Otírání ručníky? Děti dělají hráčům sluhy. Hřebce děsí přehnaná profesionalita tenisu

Miroslav Harnoch Miroslav Harnoch
19. 9. 2020 7:01
Byl to rebel československého tenisu. Na grandslamech nikdy neprorazil, ale v Davis Cupu odehrál spoustu skvělých zápasů a nakonec raději před režimem emigroval do Německa. Teď Jiří Hřebec slaví sedmdesátiny a jako mentor a asistent trenéra Markéty Vondroušové doufá, že v budoucnu nezůstane jen u českých ženských tenisových hvězd.
Jiří Hřebec na Prague Open 2017 (ITF).
Jiří Hřebec na Prague Open 2017 (ITF). | Foto: Milan Kammermayer

Omezené cestování, turnaje v tenisové bublině jen s minimem lidí kvůli strachu z nákazy koronavirem. Nepřipomíná vám současný tenis trochu turnaje za vaší éry?

Jo jo. Skoro jako za bolševiků, kdy nepouštěli nikoho ven. Kdo mohl hrát pod Pragosportem, tak ti mohli jet, ale to bylo asi pět hráčů z republiky. V podstatě to byl jen daviscupový tým, ten měl smlouvu a mohli cestovat. Zbytek byl zavřený tady doma. To je pravda, v tom je to podobné. Dnešní hráči ale mají aspoň naději, že se ten svět zase srovná, ale my jsme ji tehdy neměli.

Soucítíte tedy s dnešními hráči?

Jsou vystresovaní, je to nepříjemný. Mluvil jsem jen krátce s Markétou (Vondroušovou). Ta říkala, že když už na turnaji jsou, tak to není tak strašný. Nejhorší jsou ty kroky, které musí podniknout, než tam jedou. Musí mít test, než odletí, když přijede, je testovaná znovu, pak je na den zavřená, než se dozví výsledek a pak teprve může normálně fungovat. Teď jsou tenisté nejtestovanější lidi. 

Navíc se musí obejít bez vymožeností, které za vás nebyly, ledové lázně po zápasech, ručníky si nosí sami…

Jasně, tohle za nás nebylo. Ale bez toho přece můžou žít. To by klidně mohli zakázat, přece ty děti nejsou jejich sluhové, aby tam kolem nich pobíhaly s ručníkem a hráči se každou chvilku utírali. Super bylo zavedení jestřábího oka místo rozhodčích, auty v podstatě hlásil reproduktor automaticky. Ale chápu, že to asi nejde všude, bude to drahá záležitost.

Na okruhu jste to dotáhl na 25. místo, hlavně proto, že jste neměl rád grandslamy. Proč?

Všechny peníze, co jsme tam vyhráli, jsme museli odevzdat národnímu svazu. Neměl jsem tyhle masové akce se spoustou lidí rád. Neměl jsem ani takovou touhu ho vyhrát. Tehdy jsem to tak nebral, teď podle mě znamená grandslam víc než tehdy. Já na ně ani nechtěl jezdit, ale měli jsme to nařízené, museli jsme. Ty ostatní turnaje jsem hrál radši, tehdy to byly podniky s dotací 50 tisíc dolarů, což byl největší, co existoval. Teď jsou to malé turnaje, ale tehdy to byly velké peníze. 

Jiří Hřebec

Markéta Vondroušová a Jiří Hřebec

Nikdy nevyhrál grandslamový turnaj, ale má na svém kontě tři vítězství ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře na okruhu ATP. Nejvýš se na světovém žebříčku ve dvouhře dostal v roce 1974, a to na 25. místo.

Býval dlouhovlasým idolem dívek, charismatickým bouřlivákem a velkým bojovníkem. Při Grand Prix v Praze v roce 1973 porazil ve finále Jana Kodeše, v Basileji 1975 překonal v rozhodující bitvě Ilieho Nastaseho a v roce 1977 udolal v kalifornském San José Američana Sandyho Mayera.

Teplický rodák Hřebec se v roce 1971 stal mistrem republiky ve dvouhře i ve čtyřhře. V československém daviscupovém týmu debutoval v roce 1972, v témže roce se ve Wimbledonu dostal do osmifinále, což bylo jeho nejlepší umístění na grandslamovém turnaji vůbec. V Davis Cupu odehrál celkem 17 zápasů, v roce 1975 se dostal do finále.

Díky svému svéráznému stylu měl Hřebec problémy s komunistickým režimem, které vyústily v půlroční distanc roku 1979 a následnou emigraci do Německa v roce 1981, kam odešel společně s manželkou. Působil tam jako klubový trenér v Augsburgu. Zpět do vlasti se natrvalo vrátil až v roce 1997. Od roku 1999 je klubovým trenérem klubu I. ČLTK. V posledních letech trénuje v Praze tenistku Markétu Vondroušovou, společně s Janem Hernychem.

