Glosář - Tradiční představa o tom, že velký fotbal = Evropa + Brazílie + Argentina, se na MS 2014 opět hroutí.
Francie se Švýcarskem sice ve středu rozšířily evropský osmifinálový kontingent na pětičlenný, ani to však nic nemění na trendu, který naznačil už světový šampionát před čtyřmi roky v Jižní Africe.
Ten trend značí velký sportovní nástup amerického kontinentu, jak v jeho jižní části, tak v tzv. zóně CONCACAF, která zahrnuje Severní a Střední Ameriku.
Nevěříte? Věřte. Na MS 1998 a 2006 se v osmifinále sešlo 10 evropských týmů, v roce 2002 jich pak bylo 9. V Jižní Africe jen 6 a teď to pravděpodobně dopadne stejně tak.
"Tutoví" jsou Nizozemci, Řekové, Francouzi, Švýcaři a Belgičani. Dnes se počítá s tím, že přibude Německo.
Šanci postoupit mají dnes ještě i Portugalci a Rusové. Nicméně lépe než oni to ve skupinách mají rozehrané týmy USA a Alžírska, jejich šance na postup je tedy papírově větší.
A kdyby tyhle papírové prognózy vyšly (tzn. kdyby dnes postoupila mužstva Německa, USA a Alžírska), měla by Evropa v osmifinále 6 zástupců, celá Amerika 8 a Afrika 2.
Mluví i hrají španělsky
Úspěšnost amerických týmů, ze severu, středu i jihu kontinentu, je na posledních dvou akcích výrazně vyšší než dřív. Na šampionátech 1998-2006 měl americký kontinent v osmifinále postupně 5, pak 4 a znovu 4 zástupce.
Na MS 2010 už 7 a nyní to vypadá na 8 mužstev. Kromě Ekvádoru a Hondurasu uspěly zatím všechny americké týmy na turnaji!
Srovnejte to s řadami evropských "padlých": Chorvatsko, Španělsko, Itálie, Anglie...
Kdybychom se měli spolehnout na tento ukazatel, pak zjistíme, že africký či asijský fotbal lehce stagnují. Stalo se zvykem, že se po jednom či dvou jejich zástupcích dostane do osmifinále, maximálně o kolo dál, ale na žádný větší průlom to teď příliš nevypadá. Byť vedle Nigérie mají šanci uspět ještě i Alžírsko, Ghana a za Asii tým Koreje.
Čím to, že se najednou vyrojila taková kvalita z Chile, Kolumbie, Kostariky či Mexika? Po technicko-taktické stránce čerpají tyto týmy ze španělských vzorů a doplňují strategii vlastními prvky.
Třeba s Kolumbijci pracuje José Pékerman, který předtím 10 let pracoval s argentinským národním týmem. V Chile pak těží z práce jeho krajana José Sampaioliho, který navazuje na práci dalšího slavného Argentince Marcela Bielsy.
I Latinská Amerika má své trenérské hvězdy a stratégy na úrovni Guardioly či Mourinha, jen prostě jaksi nejsou "za humny", takže k nim příliš nedohlédneme.
Obrovský marketing kolem evropské Champions League způsobuje mediální závrať, která nás tlačí ke klamnému pocitu, že všechno podstatné se hraje v Evropě a kdekoli jinde jde jen o ukoptěnou vesnickou zábavu. Což není pravda, jak se mimochodem ukazuje na MS klubů, následovníkovi Interkontinentálního poháru, kde bývá úspěšnost evropských a jihoamerických týmů víceméně vyrovnaná. Abychom byli úplně přesní: MS 6x vyhráli Evropané, 4x Brazilci.
Chile či Mexiko, ale vesměs i další úspěšné španělsky hovořící země na šampionátu, hrají s velkou důsledností to, co je takticky vlastní nejvyspělejším evropským klubům. Mají sílu na důsledný presink, brilantní přechodovou fázi, opakované náběhy za obranu. Uvidíme, jak jim ty síly dlouho vydrží.
Bezpochyby je součástí jejich úspěchu i fakt, že se hraje v Brazílii, v prostředí, které je jim nejen klimaticky, ale prostě i místně bližší. Když Čech vyrazí do Katovic, také se tam z mnoha důvodů cítí pevnější v kramflecích než třeba v Santiagu de Chile. A opačně to logicky platí zrovna tak.
