Kdy vás poprvé napadlo, že byste mohl trénovat?
Už během hráčské kariéry v Americe, bylo mi tak kolem sedmadvaceti. Vždycky jsem poslouchal, co říkají trenéři, a přemýšlel, jak bych to řekl nebo udělal já. Poté na Spartě to gradovalo.
Byla impulzem ke startu trenérské kariéry nabídka Sparty?
To ani ne, spíš jsem neměl takovou motivaci hrát. Sparta mě pak oslovila, jestli bych nechtěl nastupovat za její záložní tým, ale z toho jsem nebyl nadšený, takže jsem řekl, že už hrát nechci a že bych chtěl trénovat. Poté jsem dostal nabídku, takže to vzniklo tak nějak automaticky.
Jako hokejistu vás všichni znají. Jaký jste trenér?
Ne že bych byl stejný trenér, jako jsem býval hráč, ale vyžaduji disciplínu a tvrdou práci, protože si myslím, že bez toho hráči ničeho nedosáhnou. Moc nekřičím a dokážu odpustit chyby, ale když nevidím pracovitost, je to špatně.
V NHL odehrál víc než Klepiš s Červenkou dohromady
Přestože David Kočí nikdy neměl šikovné ruce ani bruslařky neexceloval, dokázal v zámořské NHL nastoupit k 142 zápasům, v nichž nastřádal 4 body (3+1) a skoro 500 trestných minut. V letech 2006 až 2011 postupně postupně oblékl dres Chicaga, Tampy, St. Louis a Colorada. Pro srovnání – Jakub Klepiš a Roman Červenka, dva častí reprezentanti Česka, odehráli v nejlepší lize světa dohromady 105 duelů.
Trenérský vzor prý nemáte, ale hlavně v zámoří jste poznal několik známých koučů. Kdo vás inspiroval nejvíc?
Asi Michel Therrien, teď trénuje Montreal. Já jsem ho měl na farmě v Pittsburghu, nejvíc mě oslovil připraveností na tréninky i tím, jak přistupoval k hráčům. Také vyznával tvrdou práci a disciplínu, což mi docela vyhovovalo. Ne že bych si všechno bral vyloženě od něj, ale s jeho stylem se ztotožňuju.
Ve sparťanské juniorce máte na starosti obránce. Momentálně se hodně mluví o tom, že Česku chybí generace všestranných beků. Čím to je?
Těžká otázka, až tak bych se do toho nechtěl pouštět… Momentálně nemáme zas tolik kluků. Teď jsme se sparťanskou juniorkou byli na Světovém poháru v Rusku. Když jsem tam mluvil se Švédy, tak oni mají v juniorce samé mladé hráče. Ti druhoročáci už většinou hrají někde u dospělých druhou nebo třetí ligu. Mají obrovská kvanta hráčů, to samé Rusové. V juniorce mají čtyřicet dobrých hráčů a hraje jich jenom dvacet. O Kanadě ani nemluvím. Tyhle země mají větší výběr hráčů. Tady na ně není vyvíjen takový tlak.
Nenese vinu také špatná práce s mládeží?
Před pár lety nebyla nic moc, to si musíme říct, ale teď už se to zlepšilo. Svaz dělá spoustu perfektních věcí – pořádá semináře, doškoluje trenéry, kteří už vědí víc. Myslím, že je otázka času, kdy se ta práce zúročí a doroste nám potřebná generace.
Nedostatek kreativních beků podle některých souvisí s tím, že trenéři mládeže trestají obránce za chyby a de facto je nutí hrát na jistotu.
Nikomu nechci kecat do práce, ale myslím si, že spousta mládežnických trenérů u nás trestá za chyby, ale netrestají za to, když hráč nepracuje tvrdě. Já vyznávám styl, že hráči samozřejmě musí dodržovat nějaký systém, ale zároveň mají určitou volnost, aby se hokejem bavili a měli ho rádi. Musí to ale dělat na sto procent. Někteří trenéři hned seřvou nebo posadí někoho, kdo něco zkusí, ale nevyjde mu to. To je špatně. Hlavně v šesté, sedmé nebo osmé třídě by se mělo dbát na to, aby si hráči něco dovolili. Takhle to vnímám.
Vaši svěřenci vás znají také jako bývalého hokejového bitkaře. Chodí si k vám pro rady ohledně rvaček?
Samozřejmě, ale abych řekl pravdu, tyhle věci do hokeje moc netahám. Skoro vůbec. Jednou dvakrát za rok si o tom něco řekneme na ledě po tréninku, ale je to spíš sranda. Navíc bitky z hokeje pomalinku vyprchávají, už nejsou třeba.
