Poprvé startovala na olympiádě v Soči 2014, před čtyřmi lety byla v Pchjongčchangu a čínské hry jsou její polední. "Čtyři roky určitě nedám," uvedla Puskarčíková směrem k olympiádě v Itálii v Cortině d'Ampezzo a Miláně v roce 2026.
Proto ji potěšilo, že se nakonec dostala do sestavy na štafetu. "Určitě je milé, že jsem aspoň jednou mohla závodit, když už jsem sem jela takovou dálavu. Být tu tři týdny a nezávodit, to bych upřímně raději jela domů," prohlásila.
V horském středisku Čang-ťia-kchou se nevešla z rozhodnutí trenérů do kvarteta pro vytrvalostní závod ani do sprintů. Tím pádem nemohla bojovat o stíhací závod.
"Já doufala, že by to mohlo na něco dopadnout, ale na jednu stranu jsem chápala rozhodnutí trenérů. A ač to bolelo, tak kdybych byla trenér, tak to udělám úplně stejně," uznala jednatřicetiletá Puskarčíková.
Čekání na ostrý start označila za nekonečné. "Byla jsem v permanentní připravenosti," popsala. Čtrnáct dnů se v dějišti her udržovala, aby mohla naskočit do opravdových soubojů, a jela tři tréninkové závody.
"Pořád jsem čekala, jestli budu, nebo nebudu závodit. Bylo to strašně psychicky náročné. Nakonec se mi podařilo závodit, i když se svým výkonem nejsem úplně spokojená," hodnotila.
Štafetu předala jako sedmnáctá a Češky nakonec skončily osmé. Další olympijský závod už nepojede. Jejím nejlepším individuálním výsledkem z her tak zůstane 22. místo z vytrvalostního závodu v Soči. Především ale bude olympijskou medailistkou - doma bude mít bronz. Po diskvalifikaci Rusek se totiž Češky posunuly ve štafetě ze čtvrtého na třetí místo. Medaili ale dosud nedostaly.
"Upřímně, už to nesleduju. To už se řeší posledních šest let. Až jednoho dne přijde poštou, tak si ji takhle vezmu a dám si ji na poličku," plánovala a dodala: "A pak jednou budu vnoučatům ukazovat: Babička tady vyhrála medaili, fotku žádnou ze stupňů nemáme, ale je to tady."
Cenný kov si tehdy vyjely s Jitkou Landovou, Veronikou Vítkovou a Gabrielou Soukalovou. V sezoně po Soči pak dokonce ovládly pořadí štafet Světového poháru.
"To bylo hrozně krásnýé. S Jíťou jsme byly takové průměrné závodnice, které se dokázaly trefit. A pak jsme tam měly ty dvě srnky, které dokázaly běžet a střílet, a když se to dalo do kupy, tak to bylo boží," vzpomínala.
Do další olympiády už u biatlonu nevydrží. A otázkou je, jak dlouho ještě plánuje závodit, protože je to pro ni čím dál těžší. "Tělo už trochu zlobí. A když se necítíte dobře na trati, tak daleko víc chybujete na střelnici. Je to spojené s psychikou," popsala své pocity.
Rozhodovat o vývoji kariéry plánuje po sezoně. Do té doby se myšlenkami na biatlonovou budoucnost nechce zaobírat.
"Je ještě sezona. Ani o tom nechci přemýšlet, když ještě chci závodit," řekla možná budoucí paní učitelka. Na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity dokončuje studium zeměpisu pro základní školy. "Musím dodělat závěrečnou práci a zkoušky," předsevzala si.
