Čím je pro vás tenhle titul jiný než 26 ostatních?
Po dlouhé době to bylo finále ve dvou setech, první finále ve Stuttgartu, k tomu v hale na antuce. Po dlouhé době to bylo bez trenérů. S Anett jsem finále také ještě nehrála. Těch výjimečností tam bylo víc.
V počtu trofejí jste vyrovnala Hanu Madlíkovou, řešíte tyhle historické žebříčky?
Že by to pro mě něco znamenalo, to asi úplně ne, ale je super, že v Česku máme tolik legend, a zařadit se mezi takovou elitu je pro mě pocta. Jsem za to vděčná a svým způsobem i hrdá.
Cestu ze Stuttgartu jste si prý odřídila sama, kdy se vám to naposledy takhle poštěstilo po vyhraném finále?
Řídila jsem tam i zpátky. Dorazila jsem kolem půl jedné, než jsem usnula, tak to chvilku trvalo, dala jsem si ještě skleničku vína, abych to sama trochu oslavila. Naposledy jsem řídila do Lince tam i zpět, když jsem vyhrála titul v roce 2011. Už je to dlouho.
A co provedete s vyhraným Porsche?
Nové Porsche tam zůstalo, můžu si ho nakonfigurovat, jak budu chtít. Nemusí to být to, ve kterém jsem se svezla. Přivezla jsem si zatím jen vyhranou trofej. Naši mají všechny ve Fulneku, takže pak poputuje tam. Je docela těžká, taková řadicí páka. Ale líbí se mi, není to úplně tenisová trofej, je docela i elegantní.
Ve Stuttgartu jste zastavila šňůru dvou prohraných finále v řadě, vzpomněla jste si na to?
V hlavě jsem to před finále měla. Naštěstí ne během zápasu. Říkala jsem si 'do třetice všeho dobrého', protože předchozí dvě finále mě mrzela hodně. Statistika se tím zhoršila, ale pořád jsou to jen čísla. Nejvíc to z Melbourne.
Tentokrát jste si ho zahrála bez účasti trenérů, je to pro vás o to větší povzbuzení, že takové zápasy dokážete zvládnout i sama?
Volali jsme si v den zápasu, řekli jsme si něco o soupeřkách. Stuttgart je v hale, nedá se tam moc trénovat, ani kondice. Jsem ráda za to, že jsem to zvládla sama. Zvlášť proti Sevastovové v mém druhém zápase, kde jsem hrála v prvním setu strašně. Byla jsem hrdá, že jsem zůstala pozitivní a otočila to.
Kdy podle vás přišlo momentum vyhraného finále?
V koncovce druhého setu, kdy soupeřka měla dva setboly a já jsem to otočila. Od té doby jsem se cítila mnohem lépe a poslední servírující gem i tiebreak jsem odehrála docela chytře. Viděla jsem, že soupeřka docela kazí a moc si nevěří, nechtěla jsem jít do zbytečného risku. To byla jediná myšlenka, kterou jsem v tu chvíli měla. Výborně jsem i servírovala, to mi hodně pomáhalo.
To zní, jako byste se postupně věkem zklidňovala, když dokážete neriskovat…
Je to posun. Jde vidět, že ke konci zápasu jsem měla čistou hlavu. Dívala jsem se na průběh zápasu jinak i v době, kdy to je hodně náročné a řeší se každý milimetr úderu.
Po turnajích v Americe jste si naordinovala klidnější režim, vynechala jste Fed Cup, je to znát, že máte více sil?
Jsem ráda, že to mám trochu volnější. Nemám už roky na to, abych hrála každý týden, musím se o tělo starat. Hra se posouvá, všichni se zlepšují, jsou na tom fyzicky lépe než kdy jindy. Jsem ráda, že jsme zvolili tenhle model, dopadlo to díky tomu docela dobře.
Trenér Kiki Bertensové Raemon Sluiter vám na Twitteru vzkázal, že na kurtu působíte až děsivě, přijde vám někdy, že během zápasu naháníte soupeřkám strach?
To, že se mi to povedlo nebo že jsem úder zahrála hezky, si asi řeknu. Že by ze mě šel strach, mi ani moc nepřijde. Někdy když si zařvu a zařvu až moc, tak se taky leknu. Nebo si řeknu, kde se to ve mně vůbec bere. (smích)
Trenéru Sluiterovi jste ale odpověděla nevěřícnou zprávou…
Je to super trenér a taky člověk a Kiki je úplně stejná, máme spolu výborné vztahy na to, že jsme konkurentky, takže jsem si toho vážila, a proto ta reakce byla takhle usměvavá.
Teď vás čeká obhajoba v Madridu, už se začínáte těšit?
Teď ještě ne, sotva jsem se vrátila. Letím ve středu, přeperu věci, zabalím a hned zase jedu. Je to ale hezké jet na místo, kde jsem vyhrála. Na jednu stranu je to asi určitý tlak. Na druhou stranu jsem tam slavila už dvakrát, asi mi to tam trochu jde. (smích)
