Z Bukurešti jste si odvezla medaili už podruhé, před pěti lety jste v Rumunsku ale prožila menší dobrodružství. Vzpomněla jste si na něj letos?
No jasně. Můj jediný dres se mi tehdy po semifinále ztratil v šatně. Po telefonické prosbě mi můj náhradní přivezli kluboví parťáci z Prahy, ale před finálovým utkáním se mi roztrhl, a to v nejchoulostivějším místě. A tak místo obvyklých tang jsem si pod dres musela vypůjčit trenérky. Když se nad tím zamyslím, tak jsem vlastně utekla ostudě.
Letos je v kalendáři olympiáda v Paříži. Jak vypadá příprava špičkové zápasnice v českých podmínkách?
Popravdě řečeno k ideálu má daleko, protože konkurence v českém ženském zápase neexistuje. Mám sice možnost poprat se s kluky, ale ti jsou váhově těžší a hlavně se věnují řeckořímskému zápasu, takže nemohou útočit na mé nohy, což jako volnostylařka potřebuju nejvíc. Snaží se mi však pomoci, za což jsem jim vděčná.
Jak tedy tuto situaci řešíte?
S jednou dívkou se občas na žíněnce vidíme, ale je o dost mladší a s váhou do 57 kilogramů, zatímco já patřím do kategorie 68 kilogramů. Není to tedy pro mě ideální příprava, ale jsem ráda, že je vhodná aspoň na ladění techniky.
Co tomu říká váš trenér?
V něm mám oporu, v posledních dvou letech mi hodně pomohl. Je jen o málo starší než já a stále je ještě aktivní zápasník. Mé tréninkové podmínky se dokonce snaží zlepšit tím, že láká do Prahy kvalitní zápasnice z okolních zemí, hlavně z Německa a Polska, kde je tento sport populárnější, než v Česku.
K tomu se perete i se zraněními, která v zápase nejsou ničím výjimečným.
Mám jich za sebou už několik. Dvakrát jsem měla vykloubené prsty, bolestivé bylo zranění ucha a delší přestávku mně způsobil také natržený kolenní vaz. To zatím nejhorší mě potkalo loni, kdy jsem si na mistrovství Evropy vykloubila rameno a s žíněnkou jsem se musela na čtyři měsíce rozloučit. Mohla jsem trénovat jen spodní část těla.
Dá se zápasem v Česku vůbec uživit?
Jsem zaměstnaná v Olympu a nemůžu si stěžovat, mám solidní měsíční výplatu. Za pěkné umístění na významných zahraničních akcích dostávám finanční odměnu od zápasnického svazu a občas i od klubu. Od pořadatelů tak zvaných rankingových turnajů pak mají tři nejlepší nárok na odměnu ve výši několika desítek tisíc korun. Podobnou částku možná obdržím od svazu za letošní bronz na mistrovství Evropy.
Za medaili na olympijských hrách by ovšem částka byla řádově vyšší. Už máte v hlavě plán, jak se do Paříže dostat?
Pokusím se v dubnové evropské kvalifikaci v Baku postoupit do finále a nebo potom v květnu skončit do třetího místa na světové kvalifikaci v Istanbulu.
A máte už představu, po jaké životní dráze se po skončení závodní činnosti vydáte?
Přemýšlím o tom často, a proto loni na podzim jsem se rozhodla pro tříleté bakalářské studium pod hlavičkou Sportovci a kondiční specialisté. Chci mít v ruce nějaký doklad o vzdělání, který by mně pomohl třeba k trenérské práci, která je v mých představách. Ráda bych předávala získané zkušenosti a vrátila tak sportu to, co mi dal.
