reklama
 
 

Z tenistky sportovní moderátorkou? Hlaváčková už má za sebou školu v BBC, touží po vlastní show

27. 12. 2017 9:39
Do nové sezony jde s novou tchajwanskou parťačkou Latishou Chan. Česká tenistka Andrea Sestini Hlaváčková v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz přiznala, že ji nyní žene touha po vyhraném grandslamu a po postu světové jedničky.

Na další sezonu máte novou deblovou parťačku. Jak to vůbec chodí, když se sehráváte? Absolvujete před prvním turnajem sparingy?

My se zatím domluvily na tom, kdy do Brisbane přiletíme, abychom tam byly včas. Určitě tam proběhnou společné tréninky, jak už mezi námi a trenéry, tak i případně s nějakým jiným domluveným párem. V posledních letech se to docela proměnilo a ženský debl se stává samostatnou disciplínou. Je čím dál větší množství holek, které hrají jen čtyřhru. 

Takže není problém přijet na turnaj a sehnat tam kvalitní tým na rozehrání?

Není. Sama jsem si dřív myslela, že být jen deblistka je hrozně málo, že to tenisově není dost. Teď nevím, čím to je, jestli jednotnými prize money nebo se zvyšuje konkurence, ale přijde mi, že se ten level zvýšil a je hodně ryzích deblistek. Tím se víc otevírá šance na deblové tréninky. Dřív to nebývalo a teď si s některými páry, s kterými si rozumíme, dopředu domlouváme tréninky.

Nicméně k protinožcům odlétáte až po Vánocích a na sehrání s Latishou budete mít sotva týden, bude to stačit?

To uvidíme. (smích) Není samozřejmě nic, co by nahradilo ostrý zápas, kdy si ta dvojice prochází nějakými krizovými situacemi. To určitě chvíli potrvá, než si sedne. 

Jenže u vás je trendem, že s každou novou parťačkou ovládnete hned první turnaj…

Je to pravda vlastně. Povedlo se mi to s Luckou Hradeckou, s Peng i s Babosovou. Já se samozřejmě nebráním tomu, pokud tenhle trend bude dál pokračovat. (smích) Je to asi o tom, že si parťačky vybírám správně, víme pak, co od sebe čekat, známe se. Ani Latisha teď nejde do neznáma, ví, jak hru vedu, jak zápas prožívám a jaký je můj styl. I když to, jak si to všechno sedne na kurtu, žádná z nás netuší.

Taky jste si novou partnerku poměrně dlouho vybírala, už od US Open, to je na okruhu běžné, že probíhá šuškanda mezi hráčkami už čtvrt roku dopředu?

Ano, běžná věc. Po US Open už se normálně začínají domlouvat nové páry na další sezonu. Mezi chlapy je to ještě běžnější, tam všichni vědí, že po posledním grandslamu všichni řeší příští rok a trvá to až do Turnaje mistrů. A u nás se takováhle šuškanda začíná chlapům blížit, holky si taky mezi sebou vyměňují informace, co plánují a s kým by chtěly hrát dál. 

Máte za sebou dva vyhrané grandslamy, medaili z olympiády, triumf na Turnaji mistryň, co vás ještě motivuje dál?

Ještě bych chtěla vyhrát grandslam. Životní cíl je vyhrát Wimbledon, to by byl úplný bonbonek, ale já tahle očekávání dopředu nemám ráda, nikdy se mi to úplně nevyplatilo. Vždycky se mi něco povedlo v době, kdy jsem to nečekala. A trochu mě žene i ta možnost být světovou deblovou jedničkou. To je něco, co mě napadlo poprvé v životě loni, když jsme s Peng začaly sezonu úžasně, vyhrávaly jsme, nikdo nehrál líp než my a já si uvědomila, vždyť my bychom mohly být první. To by asi pro mě bylo nejkrásnější, kdyby se to povedlo.

Často teď říkáte, že o další budoucnosti příliš nepřemýšlíte a zatím koukáte jen sezonu dopředu. Máte tedy alespoň rozmyšleno, co byste chtěla dělat po kariéře? 

Chtěla bych zůstat ve světě sportovních médií. Takový top cíl je být sportovní reportérkou nebo mít svůj pořad, který bych uváděla. Je to ale něco, v čem asi budu muset najít nějaký kompromis, protože nikde nežiju sto procent času a hůř se mi bude někde v televizi hledat místo na nějaký částečný úvazek. Určitě bych se ale nechtěla vzdát možnosti být v televizi dál nějak spojená se sportem a klidně i s jinými sporty, nejen s tenisem.

Už jste si i vyzkoušela roli tenisové spolukomentátorky pro britskou BBC, to by vás nelákalo?

