Ačkoli jsou obě hráčky prudce rozdílné a jejich originální přístup nemusí vyhovovat každému, obdiv si bez debat zaslouží obě. Český tenis díky nim zažil nejlepší grandslam od Wimbledonu 2014. A nešlo o náhodu.
Svět v Melbourne uzřel v celé kráse jejich působivou evoluci, která už se nenápadně hlásila o slovo minulý rok.
Těch stigmat, která se s oběma hráčkami nesla v celém dosavadním průběhu jejich kariér, bylo víc než dost. Namátkou: o Kvitové i Plíškové se tvrdilo, že jsou jen ranařky. Že ve své hře nemají žádný plán B.
Tradovalo se, že pokud se Petra při svém agresivním stylu "padni, kam padni" vystřílí z kurtu, nedá se vlastně nic dělat, protože jde o daň za její způsob hry. Ten se v českém tenisovém rybníčku jen málokdy zpochybňoval, vzhledem k tomu, že přinesl dva sladké wimbledonské triumfy.
Podobné to bylo u Plíškové. Jako podmínka pro její případný úspěch byl vždy vyzdvihován servis. Karolína si právem vydobyla pozici "královny es", jenže pokud podání zrovna nefungovalo ideálně, šlo o neduh, jenž se v mnoha případech nedal ničím a nijak nahradit.
183 centimetrů vysoká Kvitová ani o tři centimetry vyšší Plíšková se nemohou pouštět do dlouhých výměn s tenisovými atletkami, to by byla sebevražda, opakovalo se. Nejsou na to prý geneticky vybavené.
U obou hráček se také leckdy zmiňovala jakási neochota pracovat na svých nedostatcích a spoléhat jen na své nejsilnější stránky.
Dnes je již definitivně jasné, že šlo o předčasné soudy. Obě v posledních letech prokázaly obdivuhodný vývoj a mocnou touhu po něm, byť každá z nich hnána motivací odlišného typu.
Kvitová po incidentu s pořezanou rukou zprvu zvolila volnější přístup, fixovaný na psychickou pohodu a čirou radost z tenisu. Ulovila Jiřího Vaňka, momentálně jednoznačně nejlepšího českého trenéra. Ten s kondičním koučem Davidem Vydrou vytvořil skvělý tým a přivedl tenisku zpět mezi nejlepší. Velmi rychle a velmi efektivně, přitom hladce a bez jakéhokoli stresu.
Plíšková zase často měnila trenéry, než našla zřejmě ideální kombinaci ve spolupráci se dvěma zahraničními ikonami ženského tenisu, Australankou Rennae Stubbsovou a Španělkou Conchitou Martínezovou. Její cesta nahoru je řekněme silovější, průraznější. Plíšková je fixovaná na neustálou pomoc vlastního sebevědomí, protože ze zkušenosti cítí, že sebedůvěra je jedním z nejdůležitějších klíčů k vlastnímu rozvoji.
Obě spojuje tvrdá dřina, touha a zápal pro tenis. A také sympatická ochota začít myslet jinak.
Už to není jen plán A a potom nic. Kvitová i Plíšková už nejsou ranařky s filozofií "když to tam nepadne, nic se neděje, jedeme dál". Jsou teď mnohem komplexnější a zaníceně odmítají jen tak házet ručník do ringu za jakékoli situace, jakkoli beznadějného stavu.
Ostatně nad jejich fyzickou kondicí, stejně jako schopností na kurtu bránit do posledního dechu a oběhat dlouhé výměny - což jsou atributy pro takový přístup nutné - se světoví tenisoví odborníci rozplývají takřka po každém jejich zápase.
Není se čemu divit, protože upřímně: tahle evoluce se příliš nečekala. Teď je ale tady a dvě Češky jsou mezi pěti nejlepšími tenistkami světa. Každá ukazuje jinou cestu, obě se ale po snovém úvodu sezony zdají být správné.
