Světu ukázal nemožné, dostal stovky gratulací. Veselý vzpomíná, jak mučil Djokoviče

Jak berete nálepku muže, kterého Djokovič nikdy neporazil? Je to pocta, nebo byste byl radši, kdyby si u vás fanoušci pamatovali něco jiného?

Je to highlight, který se povede málokomu. Ať už to byl kdokoli z velké trojky, Djoker, Rafa Nadal nebo Roger Federer. Takovou bilanci proti někomu z nich jen tak někdo nemá. Takže to beru jako jeden z top momentů kariéry, jako úspěch. Samozřejmě nebyl to grandslam, kdyby ty zápasy trvaly déle, asi by to vypadalo jinak, ale ani tak to nebyly zrovna malé turnaje.

Čím si vysvětlujete, že právě na Novaka vaše hra fungovala?

S mojí výškou a celkově postavou bylo celkem nereálné s ním hrát nějaké delší výměny. To platí dodnes pro většinu hráčů, že se vyplatí zkracovat mu výměny, protože jinak se vám brzy dostane pod kůži. Tenkrát v Monte Carlu jsem se samozřejmě hodně opíral o levácký servis, ale hrál jsem i hodně kraťasů, protože jsem věděl, že na ně nereaguje tak agresivně. A podobný recept mi vyšel i pak v Dubaji.

Přitom v Monte Carlu jste vyhrál po mizerném čtvrtroku na okruhu, kdy se vám nedařilo, v Dubaji jste zase zazářil z pozice 123. hráče světa. Jak jste k těm zápasům vlastně přistupoval?

Vždycky jsem proti těm nejlepším hrál nejlepší tenis. Dokázal jsem se uvolnit, mohl jsem hodit za hlavu jakákoli očekávání, která jsem na sebe kladl já nebo mé okolí. Měl jsem to tak, že jsem se vždycky na tyto zápasy i nejvíc těšil. Hrálo se na velkých kurtech, před spoustou lidí.

Takže vám v kariéře dělalo spíš problém potvrzovat roli favorita…

Přesně tak. Ono i v tom Monte Carlu jsem v prvním kole odvracel mečbol s Teimurazem Gabašvilim, takže klidně nemuselo ani k žádném dalšímu zápasu dojít. Ale postoupil jsem a dostal se až k bitvě s Djokovičem.

Navíc v podstatě u něj doma, protože v Monte Carlu tehdy léta žil a trénoval. K tomu měl úžasnou vítěznou sérii, do té doby ho v té sezoně nikdo neporazil. Až vy. Ani to vás nesvázalo?

Možná prvních pár gamů, ale pak to bylo pryč. Ona i antuka u mě byl vždycky povrch, kde jsem míval stabilní výsledky. Necítil jsem se na ní vůbec špatně.

Nicméně po senzačním triumfu se Srbem přišel kolaps, proti Gaëlu Monfilsovi jste pak uhrál jen tři gamy. Semlel vás ten úspěch?

Určitě. Přímo extrémně. Byl to megaúspěch, nic podobného se mi do té doby nepodařilo. Dostal jsem tehdy stovky zpráv a nevím proč, chtěl jsem na všechny odpovědět, všem poděkovat. To mě stálo spoustu mentálních sil. Byla to obrovská euforie, která mě ale paradoxně obrala o síly. Správné by bylo vypnout telefon, nic neřešit, soustředit se a dohrát turnaj.

V Dubaji jste pak po skalpu Djokoviče hrál dokonce finále, takže už jste chybu neopakoval?

Ano, Monte Carlo byla obrovská zkušenost a tím, že jsem pak v semifinále Dubaje porazil Denise Shapovalova, jsem dokázal, že jsem se ponaučil. Bylo to takové zadostiučinění.

Jak jste pak vycházel s Djokovičem? Jednou jste mu ukončil vítěznou šňůru, podruhé v Dubaji jste ho porážkou připravil o post světové jedničky…

Úplně v pohodě. Několikrát jsme spolu ještě i trénovali. Jednou dokonce i na Wimbledonu. Dokázali jsme se bavit o věcech mimo kurt, určitě nebyl vůči mě nějak nepřátelský.

