Po šesti zápasech z deseti je Libanon na čtvrté příčce, bod od baráže. Je vedení svazu s umístěním reprezentačního týmu spokojeno?
Nejen vedení, ale i já. Cítíme, že máme šanci se do baráže dostat, čemuž na začátku druhé fáze kvalifikace nikdo nevěřil, nálada v týmu je bojovná. Především hráči cítí šanci, přitom jsme na tom mohli být ještě lépe.
Od ostatních odskakují bodově Írán a Jižní Korea. Skutečně jsou o úroveň výše?
Jednoznačně. Tyto týmy tvoří hráči, kteří hrají ve vyspělých evropských ligách, jsou tedy kvalitou někde jinde. Dá se s nimi v jednom zápase uspět, ale dlouhodobě jsou o hodně lepší a jsou jasně postupujícími přímo na šampionát.
Ve druhé skupině jsou ovšem tři vyspělé týmy: Saúdská Arábie, Japonsko a zatím třetí Austrálie, která by šla do baráže. Jste rád, že v ní Libanon není?
Předně je v ní mnohem horší cestování. Ne pouze Austrálie, i když hrála nějaký zápas v Kataru, ale k tomu Japonsko, Čína, Vietnam. A v covidové situaci je to ještě o mnoho komplikovanější. Libanonský svaz nemá takové finanční prostředky, nelétáme speciály, nemáme letenky do byznysklasu, je to pro nás složitější. Trochu jsme si to usnadnili tím, že jsme si prohodili zápas s Koreou, kde jsme podle losu měli hrát v lednu, kdy tam může být i pod nulou. Soupeř souhlasil, v září v příjemném teple jsme prohráli 0:1 v Suwonu, a bylo to pro nás hodně náročné. Ostatní zápasy byly a budou v dostupné vzdálenosti, navíc jsme hráli s Irákem v Kataru a se Sýrií v Jordánsku, protože obě země nemohou z bezpečnostních důvodů hrát doma. Bohužel covid způsobil, že na naše domácí zápasy nemohli přijít diváci. Bylo by vyprodáno.
Postěžoval jste si, že Libanon mohl mít i víc bodů. Doma s favorizovaným Íránem vedl v poslední minutě 1:0, v nastavení přišly dva góly a prohra. Čím jste urazili štěstěnu?
Ničím. Tři naši nejlepší hráči museli pro zdravotní potíže či pro vyčerpanost vystřídat, nemáme tak široký kádr, abychom je plnohodnotně nahradili. Soupeř byl lepší, dostal nás pod tlak, ale bránili jsme dobře, organizovaně. Dali jsme náhodný gól, kdy se balon zastavil ve větru a vrátil do hřiště. Prostě šťastná náhoda. Stav jsme drželi, po vystřídání jsme však ztratili kvalitu. Gól v první minutě nastavení nás ťafnul, protivník vycítil, že je nahoře a dotlačil druhý. Škoda, i bod proti takovému soupeři by byl obrovský úspěch. Írán je opravdu někde jinde.
V přímém souboji o baráž jste doma podlehli Spojeným arabským emirátům penaltou pět minut před koncem. Také smůla?
To nebyl pech, ale lumpárna, řeknu to přímo. Pořád to špatně koušu, protože jsme byli lepší my. Viděl ji jenom rozhodčí, ani se nešel podívat na video. VAR na utkání byl, ale pak mi řekli, že bylo na posouzení méně kamer, než bývá obvyklé.
Nemáte pocit, že Libanon, který nyní prochází hospodářskou krizí, není na mistrovství světa vítaný?
Takhle to nechci hodnotit a ani nehodnotím. Nejsme v Česku… Rozhodčí udělal chybu, že se nešel podívat na video, zjistil by, že žádný kontakt tam nebyl. Nijakou pomoc od rozhodčích necítíme, ale ani nechceme. Před tím podobné problémy nebyly a věřím, že i závěr kvalifikace proběhne v pořádku.
Jak se vám v zemi, která prochází složitým obdobím, žije?
Bydlím na hotelu společně s asistentem Mírou Jirkalem, kousek do federace, máme to blízko do práce, to je fajn. Bejrút je nádherné město, rozumím lidem, kteří se do něj vracejí. V posledních letech narostl počet žebráků, hodně migrantů ze Sýrie, to jsou nepříjemné pohledy. Krize je patrná, když jsme přišli, byl dolar patnáct tisíc jejich lir, teď osmadvacet. Inflace je obrovská. Fronty na benzin už ale vymizely, je ho dostatek, akorát stojí desetkrát víc. Je to cvrkot.
Trenér fotbalové reprezentace je placený v libanonských lirách, nebo amerických dolarech?
V dolarech. Ale není to tak, že jsem vzal Libanon pro peníze. Víc bych vydělal u klubu v Česku.
Přiletěl jste domů na Vánoce, nebo se poohlížíte po něčem lukrativnějším?
Po ničem nekoukám, věřím, že dosáhneme na baráž. Už na přelomu února nás čekají dva důležité zápasy v Koreji a doma s Irákem. V březnu Sýrie a Írán. Šanci máme a popereme se o ni. O ničem jiném proto neuvažuju.
Smlouvu máte vázanou na postup do baráže?
Jsme domluveni do konce března, ale mohu i odejít dřív. Ale já pryč nepůjdu, baví mě to a cíl je jasný - dotáhnout to a pokusit se o baráž. Bylo by mi i blbé odejít od rozdělané práce. A hlavně věřím, že budou na stadionech už diváci. Naši fanoušci jsou fantastičtí, stojí při nás, kdyby mohli být na podzim, jsem přesvědčený, že by hráče dohnali k lepším výsledkům proti Íránu i Emirátům.
V březnu přijde postní měsíc ramadán. Nebude to komplikace?
Střetneme se se Sýrií a Irákem, tedy muslimskými zeměmi. Takže na tom budeme podobně. I když pozor - v Libanonu se čtyřicet procent obyvatel hlásí ke křesťanství, jsou tu zastoupena snad všechna vyznání světa. Naše nevýhoda to nebude.
Pořád se zpochybňuje, že šampionát hostí Katar. Jste blízko dění, jak na tyto názory pohlížíte?
Atmosféru v Kataru jsme si osobně s týmem vyzkoušeli na letošním turnaji, střetli se s Egyptem, Alžírskem a Súdánem. Stadiony nádherné, patnáct tisíc diváků na každém utkání, jak jsou plochy kryté, zvuk rezonuje, skandování je slyšet. Nemá to chybu. Stojí za to u toho být, věřím, že se český nároďák o účast popere a zažije to taky.
Kdybyste přes složitou síť baráže - kromě asijské části by vítěze ještě čekal zástupce Oceánie - pronikli, chtěl byste narazit ve skupině na český tým?
Přál bych si kohokoliv, jen se tam dostat. Byl by to i pro mě životní úspěch. A přát si konkrétní týmy by byla ode mne přímo drzost, když jsme teprve ve druhé fázi asijské kvalifikace a máme pár bodů.
