Praha – Po zranění kolene přešel Petr Tuček v USK Meta Praha do týmu vozíčkářů. První trénink absolvoval v roce 1996 a od té doby napsal kariéru plnou úspěchů. O pouhé dva roky později přišlo angažmá v německém Zwickau, po kterém dostal zkušený basketbalista nabídku z Turecka. "Rozhodování bylo dlouhé, jelikož jsem byl druhým rokem ženatý s ročním synem Tomášem. Nebylo to tedy jen moje rozhodnutí. Nakonec byla přijata podmínka, že pojedu s celou rodinou," vzpomíná Petr Tuček.
V Evropě tedy pronikl do nejlepších lig a s tureckým Galatasarayem dokázal dvakrát vyhrát turnaj nejlepších týmů na světě. Přechod do plně profesionálního sportu byla velká změna. Tréninky byly každý den a o víkendu čekaly hráče zápasy. "Liga v Turecku je od roku 2004 jednou z nejvíce rozvíjejících se lig v Evropě. Během chvíle dokázali dát dohromady hodně týmů a celkem se zde hrají tři soutěže," popisuje Tuček. Začátky nebyly jednoduché, ale dnes je Turecko lákadlem pro vrcholové hráče. "O basketbalu na vozíku se všeobecně ví a dostává zcela běžně prostor v médiích. Pomohly tomu úspěchy národního družstva a jeho účast na paralympiádách," vysvětluje.
Basketbal na vozíku je v Turecku populární
O popularitě sportu svědčí i návštěvnost. "Zvýšila se hlavně v Galatasarayi a Besiktasi. Fotbaloví fanoušci si našli cestu i k tomuto sportu, a tak plné hlediště diváků není ničím výjimečným. V posledních letech převzal ekonomickou záštitu nad celou soutěží bankovní ústav. Provoz v Turecku je velmi nákladný, už jen třeba díky transportu družstev letadly na zápasy," líčí Tuček.
Právě v Turecku získal nejcennější trofeje. Během let 2008 až 2011 třikrát vyhrál vrcholnou klubovou soutěž Champions Cup. "Po výhře přišla pozvánka do Japonska, kde se pořádal turnaj vítězů z každého kontinentu. Byl zážitek hrát proti těm nejlepším z Austrálie nebo USA. Turnaj jsme dvakrát vyhráli," doplňuje 39letý basketbalista.
Posledních pět let aktivní kariéry strávil ve španělském klubu CD Fundosa Once a nynějším CD Ilunion. Na působení v jedné z nejlepších soutěží v Evropě si pochvaluje kvalitu hry, zázemí, příjemné podnebí a skvělé vedení týmu. Na basketbalu na vozíku si nejvíce užívá kolektivní euforii z úspěchů. "Právě to je motor do další bitvy. Při každém úspěchu si uvědomím, že jde o kolektivní sport bez ohledu na to, kdo dal kolik bodů. Na mysli mám neviditelné bloky nebo přesné přihrávky," upozorňuje s nadšením. Mezi nejoblíbenější zápasy řadí každé odehrané semifinále.
Basketbal na vozíku je v Rusku běh na dlouhou trať
I proto se po ukončení kariéry domluvil na spolupráci s petrohradským celkem Nevski Alians. "Tým se sejde jednou za měsíc a odehraje turnaj. Kývl jsem z větší části ze zvědavosti, protože jsem sice cestoval hodně, ale východ jsem neznal," dodal Tuček, jenž žije v Praze. Klub nepůsobí v lize, ale účastní se turnajů po celém Rusku a Evropě. Zahraje si i Euroligu. Český basketbalista na vozíku vzal letos post hrajícího trenéra, což se zatím daří. Tým zůstává po třech turnajích neporažen. Rozvoj basketbalu na vozíku v Rusku popisuje spíše jako běh na dlouhou trať, i přestože organizace turnajů funguje perfektně.
V budoucnu by se rád dočkal toho, že uvidí reprezentaci na paralympiádě. "Nesplnitelný sen, vím. Třeba ale jednou budu jako stařec koukat v televizi na naše národní družstvo. Nikdy neříkej nikdy!" uzavírá Tuček, který tráví volný čas se svou rodinu, která je mu velkou oporou.
