Síla jejího talentu vždy bila do očí. Ze Sokolova a z kurtů klubu Slavoj Kynšperk nad Ohří se Vondroušová brzy dostala až k tréninkům na pražské Štvanici.
"Přišel za mnou kamarád a bývalý tenista Pavel Huťka, říkal, že viděl hrát holku ze Sokolova a že byla neskutečná. Byly to tehdy přípravky, dnes se tomu říká baby tenis," vzpomínal před lety manažer klubu I. ČLTK Praha Vladislav Šavrda.
Když mladičkou Vondroušovou uviděl hrát na vlastní oči, žasl.
"Šel jsem se podívat a skutečně. Připomínala mi spíš malého klučinu, měla vyloženě klučičí běh. Už tehdy mi připomínala Martinu Navrátilovou. Mohlo jí být tak osm let."
Druhý nejstarší tenisový oddíl v zemi tehdy rodině nabídl, aby jezdila o víkendu trénovat do Prahy. Rodiče Vondroušové souhlasili, a tak mladičká hráčka nastoupila do výtahu k tenisové nesmrtelnosti.
O žádném tlaku na výsledky ze strany rodičů či trenérů ale nemohla být řeč. Šlo o prostou radost ze sportu. Pro Vondroušovou nebyl tenis povinností, postupem času se ale prosazovala její výrazná soutěživost.
"Mám to v sobě hodně. Při každé hře, kterou hraju, nejen při tenise. Vždycky chci vyhrát," uvedla tenistka během wimbledonské jízdy.
Nechala potom nahlédnout do svého tenisového dětství, ve kterém si sama mohla určovat, jak moc se chce tenisu věnovat.
Přístupu, který na ni aplikovali, si dodnes nesmírně váží a považuje ho za klíč k tomu, že tenis pořád miluje. I ona ze svého okolí moc dobře zná, že ne všechny děti mají možnost svobodného rozhodnutí, když se střetnou s vysokými ambicemi svých rodičů.
"Rodiče mě nikdy do ničeho netlačili, máma mi nikdy neříkala: Budeš teď trénovat pět hodin a neslezeš z kurtu. Měla jsem normální dětství a až do patnácti jsem hrála dost málo. Dětská léta jsem si prožila normálně. Myslím, že i díky tomu se mi tenis a tréninky nezhnusily. Vždy to šlo ze mě, že chci sama hrát. Nikdo mě nikdy nikam netlačil," vyprávěla Vondroušová.
Šavrda o patnáctileté Vondroušové v roce 2015:
"Ona je talent, který se rodí jednou za čas. Má od přírody dar, co se týče pohybu. Skvěle běhá, je to až takový, řekl bych, mužský běh. Na tvrdém povrchu dokáže úžasně klouzat jako Djokovič, to se u dívky jen tak nevidí. Je uvolněná a má velkou zbraň v tom, že je levačka. Má to v hlavě srovnané, neodmítá práci, nevidím u ní žádnou lenost."
I proto mohla být o řadu let později, když už z ní byla finalistka Roland Garros, ovšem do značné míry semletá úspěchem a neustále stíhaná zdravotními trampotami, ve hře možnost předčasného ukončení kariéry.
"Kdybych mámě řekla, že už na to nemám, tak mi jen odvětí, že kariéra byla dobrá a dělej si, co chceš. Bylo to tak odmala, což je podle mě hodně důležité," poznamenala Vondroušová.
Ovšem nepředbíhejme, o zlomovém a kritickém momentu kariéry bude ještě řeč.
V patnácti Vondroušová zazářila na slavném Orange Bowlu, s Američankou CiCi Bellisovou tam ovládla čtyřhru a velice brzy začala prohánět dospělé. V sedmnácti byla poprvé nominovaná do fedcupové reprezentace, senzačně vyhrála v Bielu svůj první turnaj WTA a vyletěla do elitní stovky.
Bleskový vzestup vyvrcholil na French Open 2019. Vondroušová prokázala pověst jednoho z největších talentů generace a došla až do finále. Jako první teenagerka na grandslamu od úspěchu Dánky Caroline Wozniacké na US Open 2009.
Ve finále jasně padla s Ashleigh Bartyovou, i tak ale přišel logický humbuk, s nímž si introvertní tenistka nedokázala zcela poradit. Role celebrity jí vůbec neseděla.
"Paříž byla zlomový bod. Na jednu stranu jsem zjistila, že mám na to, takhle hrát. Ale bylo mi devatenáct a pak jsem se z toho trochu sbírala. Byl kolem mě hrozný hukot," vzpomínala.
Navíc získala pocit, že po brzkém průlomu mezi největší hvězdy musí neustále vyhrávat. Naložila si na sebe tlak, který v obrovské konkurenci nebylo možné ustát.
"Po Paříži jsem od sebe čekala velké věci. Člověk si myslí, že to tak půjde furt. Ale je tady spousta skvělých holek, první stovka je fakt vyrovnaná. Musíte si uvědomit, že každý zápas nebude dvakrát 6:2," popisovala v Londýně.
Přišly navíc další potíže. "Měla jsem zraněnou ruku, pak jsem se vracela po operaci, pak byl covid. Nebylo to úplně lehké. Ale zjistila jsem, jak je důležité mít kolem sebe svou bublinu, lidi, na které jsem zvyklá, a s nimi si žít tenisový svět. Neřešit věci okolo," dodala.
Vondroušová i díky překážkám, které jí osud opakovaně stavěl do cesty, získala nadhled. Vyzrála. Její kolosální talent se po drobné odbočce špatným směrem vrátil zpět do pohodového módu, který jí tolik vyhovoval už v dětství.
Na letošní Wimbledon přijela absolutně bez stresu a tlaku. Chtěla si jen s otevřenou myslí užít slavný turnaj, na kterém předtím vždycky vyhořela. Možná vyhrát pár zápasů.
Nakonec je ovládla všechny.