To jsem brala jako takovou školu, jak se naučit rychle reagovat na vzniklou situaci, navíc v angličtině. Ale jako hlavní bod mé posportovní kariéry to nevidím, spíš jako doplňkovou aktivitu. 

Dostanete se k tomu, abyste si poslechla české tenisové komentátory, abyste mohla porovnávat?

Moc ne, ale i tak mi přijde, že v Česku je to komentátorství ještě hodně zkostnatělé. Držíme se zaběhlých standardů z předchozích dob a nejdeme úplně s trendy. Například nabízení spolukomentátorství nějakým legendám, tenistům, trenérům, kteří se na okruhu třeba ještě pohybují a znají to prostředí. Myslím, že by to nemělo být jen o tom komentování zápasu, ale divák by měl dostat víc informací, které z přenosu sám nevyčte. 

Takže vaše pravidelné točení televizních vlogů z tour je vám bližší?

To už je něco, co mě naplňuje a baví. Mám za sebou první rok, co to dělám, a dost jsem se toho naučila. Hlavně vidět vlastní chyby nebo si stříhat videa, namlouvat je, dávat do nich hudbu. Televizi vlastně posílám jen ten výsledný produkt. Hodně mě to baví, vytvářím si i hlavní myšlenku, co chci točit a o čem. Mám velkou svobodu, nikdo mi do toho nemluví.

A nestyděla jste se alespoň zpočátku?

Mám velký ostych v tom, natáčet před lidmi. Většinou jdu na tenis točit třeba v sedm ráno, kdy vím, že tam nikdo nebude. Nejsem si jistá, jak moc je vhodné všechno natáčet, abych ostatním nelezla do soukromí. Na druhou stranu už se mezi hráčkami docela profláklo, že tohle dělám, a občas, když vidí, že mám telefon v ruce, tak mi i zamávají a tak. Což by bylo do budoucna super, kdyby v těch videích i byly víc hráčky zapojené.

Přitom v rodině se vám to hemží studovanými lidmi, maminka doktorka, starší sestra právnička, vás nelákalo si udělat vysokou?

Udělala jsem si pár let práv, ale odešla jsem v půlce, takže nemám ani bakaláře. Studium na vysoké škole jsem si pouze zkusila a zjistila, že se to s tenisem vůbec nedá spojit. Neměla jsem čas na jedinou zkoušku nebo zápočtový termín, nebylo kdy podpisy do indexu posbírat. Hrozně mě tehdy trápilo, že jsem tak strašně mimo a nic nevím. Tak jsem zkusila ještě on-line studium v americké škole, kde jsem udělala jeden semestr, ale stejně jsem si to nedokázala představit dál. Měla bych titul na průměrné americké škole, ale ztratila bych čtyři nebo pět let volného času u tenisu, to jsem nechtěla.

Proto jste se vrhla rovnou na praxi?

Přesně tak. Oslovila jsem rádia, televize, začala jsem i psát blogy, věřím, že tyhle zkušenosti mi dají víc než škola. Ale je pravda, že by mě dřív nikdy nenapadlo, že budu nestudovaná. Že nebudu mít titul. Ale rodina mi to naštěstí nepředhazuje. 

Tak vy teď máte momentálně víc titulů než oni dohromady, ne?

(smích) To je pravda, tím jsem si to asi vyžehlila.

Vedle toho jste z proslulé rodiny pivovarníků, tatínek je sládek plzeňského pivovaru. Co vy a zlatavý mok?

Pivo miluju, ale v malém množství. Moc mi chutná, ale dám si jedno nebo dvě malý. Ráda si ho dám třeba po zápase nebo po tréninku. Po tom jednom mi druhý den nikdy není těžko, spíš to beru jako takový ionťák plný béčka. Vždycky jsme ho doma měli dost a mohli jsme se napít, kdy jsme chtěli. Nikdy jsem se jako dítě nemusela schovávat, abych se mohla napít piva. Nikdo to nebral jako něco zakázaného. Dodnes asi mám i díky tomu vztah k alkoholu takový, že se nemusím stydět si ho dát.

Poznáte opravdu dobré pivo?

Mezi dobrými pivy asi nepoznám, které je lepší. Ale poznám, když je pivo dobře nebo špatně natočené. Vím, že třeba v Americe mají strašné pivo, je to úplně jiný typ a ani neumí natočit pěnu. Ale zase nejsem tak zapřísáhlá pivařka, že bych pila jen jednu konkrétní značku, chutnají mi i pivové limonády třeba.

autor: Miroslav Harnoch | 27. 12. 2017 9:39

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama