Zprávy přibližují Libyi jako zemi, kde se pořád válčí. Vy se o život nebojíte?
Situace v zemi se už uklidnila, i když připomínky války jsou tu patrné. Rozstřílené domy, ruiny, objevíte vystavené zbraně. Ale život se dostává do normálních kolejí. Lidé jsou tu usměvaví, přátelští. Ve městech jako Misúrata nebo ve hlavním Tripolisu nebezpečí nehrozí. Nebojím se projít se po městě, pěšky chodím v rámci zvyšování kondice docela často. Spíš je třeba dávat pozor na auta, řidiči jezdí hodně rychle a pravidla silničního provozu chápou dost po svém. Ale co se týče nedávné války, to už je pryč.
Ale hodně rizikové bylo druhé největší město Benghází, kde vůbec neměla kontrolu legální vláda. Jak to vypadá tam?
Tam je to ještě možná složité. Velký přehled nemám, nebyl jsem tam, Benghází leží pět set kilometrů od nás na východ a nepokoje hlásili ještě krátce po mém příchodu. Ale z fotbalového pohledu usuzuju, že i tam se situace uklidňuje, liga je rozdělená na dvě skupiny, tamní týmy pravidelně nastupují.
Misúrata leží na pobřeží Středozemního moře, do Itálie je kousek. Viděl jste migranty, kteří by se chystali na plavbu přes moře do Evropské unie?
Uprchlíků, nebo jak se říká migrantů, je tu docela hodně. Hledají práci, aby si něco vydělali, a pak nejspíš chtějí do Evropy. To je jejich životní sen. Libyi berou jen jako přestupní stanici. Teď v době ramadánu dost využívali i humanitární pomoc.
Zmínil jste, že nyní probíhá islámský postní měsíc ramadán, který končí 12. května. Je to pro vás velká komplikace?
Je to velká změna, úplně se vám převrátí denní cyklus. Během něj se nesmí přes den, kdy je světlo, jíst, pít, kouřit, život začíná až po setmění. Tréninky zahajují ve 22 hodin, nebo až ve 22.30, pozdě se hrají i přípravné zápasy. Dříve jsme jen v posilovně. Restaurace jsou pochopitelně zavřené, můžete si jen koupit jídlo domů.
Jste solidární, nebo si pochutnáváte na vepřovém a chlazené plzničce?
Jsem naprosto solidární. Jím doma, nějaké provokace bych si nedovolil. Alkohol tu vůbec nekoupíte. Nenapiju se ani při tréninku, jako všichni si omyju vodou ruce, tvář, to je všechno. Propagovat zde moderní trendy konkrétně ve stravovacím a pitném režimu je velký problém. Pokusil jsem se něco změnit, aspoň posunout rozumně tréninky, ale nešlo to. Viděl jsem, že někteří hráči to těžce nesou, nedá se nic dělat. Náboženské předpisy se striktně dodržují. Je to otázka víry, což plně respektuju. Než jsem sem šel, tak jsem si něco o tom přečetl, získal jsem nějaké informace. Byl jsem tu už dva měsíce před tím, než jsem podepsal smlouvu, skládal jsem zkoušky pro trenéra. Pak jsem byl měsíc v klubu. Věděl jsem tedy, do čeho jdu.
A co pandemie onemocnění covid-19?
Víte, že jsem ho ani nezaznamenal? Nevídám roušky, neshledal jsem, že by se vyžadovaly nějaké zdravotní předpisy. Ženy chodí zahalené běžně, vlastně je na veřejnosti ani nepotkáte. V kavárně sedí jenom muži, u fotbalu se pohybují také jenom chlapi. Nálezy v družstvech jsme žádné neměli, ani v celém klubu, testy neděláme.
Ve Slavii Praha působil i u družstva žen, vychutnal jste si proniknutí do Ligy mistrů. Můžete v Libyi uplatnit tyto poznatky a zkušenosti?
Ženy jsem trénoval jen tři roky, převážnou část trenérské kariéry jsem strávil u mládeže. V Libyi ženy fotbal vůbec nehrají, aspoň jsem se s tím nesetkal. Nabyté zkušenosti ale samozřejmě využiju. Mám na starosti nyní opět mládež.
Jak jste se vůbec do této africké země dostal?
Zavolal mi jeden známý, Arab, který studoval v Čechách a bydel v Hradci Králové, kde založil i rodinu, nyní žije v Tripolisu. V jednání bylo více klubů, nakonec jsme se rozhodli pro Asswehĺy Misúrata. Mám k tomuto městu i osobní vztah.
Tomu nerozumím. Jaký?
V minulém režimu tady působil v místní civilní nemocnici můj strýc z matčiny strany doktor Tomík, tehdejší socialistická výpomoc. Nikdy jsem za ním nebyl, viděl jsem jen fotky. Jezdím okolo ní. Ptal jsem se i po něm, ukázali mi dům, kde žil, kousek od hotelu, kde jsem bydlel i já. Přesně za rohem. O Misurátě jsem tedy už něco věděl. Kde leží, kolik má obyvatel. Moře je tu čisté, dá se tu plavat, ale pro turisty to tady moc zavedené není. Pláže upravené nejsou. Rekreační pás naleznete blíž k Tripolisu.
Jak se domlouváte?
Anglicky, ale poctivě se učím i arabsky. Nějaké pokyn už dávám. U mládeže mluvit v jejich rodném jazyce je i lepší, anglicky ještě moc neumějí. Naučil jsem se čísla, základní pojmy. Psát mi ještě moc nejde, tak daleko nejsem, ale i to jsem se rozhodl postupně zvládnout.
Vědí v Libyi něco o českém fotbale?
Znají naše světové hráče, jako je Pavel Nedvěd. Hodně se orientují na fotbal v Itálii, byli dlouho její kolonií. Takže vnímají naši úspěšnou generaci, kromě Nedvěda znají i Poborského, Ujfalušiho, Grygeru a další, kteří tam hráli, vybaví si Rosického, Šmicra, Kollera, vzpomínají na góly, které dával hlavou. Jako všichni kluci.
A z trenérů?
V Libyi si slušně vedl Otakar Dolejš, ale velkým pojmem je pro ně Milan Máčala. Toho v arabském světě znají všichni. Potkal jsem na školeních kolegy z Ománu, Jordánska, byli z něj úplně nadšení. Máčala nám udělal velké jméno. Jsme velmi úspěšná země, někdy jsme ale nespokojení s tím, čeho jsme dosáhli. To není dobře.
Máte pod sebou hodně nadějných talentů. Doporučil byste někoho českým klubům?
Napadlo mě to, ale je to docela dlouhá cesta. Musíme jít kok za krokem, nejprve se musí prosadit ve svém klubu mezi muži. Talentovaní jsou, ale zvládnout evropský styl by nebylo jednoduché. Úplně by museli změnit myšlení. Ale mohli by to někteří zvládnout.
Sousední africké arabské státy jsou ve fotbale historicky velmi úspěšné: Egypt, Maroko, Tunisko, Alžírsko. Jen obrovská Libye nic. Máte vysvětlení?
Poslední dobu určitě hodně ovlivnily nepokoje a válečný stav. Ale je pravda, že reprezentace nikdy ničeho nedosáhla. Snad se to změní. Všechno je to o tvrdé práci, ale oni si především rádi hrají. Když je náročnější trénink, moc se jim to nelíbí.