Takže teď mají turnaje velké čtyřky větší zvuk?

Hlavně se od té doby rozšířily. Paříž se rozrostla o kurt Suzanne Lenglenové, tam vzadu bývaly normálně zahrádky, teď je tam druhá půlka areálu. Stejně tak třeba Flushing Meadows na US Open. Je to úplně jiná doba. 

Litujete někdy, že jste se narodil do špatné doby?

Takhle to neberu, co by měl říkat Rod Laver, kterého považuju za nejlepšího hráče všech dob? Ten hrál generaci přede mnou a tenis setsakra uměl. Tehdy tím ale moc nevydělával. Teď by byl taky ještě lepší tenista. Já jsem spokojený, neřeším, kolik jsem si mohl vydělat, nepotřebuju stamilióny. 

A byl byste vy dnes lepší tenista?

Byl. Současný tenis by mi vyhovoval. Já hrál rád zezadu, vadilo mi, když někdo útočil a chodil mi na síť. Teď se hraje hlavně od čáry a já na to měl dobrý nohy, takže teď by mě tenis bavil víc. 

Teď vám je 70, přijde na vás chvilka, kdy se ohlížíte dozadu a říkáte si coby, kdyby? Kdybych se nerozhádal se svazem, kdybych neemigroval, co by bylo?

Vůbec. Tohle mě nechává úplně chladným. A co se týče narozenin, já to ani neslavím. Sice se teď sejdeme s rodinkou na chalupě a tam něco pogrilujeme, ale jinak žádné párty nepořádám. Snad jednou, když mi bylo 50, mi štvanický klub uspořádal oslavu na Vltavě, jeli jsme lodí. Ale že bych já sám sezval lidi kolem tenisu a vzpomínal, jak to tehdy bylo s tím Davis Cupem, to mě fakt netankuje. Hlavně teď už ani není co slavit.

Proč? 70 je hezký věk, ne?

Jsem zaseklej, nechcípám a držím se, co?

Hlavně jste pořád na kurtu a aktivní…

To mě baví a to mě taky pořád drží nad vodou. O ničem jiném to není, držím se v kondici.

Když se vrátíme ke vzpomínkám na vaši kariéru. Dá se vůbec život na turnajích srovnat s dneškem? Dřív asi bylo normální, že jste jezdil sám, bez trenéra…

Život na turnajích byl takový rodinný. S ostatními hráči jsme se víc stýkali. Teď je každý zalezlý se svým týmem. My jsme spolu i víc trénovali, teď se jeden před druhým nechce moc ukázat, kují proti sobě pikle. Je to šílená doba.

Myslíte, že je ten tenisový cirkus kolem hráčů přehnaný?

Tenisti mají pocit, že bez trenérských týmů už to nejde. Že když nemají trenéra, tak je lepší toho sportu nechat. Když přijedou na turnaj sami, tak si připadají méněcenní. Holky třeba začínají, na toho trenéra ani nemají, ale mermomocí ho tam chtějí. Cítí se samy. Mít tam s sebou kondičního trenéra, fyzioterapeuta, plus trenéra, to už si můžou dovolit jen elitní hráči. Dnes tam mají slušné zázemí i horší hráči, protože rodiče, případně sponzoři a manažeři do toho solí spoustu peněz a zajistí jim to. Ale to je blbost. Trenér to stejně nevyhraje. Musí to vyhrát ti hráči na kurtu. Trenér jim dá před zápasem nějaké tipy, ale to jim může dát i na dálku z klubu, kde hráči vždycky někoho mají. 

Jak jste to míval vy?

Když jsem jel na turnaje do Ameriky, nemohl jsem si dovolit nikoho. Třeba šest neděl jsem tam byl sám. Nebo jsme se domluvili s Vladimírem Zedníkem, taky účastníkem turnaje, a celou dobu tam byli spolu. I jsme spolu trénovali, necítili jsme se sami. 

Takže jste se spolu ostatními hráči i více kamarádili?

No jasně, byli jsme fakt kámoši. Teď to ty holky říkají taky, jaké jsou kamarádky, ale je to trochu falešný. Sice se na sebe usmívají a pak v šatně jedna o druhé řekne, kdo ví co. 

Takhle to ale působí, že tenisoví trenéři vlastně vůbec nejsou potřeba…

To říct nechci. To bych mluvil vlastně sám proti sobě. Ale přehání se to. Čím víc do toho oba okruhy dávají peněz, tím více je tlaku na tu takzvanou "profesionalitu" a tím se víc lidí na hráče nabaluje. Já říkám, že jednou budou mít hráči trenéra na každý úder, jednoho na forhend, dalšího na bekhend, pak na servis nebo na prohozy. Všichni se mi smějou, ale třeba za 20 let si na mě vzpomenete. 

Jak je to s vaší úlohou v týmu Markéty Vondroušové, pořád spolu pracujete?