A nyní v jeho brzy už 39 letech je stále na okruhu, v lednu hrál finále grandslamu. Co říkáte na to, že deset let od vašeho prvního společného zápasu je pořád ve špičce ATP?

Jedním slovem neskutečné. Když si vezmu, co cítím na vlastním těle, a to jsem o spoustu let mladší, klobouk dolů před ním. Dvacet let v kuse předvádí neuvěřitelný tenis i přesto, že se za poslední roky hra úplně proměnila, všechno se zpomaluje, míče tolik neletí, je to mnohem fyzicky náročnější sport. Posouvá limity, je v podstatě nemožné, aby tohle ještě někdy někdo zopakoval.

Nakonec jste to dotáhl na 35. místo v žebříčku. Myslíte si, že byste to teď měl těžší, kdybyste se jako o deset let mladší tenista zkoušel probít do špičky, než tehdy?

Určitě. V zápasech se teď hraje spousta výměn, tenis se zpomalil tak, že servis už není taková zbraň jako dřív. Dvoumetrový člověk to má těžší a těžší. Pokud k tomu nedokáže přidat i výborný pohyb, má problém. Daří se to jen pár hráčům, je to vidět na Alexanderu Zverevovi, Daniilu Medveděvovi, koneckonců i Kuba Menšík je důkazem toho, že to jde, ale je to dřina.

Měl byste recept na Carlose Alcaraze s Jannikem Sinnerem tak, jako jste ho měl na Djokoviče?

To se těžko porovnává, ale bylo by to hodně složité. Oba jsou to tenisové stěny, všechno doběhnou a ještě vám to agresivně vrátí zpátky. Těžko bych za současných podmínek proti nim hledal cestu.

Sám jste zmínil, že už věk cítíte na vlastním těle. Ale pořád je vám teprve 32 let. Pár turnajů na menších podnicích jste letos už odehrál, jak jste tedy na tom?

Chtěl bych teď na antuce odehrát alespoň tři čtyři turnaje, aby mi to ukázalo, co dál. Snažím se bojovat, ale je těžké to vydržet třeba pět zápasů po sobě. Spíš bych potřeboval po dvou třech utkáních pár dní volno, abych tělo znovu postavil na nohy, což samozřejmě nejde.

Těch zranění jste měl během kariéry spoustu, naposledy vás hodně trápila záda, plán je tedy to nějak překousnout?

Snažím se hodně cvičit, běhat, nabírat hmotu, ale jsou chvíle, kdy mě ta problémová místa bolí i v běžném životě, nejen při nebo po tenisu. To si pak člověk říká, jestli to má ještě vůbec smysl.

Takže je ve hře oficiální konec kariéry?

Uvidíme. Jsem v módu, že nad tím hodně přemýšlím. Vzpomínám a říkám si, jak kariéra rychle utekla. Že nebyla špatná, ale mohla být lepší. V momentě, kdy jen trénujete a jste tak vzdálení umístěním a turnajům, které by za to stály, musíte i zvažovat možnost se posunout jiným směrem. Následující týdny mi ukážou, jestli na to ještě mám, nebo jestli mám přestat bojovat s vlastním egem.

Umíte si představit, že byste třeba někoho trénoval? Zvlášť když byste mohl být někomu i dobrým sparingpartnerem?

Asi ne hned. Být trenérem není jen tak. Musíte přestat přemýšlet jako hráč a dívat se na tenis zvenku z pohledu svého svěřence. To není jen tak, takhle přepnout hlavu. Určitě bych se rád chvíli učil, případně dělal nějakého mentora nebo travel kouče. Samozřejmě je výhoda, když ještě aktivně hraju, že bych měl tu zkušenost z kurtu, že bych cítil na raketě, jakou má ten svěřenec razanci úderů, jak mu to letí, jak skáče. Ale uvidíme. Zatím tohle všechno nechávám otevřené.

Související

Génius Macháč. To byla až neúcta k Sinnerovi, tvrdí ve světě. Čech dal návod všem