Bojujeme o přežití, smutní deblistka Voráčová. Aféru v Budapešti jako chybu nevidí

Miroslav Harnoch Miroslav Harnoch
17. 4. 2020 11:37
Hrála semifinále Wimbledonu, získala 11 titulů, ale stejně se drží tak trochu ve stínu silné české tenisové generace. Šestatřicetiletá deblistka Renata Voráčová však po fedcupovém titulu ani velké slávě nikdy netoužila. V rozhovoru pro Aktuálně.cz povyprávěla o těžkých poměrech ve čtyřhře, budapešťském skandálu i životě v karanténě.
Renata Voráčová
Renata Voráčová | Foto: archiv Renaty Voráčové

Barbora Krejčíková se nechala slyšet, že tahle dlouhá tenisová pauza by mohla i ukončovat kariéry. Souhlasíte?

Je to možné. Zvlášť těm hráčům, kteří jsou za stovkou v žebříčku. Pokud nemají našetřeno nebo žádný jiný zdroj obživy než tenis, to může být nepříjemné. Ale nejsou sami, dotklo se to všech odvětví. 

A vás konkrétně?

Já jsem docela v pohodě. Nějak jsem se zajistila. Jestli to pro mě bude konec, to teď nedokážu říct. Zatím to ani neřešením. V každém případě jsem měla kariéru dobrou, vymáčkla jsem ze sebe, co se dalo. Rozhodnu se, až jak to bude vypadat se sezonou. Zatím mě tenis baví a chci hrát.

Za vaší kariérou se pojďme ohlédnout. V juniorce jste byla čtvrtá na světě ve dvouhře, ale v dospělém žebříčku z toho bylo maximálně číslo 74. Čím si to vysvětlujete?

Já už ani v juniorce zrovna nevyhrávala grandslamy, byla jsem spíš v širší špičce, což byl jen odrazový můstek. Vím, že tehdy se říkalo, že kdo se dostane v juniorce do desítky, tak se pak pravděpodobně prodere do stovky mezi dospělými. To se mi povedlo a jsem za to ráda. Kdyby mi to někdo řekl, když jsem začínala, tak bych to brala všemi deseti.

Jak jste se vůbec dostala k tenisu?

Rodiče si mysleli, že to pro mě bude takový sport pro zábavu. Nikdo od toho nic neočekával. Když se zpětně podívám, spousta lidí by nevěřila, kam až to dotáhnu. Já jsem určitě spokojená. Asi jsem měla v singlu potenciál jít ještě výš, ale měla jsem taky spoustu zranění, která mě brzdila. Beru to, jak to je. Má tělesná konstrukce není stavěná na vrcholový tenis. Ale snažila jsem se vymáčknout, co to šlo. 

Takže jste nebyla taková ta holčička, co odmala povídala, že jednou bude světovou jedničkou?

To určitě ne. Byl to koníček. Než jsem začala s mým nynějším trenérem, tak ten o mně říkal a říká, že jsem se naučila pořádně hrát až tak ve třinácti. Ani jsem se o ten sport nezajímala. Teď můžu říct, že tenisu vděčím za hrozně moc. Za všechny ty zážitky, cestování po světě. To mi zůstane navždycky.

Jiný sport vám nikdy neučaroval?

V té době to ani nebylo běžné, že by holka šla hrát třeba fotbal. Žádný jiný sport jsem nedělala, jednou týdně jsem si zašla na tenis, kde jsme si pinkli do míčku. Bylo to spíš formou hry, žádné zápasy. V zimě nějaká ta dovolená na lyžích… Měla jsem nádherné dětství, nemůžu říct, že bych byla odmala vedená k profesionálnímu sportu. Možná i to je ten důvod, proč tak dlouho hraju.

Ve čtyřhře za sebou máte semifinále Wimbledonu, 11 trofejí a místo na hraně první padesátky. Našla jste se v ní?

Neměla jsem na vybranou. Po posledním zranění jsem svou budoucnost konzultovala s lékaři. Měla jsem celkem tři velká zranění a řekli mi, že jestli budu hrát singla, můžu se zase za půl roku zranit. A že pokud chci hrát déle, tak si musím vybrat. Ve čtyřhře tělo šetříte, takže výběr byl tím pádem jasný. Ještě jsem chtěla hrát. 

A taky jste vystřídala spoustu parťaček. Hradecká, Hlaváčková, Strýcová, Cetkovská… Ta řada Češek je dlouhá, cíleně jste vyhledávala krajanky?

Všichni se mě na to ptají. Myslím, že je mi to jedno, s kým hraju. Ať je to Češka, nebo cizinka s jinou mentalitou. Nevidím v tom rozdíl. Spíš to bylo tím, že generace Češek, co hrály i čtyřhru, byla tak silná, že bylo snadné na ně natrefit. Teď tahle generace pomalu končí, nastupují nové holky a tím pádem už s nimi zase tolik nehraju.

