Djokovič popsal boží zásah. Důležitou roli v jeho příběhu hrálo deset marek

Jeho téměř půlhodinové vystoupení bylo velmi inspirativní i pro nastupující - a nejen sportovní - generaci, ale i pro rodiče. Pojďme si proto nejzajímavější pasáže z jeho vystoupení připomenout v dalším díle projektu Generace bez pohybu, který připravuje Aktuálně.cz.

„Co mě dovedlo tam, kde jsem dnes? Je to především oddanost. Vášeň a láska k tenisu mi dala a poskytla všechny nejkrásnější věci, které jsem zažil ve svém životě, ve své kariéře. Přitom v mé rodině ani v mé zemi nikdo nikdy opravdu nehrál tenis na světové úrovni.

A tak jsem měl být lyžařem, protože můj otec byl profesionální lyžař. Když jsem byl mladší, hrál jsem také fotbal.

Tenis přišel jako znamení osudu pro mě. Jak se to stalo? Bylo mi pět let, když začali před restaurací, kterou moji rodiče vlastnili, stavět tři tenisové kurty.

I když v životě nevěřím na náhody, všechno se v něm děje z nějakého důvodu. A výstavba těch tří kurtů byl v jistém smyslu boží zásah. S jeho pomocí jsem se dostal k tenisu a zamiloval jsem se do něj.

Byl to v té době velmi drahý sport, zejména ve válkou zmítané zemi, která procházela mnoha otřesy, obtížemi, protivenstvími.

Musel jsem proto vynechat řadu let mládežnické a juniorské turnaje po celém světě. Ve válce nemůžete cestovat a neměli jsme na to ani prostředky. Ale všechny tyto zkoušky a soužení opravdu posílily mou vůli splnit si svůj sen.

Mým snem bylo vyhrát Wimbledon, protože to byl úvodní obraz, který jsem si vytvořil o tenisu. Sledoval jsem tehdy Petea Samprase, jak vyhrál svůj první Wimbledon v roce 1992. Od té doby to byl on, kým jsem se chtěl stát.

Pete byl můj idol. Ale nejen on. V basketbalu jsem obdivoval Michaela Jordana a Kobeho Bryanta, v lyžování Alberta Tombu, protože jsem sám hodně lyžoval a jezdil jsem závody.

Dělal jsem spoustu různých sportů. Až do mých jedenácti let jsme nevěděli, jestli tenis bude sportem pro mě. A pak mě rodiče posadili před sebe a řekli: Novaku, rád lyžuješ, hraješ fotbal a tenis, ale musíš pro jedno rozhodnout. Nemáme finance a čas, abychom tě podporovali ve všech třech různých sportech. Vybral jsem si tenis a myslím, že to nebylo špatné rozhodnutí.

Rodičům pak dlužím svou velkou vděčnost, za to, že mi dovolili žít svůj sen. Když hraju, tak i teď ve 38 letech cítím, že nehraju pro sebe, ale také pro moje rodiče a pro všechny lidi v mé zemi, kteří mě sledují. Cítím, že všichni hrajeme společně. To mi dává sílu a motivaci pokračovat.

Ano, hlad je pro to dobrý výraz. Moje zázemí, moje dětství a způsob, jakým jsem byl vychován, hodně přispěly k mé duševní síle a k rozvoji mé osobnosti. K utváření mých hodnot a toho, kým jsem.

Podle mě je důležité vědět, odkud pocházíte. Respektovat to, respektovat svou rodinu, svou kulturu. A pak přinést do světa to nejlepší ze sebe.

Tváří v tvář nepřízni osudu rosteme nejvíc! Samozřejmě si nepřeju, aby si každý prošel válkou kvůli tomu, aby se stal psychicky silným. Ale myslím si, že je důležité vytvořit okolnosti a prostředí pro mladého sportovce nebo mladého člověka plné výzev – mentálních i fyzických.

Pokud je totiž mladým denně předkládáno všechno, rozmazlují se. Je důležité dostat se z komfortní zóny. Vedl jsem mnoho rozhovorů s předními světovými sportovci a všichni mluvili o tom, že z neúspěchů a proher se toho vždycky naučili nejvíc.

Potvrzuju, že to je pravda. Po porážce se opravdu upřímně sebereflektujete. A tím objevíte stránky sebe sama, o kterých možná ani nevíte, že existují. Protože se s nimi nikdy nechcete setkat.

Samozřejmě je to bolestné.

Když prohraju zápas, nechci nikoho vidět. Pár hodin chci být jen sám. Potřebuju čas na rozmyšlenou nad tím, co se právě stalo. Ale když se probudíte, je tu nový den a nová příležitost být lepší verzí sebe sama. A v podstatě napravit chyby, které jste udělali včera.

Z tohoto způsobu myšlení pramení skutečná síla. Je to neustálé odhodlání a oddanost být každý den lepší v každém ohledu.

Pocházím z opravdu náročných podmínek v mém dětství, takže jsem musel dospět mnohem dřív. Je za tím tento příběh. Ve třinácti přede mě položil můj otec deset německých marek a ve společnosti matky a mých dvou mladších bratrů mi řekl: „Tohle je všechno, co máme. Takže, pokud chceš hrát tenis, což je drahý sport, tak to nestačí. Proto mě musíš zastoupit, když nejsem poblíž. Protože já musím pracovat a snažit se zajistit tvoje hraní a rodinu.

Musel jsem tedy skoro převzít druhou roli otce doma pro mé dva mladší bratry. Tyto povinnosti mě hodně posílily. Donutily mě skutečně si uvědomit svět, ve kterém žijeme.

Velmi mě to zocelilo a vděčím tomu za všechno, co mám dnes. Dává mi to pokoru a skromnost, ale také klid, protože vím, kdo jsem. Vím, odkud pocházím, a tuto hodnotu vnáším do všeho, co dělám. Myslím si, že z dlouhodobého hlediska je právě tohle moje největší výhra.

Éra Federera a Nadala byla tak silná, že tam nebylo místo pro třetího chlapa. Ale já jsem si trochu toho prostoru vytvořil a bylo to úžasné - velká trojka a zlaté období tenisu.

Když odešli do sportovního důchodu, taky část mého já odešla. Musel jsem se znovuobjevit, najít si novou inspiraci a důvod, proč stále pokračuju. Co to je? Touha zjistit, jak daleko můžu posunout své vlastní hranice, svou vlastní laťku.

Sport se tolik změnil. Třeba péče o moje tělo zahrnuje spoustu věcí, které umožnují nové sportovní technologie a nové poznatky sportovní medicíny. Ale základem stále zůstává motivace.

Musíte vědět, za jakým účelem ráno vstáváte. Já jsem už dosáhl opravdu všeho, čeho jeden tenista může dosáhnout. Ale já chci být také inspirací pro nové generace. Jaké poselství chci po sobě zanechat?

Moje úspěchy jsou pochopitelně největším odkazem, ale také mi velmi záleží jako otci dvou dětí na tom, jak mě vnímají ti mladší. Vidím, jak moje děti pozorují ostatní sportovce a že to na nich opravdu zanechává stopu. Takže není to jen o výkonu, ale také o charakteru, charisma a o tom, jaké hodnoty sportovci prosazují.

Proto já prostě pokračuju. Miluju odpalování tenisového míčku, miluju soutěžení a moje tělo drží. Tak proč ne?“