Olomouc - Ve čtyřiačtyřiceti letech už mu zdraví víc nedovolilo, a tak olympijský vítěz z Nagana Jiří Dopita definitivně ukončil kariéru. V prvoligové Olomouci ale zůstal: Jako majitel klubu se navíc přesunul na střídačku a má teď na Hané velké trenérské sny.
"Nemáme takhle konkrétně cíle nastavené, ale budeme se o extraligu rvát i s tím rozpočtem, co máme," říká Dopita v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Jeho tým ve čtvrtek doma ve fantastické kulise porazil suverénního lídra z Mladé Boleslavi a drží s nim na čele druhé nejvyšší soutěže krok. I proto se od Olomouce obecně očekává, že v letošní sezoně zopakuje svou účast v širší baráži.
Musíte být zatím hodně spokojení, že?
Zatím spokojení jsme. Měli jsme před víkendem takové tři špatné zápasy, kdy jsme nehráli dobře. Proti Boleslavi to z nás ale spadlo.
Neměl jste před sezonou strach, jestli vaše mladé mužstvo nesemele ten tlak? Od Olomouce se toho i letos bude čekat hodně.
Posledních x let na špici hrajeme, až loni se nám ale povedlo postoupit díky rozšíření do baráže. My ty cíle máme asi furt stejné: dostat se do play off a pak co nejdál. A máme tady tým z mladých kluků, který se ještě bude zlepšovat. Když se nám povede to, co loni, a třeba budeme ještě o něco úspěšnější v baráži, bude to fantastické. Ale hlavně chceme hrát dobře a mít z toho radost.
Vás to na trenérské lavičcce v roli asistenta baví?
Baví mě to hodně. Já jsem se na to hodně těšil. Člověk přitom nevěděl, co to bude obnášet, protože jsem se najednou postavil na druhou stranu. Ale fakt mě to naplňuje.
Jaká to byla změna?
Život se mi moc nezměnil, jsem pořád u hokeje a dělám to, co jsem dělal skoro celý život. Jsem za takovou možnost rád, akorát, že už nejsem na ledě, ale na střídačce. Věděl jsem, že nebudu hrát do padesáti. A zatím mi ani nechybí, že nechodím na led. Není to změna, ze které bych byl špatný.
Co je nejtěžší být na té druhé straně?
Ať je člověk na ledě jako hráč nebo na střídačce jako trenér, chce vždycky vyhrávat. Akorát, že když je na ledě, mohl to nějakým způsobem ovlivnit. Na té střídačce to jde maximálně taktikou nebo nějakýma radama.
Jak moc vám dává zabrat skloubit dohromady roli trenéra a zároveň i majitele klubu?
Starosti s tím jsou. Kdyby všechno bylo ideální, měli jsme peníze a neměli starosti, jestli dohrajeme sezonu, bylo by to ideálnější. Ale tak je to dneska všude. A my jsme rádi za každou korunu, protože peníze nejsou nikde. Velkého sponzora nemáme, ale třeba nás někde něco hezkého ještě čeká.
Je tady v Olomouci díky jarní účasti v baráži o hokej větší zájem?
Asi to je o malinko lepší, markantní nárůst diváků se ale nekoná. Chodí pořád ti stejní, možná jich je o nějakou stovku víc. Že by to ale byl rapidní nárůst, to ne. Ale na baráž tady bylo plno, kulisa byla nádherná.
Je jenom škoda... Mám pořád pocit, že jsme v těch domácích zápasech měli na to vyhrávat. Asi se projevila nezkušenost.
Kdy bude Olomouc připravena na to, aby se tady mohla hrát znovu extraliga?
To nevím, to je daleko. My ty cíle nemáme takhle konkretně dané. Budeme se o to prát, ale s rozpočtem, co máme, se nemůžeme s nějakou Boleslaví vůbec rovnat. Jsme akorát rádi, že s nima občas umíme zahrávat vyrovnané zápasy. Extraliga je fakt moc daleko... A pak to bude na nějakém rychlém jednání, co by se dalo dělat. Extraliga je finančně hodně náročná.
Ale vás přece extraliga láká, ne? Už víte, jestli za rok nebo za pět?
Dnes je to v každém sportu o penězích. My se do toho snažíme zapojit mladé kluky, kterým věříme, že se budou zlepšovat a třeba se tam dostaneme i s nimi. Otázkou ale je, jestli by se tady v Olomouci na to sehnaly peníze..
Přemýšlel jste, jestli je to reálné?
Přemýšlel. Ale nevím, jak by se k tomu postavilo město, sponzoři. Ani zimák není v dobrém stavu, těch věcí je víc. To by bylo na moc dlouhé jednání.