Když už jsme u té silné české generace, nikdy vám nevadilo, že jste se k téhle partě nepřipojila ve Fed Cupu, a stříbrná mísa vám tedy ve sbírce chybí?

Musím říct, že ne. Mám ráda týmový sport, když jsem hrála družstva, tak mě to vždycky moc bavilo. Ale když jsem kdysi figurovala v širší nominaci Fed Cupu, nebyla to má priorita. Tehdy jsem se ani necítila vyzrálá na to, abych byla ten lídr a mohla reprezentovat. Vůbec to neberu tak, že by to bylo něco, co by mi v kariéře chybělo.

Víte, že skrze Fed Cup se nejsnáze dostanete do srdce českého fanouška?

Ano, to vím. Mohli bychom ale poskládat klidně tři národní týmy. Kvalitních hráček máme spoustu. Od té doby, co začala Fed Cup hrát Petra Kvitová, se tam zrodila skvělá parta. Byla tou správnou tahounkou, která v reprezentaci neprohrává, přinášela důležité body a ostatní se k tomu přidaly. Rozhodně mi ale nevadí, že jsem toho nebyla součástí.

Loni po turnaji v Budapešti jste asi moc nových fanoušků nezískala. V osmifinálovém zápase se míček odrazil od vaší hlavy na polovinu soupeřek a rozhodčí vám přesto přisoudil bod. Média vám pak vyčítala, že jste úder nepřiznala. Jak se na to díváte teď s ročním odstupem?

Pořád stejně. Je to věc, která se stane každému. Když jsem to pak viděla na videu, tak jsem samozřejmě uznala, že jsem to tečla. Mrzí mě to, dalo se to řešit jinak. Člověk si to ani neuvědomí, v tu vteřinu, kdy máte v těle adrenalin, míč na síti letí rychle, tak ani nepřemýšlíte. Byla to velká chyba rozhodčího, který ode mě byl na metr. Já tam nejsem od toho, abych tam dělala jeho práci.

Protihráčka Australanka Amanda Rodionovová si do vás ale pěkně rýpla a po sociálních sítích i rozšířila video onoho herního momentu…

Od té holky to bylo zbytečně medializované. Popravdě jsem ani nevěděla, že to proběhlo médii. Zjistila jsem to, až když mi to psali známí. Nutno říct, že ona je zrovna jednou z nejméně oblíbených hráček na okruhu. Tyhle věci dokáže výborně prodat a ozvat se. Myslím, že některé holky mi pak i děkovaly. Od sázkařů mi ale nechodily zrovna pěkné zprávy.

Umíte se vcítit do její kůže, stalo se vám někdy něco podobného?

Samozřejmě. Proti mně se to stane třeba padesátkrát, na mé straně jednou a to se takhle rozmázne. Není to rozhodně věc, kterou byste dělali naschvál. Prostě když jste v tom zápase, tak tyhle věci ani nevnímáte. Kdyby byli kvalitní rozhodčí, tak se to nebude stávat vůbec. 

Pojďme se vrátit k tomu, jak si deblové parťačky vybíráte. V některých rozhovorech z poslední doby jste přiznala, že kolikrát holku vedle vás ani neznáte. Jak je to možné?

Nějak se samozřejmě známe. Vždycky se mi hrálo lépe s tím, kdo chtěl hrát, s kým jsme si seděli a byli na jedné vlně. Ale tím, jak se mění generace, jsou tam mladší holky a může se stát, že někdy nevím, co od ní čekat, protože jsme vedle sebe nikdy nehrály. A někdy je to i tím, že nemáte na výběr. Když hrajete velké turnaje, tak potřebujete takovou spoluhráčku, abyste se společným žebříčkem do turnaje dostaly. A protože to je byznys, vezmete tu, kterou musíte, abyste mohly hrát. 

Jak tyhle deblové námluvy probíhají?

WTA zřizuje stránky, kam můžete napsat, že hledáte parťačku na turnaj, jsou tam všechny potřebné kontakty, někdy to domlouvají trenéři. Na stejné úrovni ty podniky objíždějí stejní hráči, takže se často domlouváme i osobně dopředu, pokud máme stejné plány.

Říkáte, že to je byznys. V minulosti si například Andrea Hlaváčková stěžovala, že současný systém na okruhu WTA jde proti deblistkám specialistkám. Co o tom soudíte vy?

To je pravda. Singlové prize money jsou proti tomu úplně někde jinde. Pokud se chcete uživit, potřebujete objíždět ty největší turnaje a v žebříčku se stabilně pohybovat v první padesátce. Sice všude píšou, jak se na turnajích zvyšují prize money, ale když se podíváte, zvyšují se peníze hlavně ve dvouhře, v deblu je to pár procent. Což je nic. Trošku se to zlepšilo, ale je to pořád hodně špatné.

Systém zápisu do ženských deblových turnajů

Grandslamů se ve čtyřhře účastní 64 párů, sedm z nich se do pavouku dostane díky divoké kartě, zbytek je generován z online přihlášek na základě součtu žebříčku hráček ve dvojici. Počítá se buď singlový nebo deblový žebříček podle toho, který z nich má hráčka lepší. Do turnaje se dostanou páry s nejnižším součtem.

Na dalších velkých turnajích WTA je situace různá turnaj od turnaje podle toho, kolik párů čtyřhru hraje. Například do turnaje z kategorie Premier, který hraje 32 párů, se kvalifikuje 24 párů s nejlepším deblovým žebříčkem. Dalších pět s nejlepším singlovým nebo deblovým žebříčkem, kteří se přihlásí osobně přímo na místě, a tři na divokou kartu, přičemž i tady často dostávají přednost hvězdy z dvouhry.

V čem je největší problém?

Poslední trend je na těch velkých turnajích, kde se rozdělují největší peníze a největší body, dávat místa v deblových pavoucích k dispozici singlistkám a naopak specialistkám na čtyřhru je ubírají. A to přesto, že holky z dvouhry si jdou často jen tak zahrát jedno dvě kola, aby si to vyzkoušely. Neberou to vážně.  

Máte šanci to jako hráčky změnit?

Asi před rokem nebo dvěma probíhala petice deblistek, protože to na WTA chtěli udělat velice striktní. Proběhla diskuse nás a zástupců ženského okruhu, tak se došlo ke kompromisu, ale pořád to nejde k lepšímu. Spíš je pro nás čím dál těžší se na turnaje dostat. Když jste 50. na světě v deblu, stejně nemáte jistotu, že budete velký turnaj hrát, protože, když se tam přihlásí singlistky, z pořadníku vás vyšoupnou.

A vy jste teď 51. první na okruhu. Jak to řešíte?

Snažím se mít co nejlepší žebříček, ale někdy se prostě stane, že se na velký turnaj nedostanu a jedu místo toho na podnik ITF. Nemyslím si, že to je fér, ale my s tím nemůžeme moc dělat. Jediná cesta je skrze hráčskou radu, ve které zasedají i některé deblistky a zastupují i naše zájmy. Je to boj, zatím se to drží alespoň tak, aby nebyl celý žebříček pro nasazování singlový. 

Přes tohle všechno jste za posledních 14 let jen čtyřikrát chyběla na grandslamu.

Tak to je dobrý. To jsem asi byla zraněná v tu dobu.

Většinou to bylo zkraje sezony, takže jste chyběla v Austrálii. Nicméně, není to právě způsobeno tím, že chcete kvůli boji o prize money i žebříček hrát stůj co stůj velké turnaje? I když třeba máte nějakou tu bolístku…

Občas se to stane, že vás něco bolí a stejně musíte jít a hrát. Ale jen pokud nemám velké zranění. Většinou se snažím dobře připravit. Čím jsem starší, tak si to chci taky trochu užít a mít z toho nějaký herní požitek. Ne se na kurtu trápit. 

Až skončíte, máte asi plán jasný, práci ve vaší tenisové akademii. Jak se jí zatím daří?

Jsme pořád na začátku. Tím, že pořád aktivně hraju, mám kolem sebe tým lidí, kteří zajišťují chod akademie. Teď jsme museli chod pozastavit kvůli koronavirovým opatřením. Jinak funguje celoročně, tím, že se mi o to starají opravdu skvělí kolegové, mě to nijak nezatěžuje. Akademie probíhá kousek od mého bydliště ve Hvozdné, takže když se vrátím z turnajů, můžu se hned zapojit. 

Kdo se k vám může přihlásit?

V současné době se zaměřujeme na hobby děti, ne profesionály. Je to od 5 do 18 let. Mají tam pestrý program, chci, aby je to bavilo. Snažíme se to opravdu držet při zemi, aby to nebyly takové ty továrny plné dětí.

Kolik dětí k vám tedy chodí?

Kolem čtyřiceti padesáti dětí. Až skončím s kariérou, plánujeme i závodní profi tenis, takovou druhou větev. A s těmi bych se pak chtěla potkávat na dvorci tak, jako se potkávám i s těmi hobíky. Chtěla bych se věnovat menšímu množství lidí, ale na špičkové úrovni. Na to jsem zvyklá celý život. Měla jsem osobní přístup od každého, od trenéra přes fyzioterapeuta, využívala jsem i psycholožku. Tyhle zkušenosti bych jim ráda předala.

A jak trávíte karanténu?

Jsem doma a mám víc času na rodinu. Co se týče sportovních věcí, jsem v pohodě. Mám plány od kondičních trenérů a fyzioterapeutů, takže se normálně připravuju. Tenisově zatím ne, i když mám k dispozici kurt, ale stejně nevíme, kdy se sezona spustí, a jestli vůbec letos. Spíš se udržuju. Na delší volna jsem zvyklá, protože už jsem se několikrát vracela po zranění, takže vím, jak se připravovat. V tuhle chvíli je sport až na druhé koleji, hlavní je, abychom všichni byli zdraví. 

 

Právě se děje

Další zprávy