Z jedné strany klikaté povodí řeky Ohře, z té druhé Sokolovská pánev, plná důlních propadlin a dalších pozůstatků po hornické činnosti. Právě v tomto místě leží malá obec Citice.

Právě tady v 50. a 60. letech uprostřed zimy nazouval "Dlouhán", jak se mu někdy přezdívalo, brusle a vyrážel s místními kluky na zamrzlé vodní plochy v okolí.

To ještě netušil, že by mohl hrát hokej i závodně. K tomu ho přivedl trenér František Vrkoč, který vedl Baník Sokolov. 

Právě sport mu nejspíš zachránil dětství, díky hokejovému kamarádství nevnímal tíhu doby. Jako kluk s německým příjmením i rodinou to krátce po válce v Sudetech neměl jednoduché. Nenávist k německému obyvatelstvu tu byla hluboko zakořeněná.

"Poznali to především rodiče, kteří v tom museli žít. Družili se tedy spíš se svými krajany. Dlouhá léta jsme žádali úřady, aby nám povolily odjet do Západního Německa, kde jsme měli zbytek rodiny a příbuzných, ale úřady komunistického Československa nám to povolit nechtěly," vzpomínal v německém podcastu Im Fokus.

I když někteří sousedé na něj i jeho rodiče někdy koukali skrze prsty a nejraději by rodinu Kühnhacklových po vzoru německých krajanů vysídlili, pro socialistické Československo měli svou cenu.

"Táta byl šikovný bagrista v dolech, někdy mě brával s sebou na šichtu, to mě bavilo. Maminka zase šila rukavice pro průmysl, pro různé firmy. Neustále ale jezdili do Prahy, žádali, chtěli pryč z Československa, muselo je to stát spoustu peněz a nervů," uvedl Kühnhackl. 

Dočkali se až v srpnu 1968 jen tři dny po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Hranice se pro ně otevřely a mohli za příbuznými do Západního Německa. 

Emigrace pak pro mladého hokejistu, který mezitím dorostl až téměř ke dvěma metrům výšky, znamenala i významný posun v kariéře. Díky kontaktům z Československa se dostal do klubu EV Landshut.

"Tehdy tu trénoval Karel Gut, ten se znal velmi dobře s panem Vrkočem, a tak přišla nabídka, jestli bych nechtěl hrát tam. Pro mě to byla velká čest, a tak jsme se i s rodinou usadili v Landshutu," vysvětlil.

Kühnhackl byl tehdy opravdu atypickým útočníkem, se svou obrovskou postavou a silovým pojetím hry si vysloužil přezdívku "Almara na bruslích". Ale Gut v něm od začátku viděl potenciál.

Související

Pozoruhodný Drobného příběh. Němcům vyráběl náboje, za komunistů rozprodával majetek

30 fotografií

"Udělal ze mě nejen dobrého hokejistu, ale i člověka. Československá hokejová škola tehdy kladla důraz na techniku, na bruslení, práci s pukem, střelu. Kdo tohle neovládal, nemohl uspět, to všechno jsem si přenesl do pozdější kariéry," prohlásil Kühnhackl.

A že to byla mimořádná kariéra. Stal se čtyřnásobným mistrem Německa a oporou národního týmu. V roce 1976 v Innsbrucku byl u senzačního bronzu na olympijských hrách, kde jeho tým smetl i favorizované Američany 4:1. O dva roky později vyhrál kanadské bodování na mistrovství světa. 

Ne nadarmo v roce 2000 dostal plaketu pro Německého hokejistu století. Je také členem mezinárodní Síně slávy. Trénoval i národní tým a byl viceprezidentem německého hokejového svazu.

Tu největší pýchu ale prožil jako otec, když jeho syn Tom v roce 2016 vyhrál s Pittsburghem Stanley Cup. 

"Dřív jsem si taky kladl otázku, jestli jsem to v NHL neměl zkusit. Ale teď už vím, že ne. Tom je v mnoha ohledech lepší hokejista než já a já jsem hrdý, že dokázal něco tak velkého," pochvaloval si.