Jak se z vás vlastně stal bitkař? Po draftu jste se párkrát pral v zámořské juniorce, ale pak dlouho nic.
Můj první kontrakt byl na tři roky. První dva roky nebyly nic moc, takže jsem věděl, že se budu muset začít prát, abych se probojoval do NHL. Tehdy se to po velkých a silných hráčích požadovalo.
Nabádal vás někdo – například trenéři – k tomu, abyste začal používat pěsti?
Trenéři mě do toho nikdy netlačili, nikdo mě do toho netlačil. Když něco chcete, sám si zjistíte, co k tomu potřebujete a jaký vlastně máte talent. Já udělal všechno pro to, abych se do NHL dostal.
V dřívějším rozhovoru jste uvedl, že jako bitkaře vás spoluhráči brali nejlépe z týmu, protože jste nekonkuroval hvězdám ani průměrným hokejistům. Pokud se bojuje o místo, panuje v týmech NHL nevraživá atmosféra?
Neřekl bych, že je nevraživá. V týmu je hodně hráčů, někteří mají místo jisté, většinou se na kempech bojuje tak o dvě tři místa. Je to spíš taková zdravě konkurenční atmosféra. V každém profesionálním týmu máte hráče, kteří jsou na hraně, a hráče, kteří se na jejich místo tlačí. Mezi nimi vždycky bude konkurence. Jeden možná nebude přát druhému. NHL je ještě trochu specifická tím, že i ti, kteří mají jisté místo, ho mají jisté jen na chviličku. Když delší dobu nepodávají dobré výkony, stanou se z nich hráči na hraně. Tlak na výkon je obrovský, ale kluci jsou přátelští.
Je to tak vždycky? Nikdy jste si mezi hráči nevšiml nějakých naschválů?
Ti starší přes pětadvacet už dospějí a vědí, že existuje nějaká – já nevím – karma. Když někomu budu dělat naschvály, tak se mi to vrátí. Mladší hráči ale možná ještě dokážou dělat nesmysly.
Pral jste se rád?
Někdy jo, někdy ne.
Kdy ne?
Když se mi nechtělo.
Takzvané těžké váhy, mezi které jste patřil i vy, se do rvaček často pouštěly třeba jen proto, aby rozproudily tým. Jaké to je, když jdete do bitky v podstatě bez emocí?
To je přesně ono, je to těžké, ale v každém zápase musíte být na tuhle situaci připravený, což je stresující. Já mám povahu, že mě když někdo naštve, dokážu se rozzuřit a poprat s kýmkoliv. Je mi to jedno. Když ale naštvaný nejsem, je to horší. Moc mi to nevyhovovalo, ale věděl jsem, že to musím dělat, abych si hlídal svoje místo. Někdy musíte dělat věci, které jsou nepříjemné, abyste byl prospěšný týmu.
Připravoval jste se na ostatní bitkaře?
Věděl jsem o nich všechno – jakým stylem se perou, jak do bitky vstupují. Věděl jsem, kdo je agresivní a kdo ne. Každého rváče jsem měl přečteného.
Kdo byl váš nejméně oblíbený protivník?
Steve McIntyre, tenkrát hrál za Edmonton. Byl hodně nepříjemný, větší než já a snad o patnáct kilo těžší. Pak třeba ještě Colton Orr, který hrál za Rangers a pak za Toronto. Byl to takový menší rváč, ale hodně agresivní a nevyzpytatelný. Dokázal jít hlavou proti zdi. I když ho člověk zasypal ranami, někde se vynořil a vrátil vám to.
Říkal jste si po nějaké bitce, že už toho máte dost a tuhle práci dělat nebudete? Třeba když jste silně krvácel po pěstním souboji se Zdenem Chárou?
To ne, spíš jsem přemýšlel, jak tomu příště zabránit. Bitky mě někdy štvaly, ale hokej jsem miloval a chtěl jsem pokračovat v NHL. Ani mě nenapadlo, že bych skončil.
Nakonec jste skončil až v době, kdy éra těžkých vah v NHL začala pomalu doznívat. Co za změnou trendu stojí?
Všechno má nějaký vývoj. Sport celkově, ať je to fotbal nebo hokej, jde do rychlosti. Myslím si, že ty těžké váhy, kluci, kteří váží 120 kilo, pak uměli hrát docela v pohodě všichni, ale neměli takovou rychlost. A NHL za posledních pět let strašně zrychlila. Tím pádem není pro takové hráče prostor.
Je to dobře, nebo špatně?
Není to dobře a ani to není špatně, je to vývoj. Divákům se líbí rychlá hra, NHL má čím dál větší fanouškovou základnu. Tím pádem si myslím, že je všechno v pořádku.
