V Millwallu jste něco málo přes měsíc. Jak si užíváte nové angažmá?
Jsem tu spokojený. I když by mohlo být ještě lepší, kdyby se nám povedly lépe některé zápasy. Hned v prvním kole jsme přišli o vítězství, přestože jsme vedli 2:0. Pak jsme prohráli dvakrát za sebou venku, a to ne úplně zaslouženě. A hodně mrzí i porážka se Swensea, která hrála o deseti. Kdybychom měli o pět bodů víc, byli bychom spokojení. Ale kluci říkali, že loňský rok měli podobně špatný, ale pak se rozjeli. Snad to dopadne stejně i letos.
A jak se cítíte vy? Zatím jste hrál všechny zápasy, ale zatím jste střídal…
Jsem v kondici a myslím, že nic nebrání tomu, abych hrál víc a víc. Poslední zápas jsem nastoupil už na třicet minut. Trenér se mnou o tom mluví každý týden, zdůrazňoval mi, že před reprezentační pauzou není kam spěchat, abych se nezranil. Když jsem nastoupil, tak by trenér spokojený.
Před svým příchodem do Millwalu jste v Brightonu téměř rok půl nehrál, tedy pokud pomineme pohárový zápas s Middlesbrough. A proti stejnému soupeři jste mimochodem absolvoval premiéru v dresu Millwallu. Jaký to byl pocit zase nastoupit do ligového zápasu?
Samozřejmě jsem rád, že hraju. A věřím, že už takovou pauzu mít nebudu.
Je pro vás úlevou, že jste z Brightonu pryč?
Nevím, jestli je to úleva - Premier League jsem si chtěl zkusit, bohužel ta šance nepřišla, navíc se k tomu přidalo zranění. Bylo to hodně smolné období.
Když jste byl ve své kariéře dole - změnilo vás to?
Určitě, dalo mi to spoustu zkušeností. Ze začátku jsem to bral jinak, trápil jsem se tím, že nehraju. Pak jsem si ale uvědomil, že jsou důležitější věci, a když mě to bude štvát, ničím mi to nepomůže. A že jedinou šancí je makat naplno a čekat na šanci. Člověka to zocelí a je mentálně silnější.
Millwall je pověstný svými divokými fanoušky. Jak si atmosféru užíváte?
No je fakt, že hostující týmy sem nerady jezdí, nemají to u nás jednoduché. Ale pro nás je to super. Na zápasy chodí v průměru patnáct tisíc lidí, ale hukot je to takový, jako kdyby jich tam bylo daleko víc.
A nemáte z nich respekt sami? Přeci jen, když se něco nepovede…
To ne. Fanoušci dokážou ocenit, když makáte. Vadí jim teprve to, když něco vypustíte.
Millwall proslavil loni v létě statečný fanoušek Roy Larner, který se postavil v Londýně trojici teroristů s mačetami. Je jeho příběh v Millwallu stále živý?
Žádnou sochu před stadionem zatím nemá (úsměv). Já se občas schválně rozhlédnu, jestli ho někde na stadionu nezahlédnu, ale zatím jsem neměl to štěstí.
A jak se chovají fanoušci k vám? Zdraví vás na ulici?
Bydlím na okraji Londýna, tady je relativní klid. Aktivnější jsou fanoušci na sociálních sítích, píšou, podporujou, jsou rádi, že jsem přišel. Všechny ohlasy jsou zatím pozitivní.
Na sociálních sítích se objevila i fotografie, kterou na svůj twitterový účet pověsil šéf Slavie Jaroslav Tvrdík. Prý figurujete na seznamu potenciálních posil červenobílých. Co tomu říkáte?
Zaregistroval jsem to, nějaké odkazy mi posílali známí. Ale konkrétně se tím nezabývám. S manažerem máme dohodu, že mým cílem je zůstat v Anglii.
A co kdyby se vám ozvala Sparta, v jejímž dresu jste se vyšvihl do profesionálního fotbalu?
Pro mě je to stejný případ. Myšlenky na návrat do české ligy zatím nemám.
Reprezentace má za sebou duel s Ukrajinou a připravuje se na zápas s Ruskem. Mrzí vás, že nejste s vašimi bývalými kolegy z nároďáku?
S klukama jsem v kontaktu, samozřejmě bych tam byl rád s nimi. Ale nejdřív musím začít naplno hrát v Millwalllu, pak teprve myslet na návrat do reprezentace.
