Narodil se a vyrůstal v dělnické čtvrti Glasgow a nikdy tedy nedostával nic "naservírovaného na talíři".
Ovšem díky rodinné podpoře a přísné pracovní morálce dokázal kráčet ve šlépějích podobných skotských fotbalových veličin jako byli Jock Stein, Bill Shankly nebo někdejší šéf Manchesteru United Sir Matt Busby, jehož úspěch Ferguson na Old Trafford překonal.
Z nástrojaře fenomenálním trenérem
Legendární kouč je velice pyšný na své kořeny, které sahají do loděnic a továren glasgowské čtvrti Govan, kde pracoval jako nástrojař. Věří, že právě tato léta mohou za jeho pozdější úspěchy.
V autobiografii "Řízení mého života" píše: "Nemám nejmenší pochybnosti, že za veškerý úspěch, který jsem měl při jednání s lidmi a speciálně při vytváření kultury loajality a věrnosti v týmech, které jsem vedl, vděčím výchově mezi dělníky v Glasgow."
Ferguson, narozený na Nový rok 1941, neměl nikdy nouzi o fotbalové příležitosti. Zdokonaloval se během školy, amatérského i klubového fotbalu. Vypracoval se postupně v profesionálního hráče.
Skórující střední útočník prošel během své hráčské kariéry přes Queens Park, St. Johnstone, Dunfermline, Rangers, Falkirk a Ayr United.
Jeho poslední chvíle v Rangers a odchod z Ibrox Park ho těžce ranily a navzdory pozdějším nabídkám se nikdy nevrátil, aby vedl klub, kterému fandil.
Management a trénování ho však vždycky přitahovaly a již v roce 1966, osm let před tím, než skončil s hraním, získal trenérskou kvalifikaci.
Tu plně využil, když se stal ve věku 32 let manažerem East Stirlingshire. Získal si takový věhlas, že za pouhé čtyři měsíce již vedl prvoligový skotský klub St. Mirren.
K základním kamenům Fergusonova řízení patřily sázka na mladé hráče a síť skautů. Kromě toho se coby kouč rovněž aktivně podílel na vedení klubu.
Je poněkud ironií osudu, že klubu dokonce pomohl vydávat vlastní noviny, i v současnosti má několik blízkých přátel mezi novináři, ale jeho přístup k médiím hraničí s pohrdáním.
Úspěch na hřišti lákal na St. Mirren davy. Roku 1978 Ferguson cítil, že je čas pohnout se zase někam dál. Začalo jeho významné osmileté období v Aberdeenu.
Provinčnímu klubu se za jeho vedení podařilo získat tři ligové tituly, čtyři skotské poháry a jeden ligový pohár.
"Mou snahou ve vedení vždy bylo položit základy, které zajistí klubu úspěchy na roky, nebo dokonce na desítky let. Skutečným příznakem úspěchu je být ve hře o titul sezonu za sezonou," píše Ferguson ve své autobiografické knize.
Zisk Poháru vítězů pohárů v roce 1983 byl jeho největším úspěchem na Pittodrie.
Dobyl Skotsko, odešel do Anglie
Když již ve Skotsku dosáhl všeho, čeho mohl, rozhodl se, že se nestane trenérem skotského národního týmu na nějaké delší období. Do reprezentace tak pouze nahlédl na MS 1986, když tým vedl po Jocku Steinovi, jenž předešlý rok zemřel.
Místo toho se chopil velké výzvy - vedení klubu Manchester United po odchodu Rona Atkinsona.
Jeho prvním dnem byl 6. listopad 1986, jeho prvním zápasem porážka 2:0 s Oxford United o dva dny později. Manchester byl tehdy 20. z 22 dvou týmů první ligy.
Za těch 20 let se toho hodně změnilo, stejně jako Alex Ferguson změnil roku 2002 své rozhodnutí o odchodu do důchodu.
"Je u Manchester United pořád a pořád. Řekl bych, že jeho vedení bylo pro naše úspěchy důležitější než cokoliv jiného," píše ve své autobiografii hvězdný záložník David Beckham.
Stále tedy zůstává na Old Trafford, a to i díky rekordnímu úlovku 17 velkých trofejí, včetně vítězství v Lize mistrů, osmi titulů v Premier League, pěti Anglických pohárů (FA Cup) a dvou Ligových pohárů.
Vrcholem byl rok 1999, kdy Ferguson dovedl United k nevídanému trojitému triumfu v Premier League, Anglickém poháru a v Lize mistrů.
"Jen prostřednictvím úspěchu může manažer získat kontrolu, která je pro něj tak nezbytná," píše slavný trenér ve svých pamětech.