Už je to spíš role takového konzultanta. O všechno už se stará Honza Hernych, já se třeba přijdu na trénink podívat, bavím se o tom s nima, voláme si, ale veškerý tréninkový program sestavuje on. Navíc s ní všude cestuje. Já si jdu s Maky zahrát, když třeba Honza potřebuje volno a jede někam jeden den s rodinou. 

Markéta loni došla do finále Roland Garros, pak ale přišlo další z mnoha zranění a teď se zase trochu trápí, jak vidíte její budoucnost?

Hodně jí ublížila koronavirová pauza. Je to zápasová hráčka, potřebuje hrát. Chybí jí pak motivace k tréninku. Musí se do toho zase dostat. Sama si na sebe vytváří velký tlak. Má pocit, že už by teď měla pořád vyhrávat, že se to od ní čeká, jenže tak to nefunguje. Tenis ale umí, je to jen otázka času, kdy se zase dostane nahoru.

Co ta její věčná zranění? Dá se na tom nějak pracovat?

Od loňského zranění ruky fyzické zranění nemá. S Honzou a kondičním trenérem na tom hodně pracují, aby předcházela těm nataženým tříslům a břišním svalům, což mívala. Teď zas byla často nastydlá. Před odjezdem do Říma se dokonce bála, jestli nemá koronavirus, protože chrchlala a smrkala. Naštěstí byl test negativní. 

Dřívější šlendrián s naháněním kondice už ale dohnala, že? V Římě zvládla po dlouhé době i třísetový mač.

Ale jakej? Měla Japonku na lopatě 6:1, 4:1, krásně ji mohla smáznout. Jenže to je ta její psychika, nic jiného. V poslední době měla problémy dohrávat zápasy do konce a dostalo se jí to do hlavy. Nevěří si, ztratila sebevědomí. Ale to přijde se zápasy.

Může jí v Paříži ublížit obhajoba finále?

To potká všechny hráčky, které vystřelí, jako vystřelila ona. To nejde, že pojede dál jako stroj. To se zákonitě musí zastavit. Může mít i malou krizičku. I kdyby měla spadnout na 60. místo a body neobhájit, tak je to úplně jedno, tenis umí, dostane se v pohodě zpátky.

Dřív jste býval velkým kritikem pořádků v českém tenise, že chybí nástupci Tomáše Berdycha, Radka Štěpánka, pořád to tak vidíte?

K tomu už se nechci moc vyjadřovat. V minulosti jsem byl ostřejší ve svých názorech a nebyl jsem pak moc oblíbený u lidí, kterých se to dotýkalo. Já už si ve svém věku nechci dělat problémy. (smích)

Kluci nechtějí trénovat, holky jsou disciplinované

Dobře, tak na to pojďme jinak. V posledních letech se objevila jména mladíků jako Dalibor Svrčina, Jiří Lehečka nebo vítěz juniorky US Open Jonáš Forejtek. Mají tihle kluci na to, dostat se do špičky?

Potenciál mají. Ale když to srovnám se Španělskem, s Francií, se zeměmi, které jsou úspěšné, tam mají hráči daleko větší tah na bránu, víc pracují. Mladý Forejtek tenhle zápal má. Lehečku moc neznám, trénuje v Prostějově. Forejtka vidím trénovat na Štvanici a rozhodně na to má. Je mu ale 19, tak je otázka, jak bude ještě dál makat, jak dlouho to vydrží.

Čím to tedy je, že se českým tenistům nedaří v poslední době vystoupat výš? 

Obecně ti mladí kluci u nás málo trénujou. Oni si zahrajou tři hodiny denně a myslí si, že mají splněno. Vždyť to je jako v každém jiném oboru, buď se všechno podřizuje tenisu, nebo to jinak nejde. Musí to být zabedněnec, který jede za tím svým jako my kdysi.

Tehdy jste ale moc možností k zábavě, případně k vycestování za hranice neměli, nebude to ten důvod?

Jasně. To má víc aspektů. Když to vezmu podle sebe, mě tenis hrozně bavil. A teď nemyslím ten cíl a sen být ten dobrý hráč, ale ta cesta k tomu. Ta denní práce, to zrubání, být unavený každý večer. To vás musí naplňovat.

Proč to těm českým holkám tak jde?

Holky jsou u nás daleko disciplinovanější a pracovitější. Když jí řeknu, aby hodinu takhle stála, protože pak bude hrát líp bekhend, tak tam tak bude stát do aleluja. Kluk by se mnou desetkrát diskutoval a ptal se, co to melu. K tomu se přidává ten faktor, že kluci jsou často gauneři, s přibývajícím věkem přijde alkohol, cigarety a další lákadla. To holky, to už musí být, když samy někam vyrazí se bavit. Proto tu máme tak úspěšné holky. Ale bojím se, že to taky nebude věčně. 

 

Právě se děje

Další zprávy