Když se řekne turecký klubový fotbal, co se vám vybaví?
Utkání s Besiktasem Istanbul ve vyřazovací části Poháru UEFA v únoru 2003. Už to bude skoro dvacet let… Vyhráli jsme doma 1:0 gólem Tomáše Doška, ale v Istanbulu jsme dvacet minut před koncem prohrávali 0:4 a zdálo se být všechno jasné.
Ale nebylo…
Ríša Dostálek proměnil pokutový kop, po rohu skóroval Tomáš Hrdlička a najednou nám chyběl k postupu jediný zásah, tehdy platilo pravidlo o gólu vstřeleném venku. Já v nastaveném čase kopal standardku z velké dálky, někde za půlkou. Trošku mi to ulítlo, míč ovšem přelétl brankáře a skončil v síti. Jenže pomezní odmával nějaký nesmyslný ofsajd a gól nám neuznali. Byl to zářez, šlo o naprosto regulérní gól.
Turci se už jasně viděli v dalším kole, najednou takový obrat. A známe vášnivé místní fanoušky. Nezachránil vám italský rozhodčí Domenico Messina tím, že postupový gól neuznal, zdraví a možná i život?
Je to možné, bylo to hodně bouřlivé. Už před zápasem to hodně hučelo, v únoru napadl v Istanbulu sníh, házeli po nás koule. Bylo to divoké. Kdyby gól uznali, skutečně nevím, co by se dělo, jak by to dopadlo. Pro nás to bylo ovšem hodně emotivní, cítili jsme obrovskou křivdu, Pavla Kuku jsem nikdy neviděl tak rozčileného. Kdybychom ho nedrželi, nevím, co by rozhodčímu provedl.
Domácí mu zase vyčítali, že za stavu 4:0 nařídil ve váš prospěch dost problematický pokutový kop.
Z mého pohledu byl jasný. My první půli hráli slušně, měli jsme šance, ale neproměnili je. Pak to začalo do naší sítě padat. Zvedli jsme se, vrátili do zápasu, ale škoda, nedopadlo to. Rozhodčí nás zařízl.
Hodně dlouho jste křivdu skousávali?
Vedení klubu poslalo na UEFA stížnost, ale výsledek se pochopitelně nezměnil. Přitom jsme měli na další duel nalosované italské Lazio Řím, moc jsme se těšili. Nebylo nám to umožněno.
Víte, že od té doby Slavia nenastoupila v evropských pohárech proti tureckému týmu?
To mě vůbec nenapadlo, vždyť je to skoro dvacet let.
Nyní změří síly s Fenerbahce. Čeká vaše následovníky znovu horká půda?
To bezesporu, turečtí fanoušci jsou zážitek. Od první do devadesáté minuty skandují, povzbuzují, atmosféra je fantastická. Já si ještě vybavuju, jak jsme hráli s reprezentací v Izmiru. Šedesát pět tisíc diváků, neskutečný kotel. Covidová opatření v Turecku umožňují početnou návštěvu, a pokud bude plný stadion, Slavii čeká peklo.
Je podle vás Fenerbahce soupeř k překonání?
Myslím, že to může být vyrovnaný zápas. Červenobílým sice nevyšel vstup do sezony, ale vyhráli na Slovácku, teď mají ideální příležitost se ještě víc zvednout, dostat se znovu do pohody. Šanci rozhodně mají. Vůbec je perfektní, když se mužstvo probojuje do jarní části. Skončí podzim, na zimní přípravu se nikdo moc netěší, když však víte, že vás čekají evropské poháry, na které se naopak těšíte, je to přece jen přijatelnější. Kolikrát se hrály i dřív než liga, která nebývala tak dlouhá.
Vy jste tehdy hráli první zápas doma, teď je složení zápasů obrácené. Je to výhoda?
Je to lepší, když odveta bude doma. V případě úspěchu nepůjde hráčům o zdraví… Navíc už by mohli přijít diváci, bude to určitě zajímavé. Jde o to přivézt výsledek, který by umožňoval rvát se o postup.
Chystáte se do Turecka? Jako bývalého vynikajícího hráče a dnes trenéra dorostu by vás klub vzít mohl.
Na to nemám čas, povinnosti v klubu u mládeže mě zatěžují dost. Na odvetu ale určitě půjdu.
Jak se vám daří vychovávat pro slávistický A-tým talentované hráče?
Hodně mě to baví a jsem rád, když někdo z mých bývalých svěřenců pokukuje po první lize. Mýma rukama prošli Samek, Višinský, Alijagič, Obadal, který je nyní v Boleslavi. Ročník 2003 byl z mého pohledu skvělý, Samek je dokonce ještě o rok mladší. Všichni mají obrovský potenciál. Mě hodně zaujal Alijagič, který odešel na hostování do Liberce. Má vynikající koncovku, takových útočníků moc v Česku nevidím.