S mladíky na výsluní
Časy na Old Trafford však vždycky nebývaly takto idylické. Zpočátku stálo Fergusona velkou námahu, aby mužstvo, zmítající se mimo jiné v divokých pitkách, vyvedl z hubených let.
Ligový titul tehdy klub vyhrál naposledy roku 1967, za éry neméně legendárního skotského trenéra Matta Busbyho. Na další titul se čekalo předlouhých 26 let do roku 1993.
Gary Pallister, jenž byl součástí týmu, který ukončil dlouhé čekání na úspěchy, vzpomíná na Fergusonovo působení slovy: "Každý pochopil, že se tu snaží změnit úplně všechno, speciálně pak systém hledání talentů a práci s mládeží. Do mužstva si chtěl přivést co nejvíc mladých hráčů."
Kdykoliv měl čas, pozoroval na vedlejším hřišti mládežnické zápasy a hledal ty pravé posily. Když do "áčka" přišli z mládežnického celku Manchesteru Ryan Giggs, David Beckham, Paul Scholes, Nicky Butt a bratři Gary a Phil Nevillové, pomohli mu ovládnout anglickou kopanou 90. let.
Za jejich kvality vděčí Ferguson z velké části i trenéru mládeže Ericu Harrisonovi, jenž s těmito fotbalisty vyhrál roku 1992 juniorský titul.
"Nemuseli jste mu říkat, že ten a ten fotbalista hraje dobře. Znal každého. Pro mě i pro klub bylo velice užitečné, že kdykoliv jsme lovili nějaký mladý talent, jel by kamkoliv, aby navštívil jeho rodiče," vzpomíná Harrison.
V roce 1995 se na Fergusonovu hlavu snesla kritika, když dovolil odejít z Old Trafford hráčům jako Mark Hughes, Paul Ince a Andrej Kančelskis. Jenže on si byl jistý, že domácí líheň mu dodá mladé talenty jako na běžícím pásu a ti všechny borce nahradí. Tento risk mu vyšel.
Zkušený stratég se zkrátka nikdy nebál učinit odvážná rozhodnutí, ať již prodat populární hráče nebo prosazovat mladé.
"Má ohromnou spoustu předností, ale tou největší je schopnost inspirovat hráče. Může to být ten nejlepší zápas, ale on umí hráče usadit, když cítí, že to potřebují. Říká jim v šatně něco v tom smyslu, aby se podívali kolem sebe s kým hrají, že s takovými schopnostmi a kvalitami nejde prohrát," říká o něm trenér Harrison.
Ferguson má i své slabosti, pověstné jsou jeho výbuchy, nejvíce pak roztržka s Davidem Beckhamem a bota, kterou Sir vykopnul na fotbalistovu hlavu v pozápasovém vzteku. I tato scéna uspíšila odchod hráče z Old Trafford.
Dvacetiletka plná úspěchů
Nicméně kdyby se úspěch měřil jen podle vyhraných trofejí, žádný trenér v historii anglického fotbalu by se nepřiblížil čtyřiašedesátiletému Skotovi, jenž jich s Manchesterem získal sedmnáct.
Kdybychom do jeho triumfů započítali i ty posbírané ve Skotsku s Aberdeenem na začátku 80. let, došli bychom k těžko překonatelnému rekordnímu číslu 27.
Jeho "dvacetiletka" z něj činí druhého nejdéle sloužícího trenéra na Old Trafford po Mattu Busbym, jenž byl rovněž povýšen do šlechtického stavu a také dokráčel s United k nejvyšší evropské klubové trofeji.
Sir Alex vedl United ve více než 1100 zápasech, většinou vítězných, nicméně ve své autobiografii se zmiňuje, že si u klubu zažil i období pochybností.
Když se v roce 1995 dal do budování týmu, jenž o čtyři léta později získal domácí i evropské pocty, cítil, že jeho pozice u nejvyššího vedení není zrovna neochvějná.
Ale velkou část svého panování vedl Ferguson United vpřed jednomyslně a pevně, což mnozí považují za největší tajemství jeho úspěchu.
"Je to muž s posláním," napsal o něm ve svých pamětech záložník David Beckham. "To je důvod, proč ho tolik lidí obdivuje a to je také důvod, proč tolik lidí vytáčí."
A skutečně, Ferguson věří ve své schopnosti a ve svou vizi dlouhodobého úspěchu a k této metě vše směřuje.
Trenér Eric Harrison je přesvědčen, že dvacetileté Fergusonovo panování na Old Trafford z něj učinilo nejlepšího kouče jeho generace.
"Nikdo na Old Trafford ani nepomyslel, že by Sir Matt Busby mohl být napodoben, či dokonce předčen. On to ale dokázal. Sir Matt byl jeden z nejlepších, ale Ferguson ho překonal," konstatuje Harrison.