To byl zase jednou český tenisový týden. Nejvíc pochopitelně zazářila Linda Nosková, která si zahrála finále na "tisícovce" v Pekingu.
Ale dařilo si i dalším českým holkám. Nikola Bartůňková prohrála až ve finále turnaje WTA 125 v Samsunu, stejně hodnocený podnik v Itálii naopak vyhrála Sára Bejlek.
Lucie Havlíčková bojovala o titul v Bratislavě, ale těsně prohrála. A nahoru se dere Vendula Valdmannová, která vyhrála "třicítku" v Turecku.
Od jarního triumfu Kuby Menšíka v Miami, kdy se ve stejném termínu sešly úspěchy dalších českých kluků na challengerech a akcích ITF, nic podobného nepamatuji.
Na úvod se sluší pochválit Lindu Noskovou. Jak jsem psal v předchozích komentářích, pro mě to je už dlouho budoucí hráčka top 10. Má pro to talent, hru i nejzkušenější trenérské ruce v republice, vzhledem k angažmá Tomáše Krupy a Davida Kotyzy.
Jen v posledním roce tak nějak hledala konzistenci výkonů, což vzhledem k tomu, že z ní roste střelkyně typu Petry Kvitové nebo jejího idolu Sereny Williamsové, není jednoduché. Je to tenis s vysokou mírou rizika, kde je snadné se vyházet z kurtu.
Ale je vidět, že zapracovali na tom, aby výkyvy byly co nejmenší. V Pekingu se ukázalo, že je i skvěle fyzicky připravená, semifinále s Jessicou Pegulaovou bylo na krev. V Číně je vedro, vlhko, to vůbec nejsou snadné podmínky a ona to zvládla.
Ve 20 letech dozrává ve velkou hráčku. Letos má nahraných i skoro 30 zápasů v deblu a možná, že i to začíná být trochu vidět. Je jistější na síti, při smečích, při volejích.
Ona vždycky bude aktivní hráčkou, která soupeřku pořád tlačí z forhendu i bekhendu, a mít tu kuráž dojít si pro lehký bod k síti, je cesta jak svůj styl ještě zefektivnit.
Loni celou asijskou šňůru vynechala, aby si odpočinula, takže teď už neobhajuje žádné body a nedivil bych se, kdyby rok zakončila někde v první patnáctce. Každopádně je z ní momentálně zasloužená česká jednička.
A už teď se těším na rok příští, protože jestli nám podzim něco ukazuje, tak to, že by sezona 2026 mohla být našlapaná českými hráčkami minimálně v první stovce.
Jak už jsem naznačoval v tom výčtu úspěchů na začátku, v závěru sezony se tlačí nahoru nová mladá česká krev. Od 100. do 150. místa v žebříčku je hned pět holek.
Bartůňková se skvěle oklepala z toho dopingového průšvihu a využívá toho, že neodečítá žádné body, další teenagerka Bejlek už bojuje o to, aby si zahrála hlavní soutěž Australian Open, v živém žebříčku je už 105.
Tohle přesně český tenis potřeboval. Letos to byla výsledkově docela bída a ukazovala se trochu generační díra u českého ženského tenisu, který se léta opíral o úspěchy hráček, které se teď už blíží třicítce a kupí se jim zranění, nebo už jsou z nich dokonce maminky a končí kariéru.
Nepodceňujte tenis na univerzitách
Hezký příběh je i Darja Viďmanová, která na turnaji v Samsunu došla do semifinále. Ta šla cestou přes americkou univerzitu a teď se ukazuje, že to nebyla vůbec špatná volba, už je kolem 140. místa na žebříčku.
Někdy se to trochu podceňuje, že když zmizíte z okruhu a jdete hrát univerzitní tenis, že to je takové béčko. Ale na univerzitách začínaly třeba hvězdné Američanky Danielle Collinsová nebo top hráčka současnosti Emma Navarrová.
Darja hrála za univerzitu v Georgii, kde je tenis na skvělé úrovni. Trénuje se dvoufázově, odehraje mraky zápasů proti holkám, které sice nemají pořádný žebříček, ale jen proto, že nejezdí na turnaje, ne proto, že by na to neměly úroveň.
Vedle toho máte stipendium, studujete a rázem pak máte v životě víc než jednu kartu, nesázíte jen na tenis. S tím se vám při přechodu na okruh může hrát mnohem lépe. Darja vystudovala finančnictví a ví, že ji může čekat slušná kariéra za mořem i v úplně jiném oboru, když bude chtít.
Každopádně se směle řadí mezi ty, co můžou atakovat první stovku.
Ono je potřeba říct, že to vůbec není jednoduchá záležitost. Tenisová úroveň se za posledních deset let neuvěřitelně zvedla. Holky zesílily, hodně dřou v posilovně, celkově se i na menších turnajích zvedla úroveň hry.
Vidím to i u kluků, dneska už na kurtu nepoznáte, jestli hraje dvoustý hráč proti čtyřstému. A stejně tak je neuvěřitelně vyrovnaná třeba první dvoustovka.
Výsledkem je, že pokud jste mladí, chcete do špičky, stojí to daleko víc práce a úsilí než dřív. Samozřejmě, pokud máte talent, fyzické dispozice a dřímá to ve vás, tak můžete mezi elitu vyletět rychle. Ukázala to třeba v létě Tereza Valentová, která už trápila i Coco Gauffovou.
Ale pokud máte tenis založený spíš na tvrdé práci nebo vytrvalosti, je to běh na delší trať, protože konkurence je mnohem silnější a je potřeba posbírat spíš víc menších výsledků než trefit jeden velký, který vás rychle posune.
Drsný program? Je třeba se s ním smířit
Je závěr sezony, máme před sebou posledních pár turnajů a zase se řeší nabitý kalendář, protože v Pekingu se to hemžilo skrečovanými zápasy.
Je to pořád to samé a nikdo s tím nic neudělá. Prostě tak to je a bude, protože díky tomu, že se hraje tolik velkých turnajů, má tenis i tolik pozornosti a tím pádem i tolik peněz.
Jediné, co můžete udělat, je třeba i na úkor nějakých sankcí některé turnaje nehrát, pokud cítíte, že to vaše tělo už nezvládá a musíte se zregenerovat.
Skreč potkala i Báru Krejčíkovou, která se v posledních měsících zase dostala do obvyklé formy, odehrála spoustu zápasů, dokonce i v deblu, a to si také vybralo svou daň.
Tím nechci říct, že s týmem udělali při plánování programu nějakou chybu. Nedá se jí nic vyčítat. Bára byla dlouho zraněná, chvíli jí trvalo, než se dostala zpátky na svůj level, takže když cítila, že to zase funguje a sbírá body, bylo logické, že chtěla hrát a hrát.
Dušan Lojda
- 8. března 1988 v Ivančicích
- bývalý profesionální tenista (161. místo na ATP)
- vítěz juniorky US Open 2006
- na kontě má celkem 19 titulů na podnicích challenger a ITF
- nyní trénuje tenistu Jana Jermáře, dříve spolupracoval například s Jiřím Veselým
