V tuzemsku často obdivované a za příklad dávané Bundeslize má jedny z nejvyhlášenějších fanoušků a jeden z nejlepších stadionů Dortmund.
Finančními problémy zmítaná Borussia však už jen vzpomíná na úspěšná 90. léta a ani v této sezoně příznivcům na svém stadionu příliš radosti nerozdává. Do sobotního zápasu s Wolfsburgem se v Signal Iduna Parku dlouhých jedenáct týdnů neradovala z vítězství.
Duel sousedů na konci lepší poloviny tabulky Bundesligy, Dortmundu s Wolfsburgem, nesliboval zrovna brankové hody, ale rozhodně nemělo jít o nezajímavý mač.
Jiný kraj jiný mrav říká se a platí to i o fotbalové kultuře. Rozdíl oproti Česku je patrný už při polední procházce "adventním" Dortmundem. Při cestě proslulými vánočními trhy ve středu města vidíte rej žluto-černých dresů, vlajek, mikin šál, zkrátka všeho možného v barvách Borussie.
A to do zápasu zbývá ještě několik hodin. Nějaký ten svářák s bratwurstem přijde před očekávaným zápasem vhod.
Věk, pohlaví a ani výše bankovního konta nerozhoduje. Od pivních skautů se zažloutlými vousy přes mladé dívky, maminky s dětmi a muže evidentně patřící do vyšší než střední třídy, všechny spojuje jedna vášeň - Borussia.
Proslulá jižní tribuna (Südtribühne) Vestfálského stadionu je pro její pravidelné návštěvníky něco jako posvátné místo. "Südtribühne můj domov, můj život, moje láska," je vidět emotivní nápis na tričku jedné dívky v centru města.
O věrnosti fanoušků Dortmundu svému klubu jasně hovoří stále platný návštěvnický rekord Bundesligy. V sezoně 1999 - 2000 přišlo na Vestfálský stadion více než milion návštěvníků!
Zhruba kolem půl třetí, hodinu před výkopem, už dávno proudí ke stadionu souvislý had natěšených příznivců. Již z dálky jsou vidět žluté sloupy čnící nad tribuny architektonického zázraku, který už zažil dvě mistrovství světa.
Před turnikety to vypadá jako ve včelím úlu. Jen těžko se hledá člověk, jenž by na sobě neměl něco žluto-černého.
Pro našince zvyklého vídat na stadionu v lepším případě okolo čtyř tisícovek lidí je příchod do ze tří čtvrtin zaplněné arény pro 83 tisíc diváků lehkým kulturním šokem.
Jižní tribuna, obří sektor za brankou na stání pro 25 tisíc skalních fanoušků, je do posledního místa zaplněna. Vlajky a šály vlají a ze sborových chorálů běhá mráz po zádech. Říkám si: jaké to musí být pro brankáře hostů, mít za sebou takový kotel, který si nepřeje nic jiného než gólmanovu chybu.
V rohu severní tribuny o sobě dává vědět i malý hlouček fandů Wolfsburgu.
Fotbal? Nuda bez simulování
Po velkolepé předehře však přichází už důvěrněji známá fotbalové nuda. Dortmund buší do zformované obrany Wolfsburgu, ale originální fotbalová myšlenka či pěkná kombinační akce k vidění není. Nepřesná přihrávka rozhodně není výjimkou.
Ani tempo hry není zrovna závratné. Snad jen to simulování jakoby borci obou týmů vůbec neznali. Nicméně s přibývajícími minutami se monotónní obraz zápasu bez vzrušení opravdu zajídá, což při odchodu do kabin po prvním poločasu náležitě "ocení" i fanoušci ohlušujícím pískotem.
Druhá půle jakoby z oka vypadla té první. Nuda, nuda, brankáři obou mužstev si na míč sáhnou jen při malé domů. Domácí útočné duo Valdez, Smolarek doplňované ze středu zálohy Freiem naráží na obranný val hostů.
Ke konci zápasu se přeci jen začíná jiskřit, a to na obou stranách. Krátce poté, co hosté spálili stoprocentní šanci, si na druhé straně naskočil na centrovaný míč polský reprezentant Ebi Smolarek a hlavou rozhodl o třech bodech pro Borussii.
Tentýž Smolarek, jenž musel před nedávnem na "svém" dortmundském stadionu skousnout porážku od Německa znamenající vyřazení Polska z MS.
Hlasatel na stadionu je v extázi, střelce gólu třikrát za sebou oznámí jen křestním jménem "Ebi" a diváci jako jeden muž zařvou "Smolarek". Rozhodčí vzápětí píská konec a z reproduktorů na stadionu zní oslavný song s jednoslovným textem "Borussia, Borussia" zasazeným do melodie typického německého šlágru.
Je po utkání, ale vše má ještě svoji dohru. Část příznivců se přesune do klubových restaurací v útrobách stadionu, které pojmou 1600 hostů! Rušná fotbalová konverzace u sklenky piva náhle utichne a zraky všech přítomných se upnou k televizorům na stěnách, jakoby očekávali oznámení o konci světa.
Co se děje? V televizi místního okruhu je přenášena pozápasová tisková konference, na níž oznamuje nizozemský kouč Dortmundských, Bert van Marwijk, že po sezoně v klubu končí.
Honosnost stadionu a interiérů restaurací, kde jsou vystaveny poháry a portréty hráčů, rozhodně nebudí dojem, že klub sužují velké finanční problémy. Ty v jeden čas vyvrcholily i obstavení přestupových práv na českého špílmachra Tomáše Rosického.
Česká stopa po Patriku Bergerovi, Tomáši Rosickém a Janu Kollerovi ve Vestfálském klubu zmizela, ale místní na ni rozhodně nezapomínají. "Tomáš Rosický je výborný fotbalista a hlavně hrozně milý kluk," rozplývá se jedna ze servírek v klubové restauraci.
S jakými pocity tedy Vestfálský stadion opustit? Předvedený fotbal by se zřejmě ztratil i v české Gambrinus lize, ale šou jaké se divákovi dostane - spektákl klubových barev a jedinečná atmosféra - určitě stojí za zopakování. A to i při předvedené fotbalové mizérii.