Asijská šňůra z mužského pohledu skončila. Karavana ATP se kvůli posledním pár turnajům stěhuje do Evropy.
Nastává období, kdy tenisté vyškrabávají poslední zbytky energie, zvažují, kam ještě má smysl se vydat a kde zabojovat o poslední body, než poputují na krátkou dovolenou před přípravou na další sezonu.
Problémy se nevyhýbají ani českým tenistům. Kuba Menšík kvůli bolavému kolenu vzdal utkání v Pekingu proti Alexi de Minaurovi a následně v oblíbené Šanghaji prohrál hned v prvním zápase s Jesperem de Jongem.
U něj bych se chvíli zastavil. Myslím, že nikdo nečekal, že by po ovládnutém Masters v Miami najednou začal vyhrávat, nebo alespoň hrát finále na každém turnaji po vzoru Carlose Alcaraze nebo Jannika Sinnera.
Menšovi je 20 let, a co ve svém věku dokázal, jak se usadil v první dvacítce, je fantastické, brutální úspěch pro něj i pro tým.
Jenže jedna věc je, kam to zatím dotáhl, a druhá, jak level ještě posunout, jak se rozvíjet dál a být ještě lepší.
Že teď nemá výsledky, že od jara nevyhrál víc než dva zápasy po sobě, že v posledních čtyřech nebo pěti měsících čeká na skalp nějakého zvučnějšího jména, je prostě fakt.
Samozřejmě může se to stát, když na něčem pracujete, když se snažíte do své hry něco zařadit, tak to stojí čas a můžete prohrávat. Jen tomu musí odpovídat herní projev na kurtu.
A to se v mých očích momentálně neděje. Kuba začal hrát pasivněji. To, co ho zdobilo v Miami, skvělý servis a aktivní forhend, tam teď není. Hodně běhá a není to teď jeho tenis.
Zvláštní je, že když si přečtete rozhovor s Kubou nebo jeho trenérem Tomášem Josefusem, tak podle nich je ta hra v pořádku, nebo se dokonce podle čísel a statistik, na které jeho tým hodně dá, zlepšuje. A kdo prý Menšu kritizuje, tak nerozumí realitě tenisu.
Já chápu, že to vůbec není jednoduchá pozice. Triumfem v Miami si na záda namaloval terč. Nejrůznější experti a bývalí hráči mu předpovídají roli budoucí hvězdy, která brzy může vletět mezi hegemony současného tenisu Sinnera a Alcaraze.
Ale to je tenis, takhle to tam nahoře chodí a je potřeba s tím tlakem pracovat. Přiznat si, že vyšší level potřebuje zařadit vyšší otáčky. Kdekdo vám poví, že ještě těžší než se takhle nahoru dostat, je se tam udržet. Natož se ještě posunout třeba do první desítky.
A když prohrajete s Taylorem Fritzem hladce ve dvou setech, není to porážka, kde by mělo smysl se šťourat v procentech. Prostě potřebná úroveň hry tam není a je potřeba něco změnit.
Neříkám, že by měl Kuba sáhnout po jiném trenérovi. To vůbec, s Tomášem Josefusem jsou sehraná dvojka, ale přizval bych nějakého "superkouče", někoho, kdo má zkušenosti ze světové špičky a kdo má odstup a přinese čerstvý vítr do tréninku.
V Česku momentálně připadají v úvahu asi jen Tomáš Berdych nebo Radek Štěpánek, což je otázka, jestli zrovna oni mají na něco takového kapacity. Ale Menša má takový potenciál, že by si klidně mohl říct o pomoc někomu ze zahraničí.
Věřím, že na Laver Cupu byla celá řada jmen, se kterými by se Kuba mohl poradit, mohla by ho nějak posunout.
Ale musí k tomu být vůle. Kdybych se já jako trenér dostal do stejné pozice, tak bych si řekl: "O. K., super, dostali jsme se na nějakou úroveň, ale je třeba si přiznat, že takhle daleko jsem se ve své kariéře nedostal, je to jiná liga, spolknout ego a někoho přizvat ke spolupráci."
Dělají to i jiní světoví hráči, není to žádná ostuda. Naopak, je to investice. Nemusíme chodit daleko. Než se stal daviscupovým kapitánem, objížděl Tomáš Berdych některé turnaje s Jirkou Lehečkou. A myslím, že mu to hodně prospělo.
Tam to tehdy byla velká zásluha Lehyho kouče Michala Navrátila, který rád vyslechne názory jiných, rád se inspiruje a vyzobává si z toho poznatky pro vlastní trenérský vývoj.
Teď je Jirka zaslouženě českou jedničkou a vůbec bych se nedivil, kdyby příští rok nakoukl do první desítky žebříčku, protože v té její druhé polovině rozhodně nejsou hráči, na které by herně neměl.
Čas však kvapí. Teď se Kuba odhlásil z exhibice v Hongkongu, aby nabral síly, pak je tam ale Basilej, Paříž, Atény, v listopadu ještě finále Davis Cupu a v prosinci už ho zase čeká prestižní Next Gen Finals. Těch týdnů, kdy by mohl trénovat a na něčem pořádně zapracovat před další sezonou, moc nebude.
Svrčinu teď čeká bodybuilding
Ale ať nekončíme negativně. Skvělý progres udělal v Asii Dalibor Svrčina. Je z něj už 88. hráč světa. Rok by měl s největší pravděpodobností skončit ve stovce, což je pro něho skvělá věc.
S trenérem Markem Jaloviecem udělali kus práce a pořád dřou, aby byl Dalík lepší. Pro příští rok je prý cílem, aby zrychlil hru a zesílil.
On nikdy neměl pověst žádného střelce, asi nikdy nebude mít dělový servis jako například Jirka Lehečka nebo Kuba Menšík. Ale je potřeba, aby teď trochu nadřel něco v posilovně a udělal nějaký bodybuilding.
A nebojím se, že by se do toho Dalík nezakousl. Trénuje u nás v Ostravě, takže ho znám moc dobře. Vidím na něm, že s každým dalším posunem na žebříčku v něm roste láska k tenisu, motivuje ho to a žije tím.
A to je právě ono. Jestli chce vystřelit někam k první padesátce, na což podle mě klidně má, uvědomil si, že potřebuje ještě sakra zabrat a zamakat ještě víc než doteď. Bez toho by měl problém se v první stovce vůbec udržet, protože na okruhu číhá vzadu spousta hladových vlčáků.
Dušan Lojda
- 8. března 1988 v Ivančicích
- bývalý profesionální tenista (161. místo na ATP)
- vítěz juniorky US Open 2006
- na kontě má celkem 19 titulů na podnicích challenger a ITF
- nyní trénuje tenistu Jana Jermáře, dříve spolupracoval například s Jiřím Veselým