Evropané jako by neměli sílu
Evropané jako by si do náročnějších klimatických podmínek, které jim na MS nabídly zejména stadiony na severu Brazílie, především pak Manaus s vysokou vlhkostí vzduchu ze sousedního pralesa, přijeli hlavně šetřit síly. A ukázalo se, že jich neměli dost ani na základní skupinu.
Italové propadli už na MS v JAR. Pak stříbrným leskem zazářili na Euru a teď se zase zřítili do propasti. "Měli jsme pro šampionát určitý takticko-technický plán. A vůbec nefungoval, nevím proč," kroutí hlavou trenér Césare Prandelli.
Jeho tým hlavně vůbec neměl šťávu, po hřišti se pohyboval jako zpomalený film. A všichni soupeři věděli, že když zamezí Pirlovi v distribuci přihrávek, budou Italové odříznuti od mozku. A byli.
Angličané na úrovni národního týmu doplácejí na to, že jejich liga je anglická víceméně už jen podle názvu, její globální úspěch jde ruku v ruce s tím, že 68 procent míst na soupiskách týmů Premier League zabírají cizinci (třeba v Itálii v Serii A 54 procent).
Anglický tým se teď na MS ocitl v jakémsi mezistavu, kdy už na turnaj nevzal Johna Terryho či Ashleyho Colea. Spousta mladíků místo nich sice do Brazílie odcestovala, pak se ale objevila jen na lavici nebo až v posledním utkání ve skupině, kdy už o nic nešlo. Nicméně talentovaná generace kolem Wilshera nejspíš má potenciál na to, aby třeba už za dva roky praporec sv. Jiří zase pozvedla. A když ne k nebesům, tak alespoň z prachu.
Speciálním případem je pak bezesporu tým neúspěšných obhájců titulu ze Španělska. Xavi a spol. jako by už ale neměli sílu fyzickou ani mentální, vždyť už všechno vyhráli... A z facky, kterou jim na úvod připravili Robben a spol., už se nedokázali vzpamatovat.
UEFA proti všem, může přijít o místa
Snižující se úspěšnost evropských týmů na šampionátech vede k tomu, že jiné kontinentální konfederace zvyšují tlak na to, aby se změnily kvóty účastníků MS. Třináct mužstev z Evropy už je mnohým trnem v oku, nějaká ta místa by jí ostatní chtěli ubrat nebo na Evropu alespoň přesunout nutnost hrát mezikontinentální baráže se zástupci Oceánie či Asie.
To všechno tvoří podhoubí velkého sporu, který vede Evropa, lépe řečeno UEFA proti všem ostatním. A právě tenhle spor se už napřesrok patrně projeví také ve válce o obsazení křesla prezidenta FIFA.
Evropané se netají obrovskou kritikou vůči Seppu Blatterovi, ten ovšem může svým tradičním voličům, zejména z Afriky či asijských zemí, slíbit nějaké to evropské místečko na MS, když ho zvolí zase.
A na kongresu má pak UEFA jen 54 hlasů z celkových 209...
Fotbal je dneska globální byznys, nicméně je otázkou, do jaké míry sponzory FIFA zajímá třeba kostarický či kolumbijský trh...
Podobné je to s televizními právy. FIFA se sice poslední dobou daří mnohem lépe zobchodovat přenosy třeba do Severní Ameriky či do Asie. Jenže troufnu si tvrdit, že i pro Thajce či Laosany bude asi vzhledem k tradici atraktivnější sledovat duel mezi Anglií a Itálií než třeba, při vší úctě, mače Chile a Kostariky. Sice s vysokou sportovní úrovní, ale s nedostatkem hvězdných jmen.
Jen ekonomická síla každopádně evropskému fotbalu nepomůže. Měl by se zdvihnouti na hřišti. Ty největší hvězdy by určitě přivítaly, kdyby se jim snížil počet zápasů v sezoně, ať už v národních, či evropských pohárových soutěžích. Pak by třeba na světových šampionátech nepřipomínali Ronaldo a spol. vyhaslé zombíky...
V roce 2018 se šampionát po tuctu let vrátí do Evropy, tedy přinejmenším kartograficky... V Rusku se Evropa na pozice, které uvolnila, může vrátit. Když tedy do té doby přijde na to, kde dělá chybu a odstraní ji.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
