Základní definicí slova formule není počet kol, nýbrž skutečnost, že nejsou zakryty karosérií. To si v polovině 70. let uvědomil bývalý obchodník se dřevem Ken Tyrrell a jeho dvorní konstruktér Derek Gardner. Výsledkem byl snad nejpodivnější legální monopost, který se kdy objevil v závodě formule 1: šestikolka.

Jejich uvažování šlo jednoduchou cestou. Jak získat na předku větší přilnavost, než jakou mají dvě kola? Přece tím, že přidáme další dvě. Jenže šestice stejně velkých kol by vytvořila robustní monstrum vhodné tak na závody dragsterů.

Výhoda vykoupená nespolehlivostí

Takže k zadní nápravě se standardními třináctipalcovými koly přibyly vpředu hned dvě osazené koly desetipalcovými. Vznikl tak vůz Tyrrell P34, který získával na soupeře hlavně v zatáčkách.

Malá kola mohla být navíc schována za metr a půl širokým předním spoilerem. To výrazně pomohlo aerodynamice, což pro změnu pomáhalo na rovinkách.

Součtem těchto faktorů byla výhoda vůči soupeřům, která v přepočtu na výkon činila nějakých 40 koňských sil. To bylo více než osm procent výkonu tehdy nejvíce používaného motoru Ford-Cosworth DFV.

Související

Osudného dne měl Senna v kokpitu rakouskou vlajku, víte proč? Zkuste si test

Infografika

Jenže choulostivá dvojitá přední náprava byla náchylná na poruchy. "Pořád se tam něco lámalo," připomněl tehdejší pilot Tyrrellu Jody Scheckter.

Další zradou byly menší brzdy v předních kolech, které se často přehřívaly. A kola měla tendenci se zablokovat. "Kolikrát jsem pak v nájezdu do zatáčky musel dát nohu z brzdového pedálu, abych auto ukočíroval," dodal jihoafrický závodník.

První testy Tyrrellu P34 proběhly 8. října 1975 v britském Silverstonu. Na jejich základě se konstruktéři rozhodli formuli prodloužit. O 207 dní později následoval závodní debut.

Stupně vítězů i jediný triumf

V Jaramě se ještě Patricku Depaillerovi nepodařilo využít třetí místo z kvalifikace. Francouzský pilot skončil kvůli problémům s brzdami mimo trať. Ovšem už o dva závody později, v uličkách Monaka, byl Scheckter druhý a Depailler třetí.

Jody Scheckter v Tyrrellu P34 (1976) | Foto: Ford

Nejslavnější Grand Prix "pé čtyřiatřicítky" byla ta následující v Anderstopu. Před švédskými fanoušky Scheckter vyhrál kvalifikaci. A když lídrovi závodu Mariovi Andrettimu explodoval motor jeho Lotusu, proťal cílovou čáru jako první. K velké radosti šéfa stáje byl druhý se ztrátou necelých 20 vteřin Depailler.

Do konce roku přišlo ještě sedm druhých míst, což Tyrrellu vyneslo konečné třetí místo v Poháru konstruktérů. A kdo ví, kam by tým z Ockhamu poskočil, nebýt celkem osmi políček "nedokončil" v jeho výsledkové bilanci.

Šestikolku potopily pneumatiky

V roce 1977 vystřídal Schecktera švédský pilot Ronnie Peterson. Vůz se dočkal redesignu, byl širší a také o něco těžší. Jenže to nebyly změny k lepšímu. Už proto, že vážil o 86 kg víc, než jaká byla v té době minimální povolená hmotnost (575 kg).

Související

Kvíz: Létající Skot, nenáviděný Brit i lovci rekordů. Jak znáte mistry světa F1?

Infografika

Tým se snažil problém s nestabilitou na trati vyřešit prodloužením přední nápravy. Jenže v té chvíli začala přední kola "přečuhovat" přes spoiler a tím padla veškerá výhoda tohoto konceptu. Přibývalo vypadnutí a ubývalo míst na stupních vítězů. Během sezony to bylo jedno druhé a tři tětí místa.

Ránu z milosti Tyrrellu P34 zasadila pneumatikářská firma Goodyear. Američané se  soustředili na souboj s Michelinem a zcela rezignovali na vývoj gum pro desetipalcová kola britského vozu.

V listopadu 1977 Tyrrell předvedl monopost pro následující sezonu, který měl standardní čtyři kola. "Uzavřeli jsme kapitolu našeho projektu se šesti koly a jsem si jistý, že auta se stanou sběratelským klenotem," řekl tehdy Ken Tyrrell.

Šest kol jinak. A dokonce i osm

Nápad se šesti koly ale úplně nezapadl. Ostatní designéři se však soustředili na zvýšení trakce zadní pohánění nápravy. Už koncem roku 1976 vyjel na testy March 2-4-0. Jenže mu selhala převodovka a vývoj nové nebyl pro nepříliš bohatou stáj prioritou.

Přesto se speciál ještě jednou vrátil na trať. V únoru 1977 byl za volantem  shodou okolností Scheckterův starší bratr Ian. Jihoafričan si sice pochvalovat "neuvěřitelnou trakci" vozu, ale to byla konečná.

Podobnou koncepci o čtyři roky později vyzkoušel také Williams. Úřadující mistři světa postavili dokonce dvě verze, FW07D a FW08B. Dál než na testy ani tady nedošlo.

Že je myšlení konstruktérů F1 skutečně kreativní, dokazuje fakt, že šestikolka Ferrari byla úplně jiná než ty od Tyrrellu či Marchu a Williamsu.

Italové na jaře 1977 "prubli" vůz 312T6. Monopost měl sice dvě nápravy, leč šest kol. Podobně jako u tahačů byla zadní náprava zdvojená. Ani tento nápad se nakonec neosvědčil.

Italská média dokonce přinesla fotografie Ferrari 312T8, které mělo mít zdvojená kola na obou nápravách. O pár let později se lidé z Maranella přiznali, že šlo to byla fotomontáž s cílem udržet vysoký zájem o dění v týmu.