Ostrava - Kdyby se Miroslav Fryčer narodil o třicet let později, patřil by dnes k nejpopulárnějším českým hokejistům. Válel by v NHL, vydělával miliony dolarů a patřil by mezi klíčové hráče národního mužstva.
Bývalý vynikající útočník život hokejové superstar zažil úplně jinak.
V jiné době, za úplně odlišných okolností. O tom, že byl jako první Čech nominován na Utkání hvězd NHL, jako první Evropan v historii vyhrál kanadské bodování slavného klubu Toronto Maple Leafs a válel po boku Stevea Yzermanna nebo Marka Messiera, dnes málokdo ví. A to hlavně proto, že se o tom doma dlouhá léto nesmělo mluvit.
Fryčer kvůli touze hrát nejlepší hokejovou ligu světa v osmdesátých letech emigroval z tehdejšího Československa a komunistický režim za ním zavřel vodu.
Až nyní o tom všem Fryčer vypráví ve své knize Můj divoký hokejový život.
"Zprvu jsem se tomu bránil. Neměl jsem na to chuť ani čas. Ale vyprávění a vzpomínání bylo nakonec nadmíru příjemné. Je to taková moje zpověď i důstojné rozloučení s mým tátou," líčí Fryčer.
Knihu sepsal s hokejovým novinářem Lubošem Brabcem, který si život jednoho z nejlepších a přitom ne tak známých československých hokejistů vybral z uchopitelných důvodů. "Není až tak známou postavou, jak by si za to, jaké jméno Česku v zámoří udělal, zasloužil. Je mi ctí, že jsem mohl přispět k tomu, aby tenhle jedinečný hokejový příběh vyšel knižně," řekl Brabec.
Fryčer s hokejem začínal v Medveščaku Záhřeb, v mládeži pak působil v Karviné. Už všestnácti letech vstřelil svůj první ligový hattrick za Vítkovice a ve dvaceti reprezentoval Československo na olympiádě.
V roce 1981 dotáhl Vítkovice k druhému a taky zatím poslednímu mistrovskému titulu, hned po něm přes Švýcarsko utekl s celou rodinou do Kanady. Tam prorazil hlavně v dresu Maple Leafs, v roce 1985 si jako první Čech zahrál na Utkání hvězd. Až o sedm let později nominaci po něm zopakoval i Jaromír Jágr.
"To bylo největší individuální ocenění v mé kariéře, i v Československu se o něm asi nikdo kvůli komunistům nedozvěděl. Rád vzpomínám také na utkání proti Edmontonu v roce 1986. Měli nejlepší tým NHL, my skoro nejhorší, ale porazili jsme je 11:9. Já dal čtyři góly a byl jsem vyhlášen první hvězdou zápasu," říká Fryčer. V tom utkání proti němu nastoupil i Wayne Gretzky.
V době, kdy Fryčer do Severní Ameriky utíkal, byla NHL úplně jiná. "Kanaďani nás považovali za vetřelce, kteří jim berou práci. Řezali nás jako žito. Teprve když jsem jim ukázal, že se nebojím shodit rukavice, začali mě brát," vzpomíná Fryčer. Hráč, který byl neřízenou střelou na ledě i mimo něj.
"Můj život byl hodně divoký, po všech stránkách. Ale neměnil bych, ani za nic," líčí dnes s úsměvem. Kvůli závislosti na alkoholu před sedmnácti lety podstoupil transplantaci jater, dnes má problémy s kyčlemi a čeká na transplantaci ledvin. I to jsou ale následky divokých osmdesátých let v NHL.
"Za našich dob se v NHL žilo podle hesla: Play hard, party hard. Podepsalo se to na osudech mnoha hráčů. Ale teď vedu úplně jiný život. Naposledy jsem se alkoholu napil 10. září 1999 a vím, že už si ho nikdy nedám. Jsem šťastný, že jsem pořád tady, a těším se z každého dne," říká Fryčer, jenž po hráčské kariéře vyzkoušel i práce trenéra či hráčského agenta.
Ukázka z knihy Můj divoký hokejový život
Z kapitoly Leafs Nation
S majitelem klubu Haroldem Ballardem jsem vycházel výborně. Borju Salminga miloval a mě měl rád. Borju proto, že to byl prostě Borja. Skvělý člověk, výborný hráč a věrný voják. Na mně se mu líbil hokej, jaký jsem hrál, a měl rád i moji povahu veselého chlapíka, který si z ničeho nedělá těžkou hlavu a umí se bavit životem. Nejvíc však oceňoval moji odvahu emigrovat. "Mirko, fakt obdivuju, že jsi měl koule z Československa utéct," říkával.
V kanceláři měl vystavenou společnou fotku s Ronaldem Reaganem a nenáviděl komunisty, hlavně ty ruské. To jsme měli společné. Vzpomínám si, jak v zuřil, když v roce 1983 sovětská stíhačka sestřelila jihokorejský civilní letoun a všech 246 pasažérů zahynulo. Bral to jako osobní újmu. Zrovna jsme měli pár dnů trénovat v North Yorku na kraji Toronta, protože halu si pro svá vystoupení zamluvil Cirkus Moskva, ale Harold je okamžitě vyhnal. Rusové posbírali tygry, slony, opice a museli vypadnout.
Tenkrát se zařekl, že dokud bude živ, žádný Rusák nepřekročí práh Maple Leaf Gardens. A držel se toho. Proto v letech 1984 i 1987 odmítl poskytnout halu pro zápasy Kanadského poháru, stejně tak jsme jako jeden z mála klubů NHL nehráli exhibiční zápasy s CSKA Moskva, Křídly sovětů a dalšími ruskými týmy, kde se zisk dělil půl na půl. "Nedám jim ani dolar," tvrdil.
Náklonnost starého pána ke mně a Borjovi měla i jednu stinnou stránku. Vyhradil si právo rozhodovat o našem případném přestupu. "Salming a Fryčer nejsou na prodej," nařídil generálnímu manažerovi. Později mě to trochu mrzelo, protože dvakrát se ozvali z Pittsburghu, že by mě chtěli na pravé křídlo k Mariu Lemieuxovi. Vždycky slyšeli stejnou odpověď. No way. Škoda, mohla to být zajímavá zkušenost a moje kariéra by asi nabrala úplně jiný směr. Kdo ví, třeba bych i vyhrál Stanley Cup. Ale boss rozhodl jinak, nedalo se nic dělat.
