


Dře, počítá každý bod a balancuje na hraně první stovky, která znamená vstupenku do hlavních soutěží grandslamů. Dalibor Svrčina tentokrát využil odhlášek konkurentů a na poslední chvíli se protáhl do hlavní soutěže Wimbledonu. Tam sice prohrál hned první bitvu s nasazeným Američanem Learnerem Tienem, ale i tak považuje londýnskou premiéru za úspěšnou.

Londýn (od našeho zpravodaje) - Zatímco v Paříži trávil celé dny čekáním, zda se někdo neodhlásí a nepustí ho jako náhradníka do hlavní soutěže grandslamu, v Londýně přišla zpráva o jeho posunu do hlavní soutěže po odhlášce Reilleyho Opelky s takovým předstihem, že si v All England Clubu stihl i zatrénovat.
„S týmem jsme s tím už ale nepočítali, raději jsem ještě hrál na antuce v Poznani, kde jsem se vždycky cítil dobře. Na začátku jsem byl osmý pod čarou, ale jsem rád, že to nakonec vyšlo. Zahrát si Wimbledon je paráda, i když los jsem asi mohl mít lepší,“ krčil rameny Svrčina.
Jeho soupeřem v prvním kole byl nasazený Američan Learner Tien, s nímž prohrál 1:6, 4:6, 7:6 a 3:6. V zápase přitom třiadvacetiletý český tenista zahodil 16 brejkbolů.
„Něco zahrál dobře soupeř, něco jsem měl já vyřešit lépe nebo pečlivěji. Mrzí mě to, od druhého setu už to byl úplně vyrovnaný duel, který jsem mohl vyhrát, ale i tak jsem spokojený s premiérou na Wimbledonu,“ uvedl.
Od loňské sezony, kdy díky skvělým výkonům na challengerech nakoukl do první stovky žebříčku, se potýká s tím, aby se mezi elitou udržel a nemusel tak řešit grandslamové kvalifikace.
Život na hraně ho zatím nejvíc potrestal v květnu v Paříži, kdy byl do poslední chvíle první pod čarou a jako šťastný poražený čekal, zda se někdo odhlásí a pustí ho do hry.
„Když jsem viděl, že hned v prvním kole byly asi tři skreče, měl jsem na ty hráče docela vztek. Třeba Francouz Alexandre Müller vyloženě přiznal, že nebyl úplně v pořádku na zápas. Nicméně teď se mi to vrátilo, měl jsem štěstí a prošel jsem,“ pochvaloval si.
I když mu premiéra na wimbledonské trávě nevyšla, věří, že do budoucna se na ní zlepší.
„Wimbledon mě baví. Pohyb na trávě je specifický, náročný na nohy i zadek, musíte to vycupitávat. Věřím, že až budu ještě starší, budu na ní hrát slušně,“ myslí si.
Na konci loňské sezony poznal, že jestli se chce mezi elitou udržet, musí na svých 178 centimetrů výšky přidat co nejvíc kilogramů svalové hmoty. To se mu prý ale daří tak napůl.
„Přibral jsem od listopadu tři kila, ale je to u mě hodně nahoru a dolů. Teď jsem hrál tři hodiny, hodně jsem ze sebe vydal, takže jsem zase tak dvě tři kila zhubl. Bohužel jsem na tom geneticky tak, že do sebe musím dostat strašně moc jídla, abych to kaloricky vyvážil. Je pro mě hodně náročné to udržet,“ přiznal.
I tak ale pozoruje, že jeho tenis stále jde nahoru, i když se od loňska žebříčkově propadl.
„Přijde mi, že mám větší sílu. Pořád si sice říkáme, že by to ještě chtělo nějaké kilo navíc, ale na druhou stranu asi není dobré na to neustále tlačit.,“ dodal.



Před třiceti lety napsal Éric-Emmanuel Schmitt komorní divadelní hru pro Alaina Delona. Na její filmovou adaptaci od českého režiséra Adolfa Ziky se sice hezky dívá, ale chybí jí jemné napětí a psychologická přesnost předlohy.






Rozdíl mezi druhým a třetím nejsilnějším aktérem na české politické scéně narůstá, ukazuje to průzkum průzkumů založený na 18 volebních modelech. Zejména ve velkých městech to může mít zásadní vliv na to, kdo nakonec bude mít po blížících se volbách hlavní slovo při sestavování koalic.



Alternativa pro Německo (AfD) dosáhla historického výsledku v Sasku-Anhaltsku, zatímco CDU kancléře Friedricha Merze utrpěla těžkou porážku a v Německu se stále častěji mluví o krizi tradičních stran. Analytik, bývalý zpravodaj ČTK v Německu a Českého rozhlasu v Bruselu a Štrasburku Filip Nerad napsal, že volební tsunami může otřást i Berlínem. A právě on byl hostem pořadu Spotlight.



Kandidatura Filipa Turka mohla být spouštěčem sporu mezi vládou a Hradem, svět by se z jeho jmenování ale nezbořil, říká národní bezpečnostní poradce minulé vlády Tomáš Pojar. „Měli jsme i horší ministry“. A připomíná větu Karla Schwarzenberga, že „někdy je důležité sníst ropuchu a jít dál“. Za fatální chybu české vlády považuje výdaje na obranu a odmítnutí ručit za evropskou půjčku Ukrajině.