reklama
 
 

Petr Vakoč: Giro bylo fyzicky náročnější, na Tour je zase větší tlak na výsledky

30. 6. 2017 13:12
Český cyklista Petr Vakoč jel loni svoji první Tour de France. Má za sebou i Giro d’Italia a může srovnávat. Oba závody jsou podle něj jiné, Giro bylo podle jeho názoru namáhavější, Tour zase náročnější na psychiku závodníků a mnohem rychlejší. "Dokud náš sprinter Marcel Kittel nevyhrál etapu, byl v týmu cítit ohromný tlak," říká.

Vloni jste na Tour de France debutoval a byl to váš druhý závod z kategorie Grand Tour. Jak teď, s ročním odstupem, vzpomínáte na svoji první Tour de France?

Tehdy se mi splnil den. Byl to veliký zážitek. První, co se mi vybaví, je jak to byl tvrdý závod po fyzické i psychické stránce. Před startem mi všichni říkali, že na Tour se jezdí jinak. Rychleji. Moc jsem jim nevěřil, ale je opravdu poznat, že na Tour všichni přijedou v top formě. Jsou pod tlakem, žádají se po nich výsledky. Jezdí se opravdu jinak, není tam nikdo, kdo by závod bral jen jako trénink.

Poprvé jste si zkusil třítýdenní etapový závod na Giru d'Italia v roce 2015. Jaké je z vašeho pohledu srovnání Tour de France a Gira?

Giro mi přišlo fyzicky náročnější. Určitě i proto, že to byla moje první Grand Tour. Navíc to byl opravdu extrémně náročný závod. Podle zkušenějších závodníků dokonce nejtěžší Grand Tour za poslední roky. Nebyl tam ale takový psychický tlak jako na Tour. Přestože jsme jeli na celkové pořadí s Rigobertem Uránem, byla atmosféra v týmu celkově uvolněnější. Na Tour je mnohem víc novinářů, VIP hostů a je to úplně jiná úroveň i z diváckého hlediska. Je tam mnohem víc lidí. Giro je divácky takové přívětivější.

Pro váš debut na Grand Tour bylo tedy lepší Giro d’Italia než Tour de France?

Určitě. Bez předchozího Gira bych Tour takhle dobře nezvládl. Původně jsem měl debutovat na Vueltě, ta by byla pro začátek na Grand Tour asi snazší. Ale naskočil jsem už na jarní Giro a dnes jsem rád. Dostal jsem sice tehdy opravdu hodně nafackováno, ale měl jsem pak výbornou formu v druhé polovině sezóny. Tour se mi pak taky jela mnohem lépe. Je určitě lepší zkusit si jinou Grand Tour, než se člověk pustí do Tour de France.

Většinu Tour de France jste pracoval jako domestik pro lídry týmu Quick-Step. V horských etapách na konci závodu jste pak dostal volnou ruku a zkoušel jste nastoupit do úniku. Jak těžké je dostat se do takového úniku, kde se jezdci pokoušejí o vítězství v etapě?

Pokud se jede středně horská etapa, která je pro únik velmi výhodná, je to extrémně náročné. Vzpomínám na etapu po volném dnu v Andoře. Začínalo se do patnáctikilometrového kopce. Jelo se tam neskutečně ostře a trvalo snad 100 km, než peloton popraskal. Pak jsou velmi výhodné etapy na konci celé Tour. Celkové pořadí už je rozdělené a etapa se mění na dva závody. Jeden o vítězství v etapě a druhý o posuny v celkovém pořadí.

Jezdíte v sezóně pravidelně závody nejprestižnější divize World Tour. Jak velký je rozdíl v kondici závodníků na "běžném" závodě této kategorie a Tour de France?

Rozdíl je hlavně v tom, že na Tour je v nejlepší formě roku celý peloton do posledního závodníka. V průběhu sezony je v týdenních etapových závodech ve vrcholné formě 20-30 procent pelotonu. Ostatní se snaží hlavně kvalitně trénovat. Pak jsou tu závody Okolo Švýcarska a Dauphiné, které jsou těsně před Tour de France. Tam už se všichni blíží vrcholné formě. Velký rozdíl je pak ve stresu. Na ostatních závodech nejsou poziční souboje tak vyostřené jako na Tour de France.

Vzpomenete si na svůj nejhorší zážitek na Tour de France?

V první horské etapě na Col d'Aspin se dlouho bojovalo o únik. Nakonec odjela velká skupina závodníků včetně Sagana, Greipela a dalších sprinterů, kteří tak mohli na rychlostní prémii získat body do soutěže o zelený trikot. Náš sprinter Marcel Kittel si měl takový únik pohlídat, naskočit si do něj a taky zabojovat o body na prémii. Marcelovi se to však nepovedlo a naši sportovní ředitelé nám zaveleli, ať čelní skupinu sjedeme. Jeli jsme asi 50 km úplně naplno a nakonec čelní skupinu i sjeli. Bylo to hrozných 50 km. Pořád jsme ztráceli asi 30 sekund, točili se na špici, už jsem měl pocit, že neotočím nohama a odstup byl pořád stejný.

A naopak nejlepší zážitek z Tour de France?

Když Marcel Kittel vyhrál etapu. Projel jsem cílem a dozvěděl jsem se, že se mu konečně povedlo vyhrát ve spurtu. Byla to velká úleva. Ze všech spadla nervozita. Následovala večeře s přípitkem. To bylo super.

Z kolika závodníků se vybírá finální devítka účastníků Tour a jak probíhá samotná nominace na nejprestižnější závod světa v týmu Quick-Step?

Před Tour je okruh asi tak 15 závodníků, kteří by mohli nastoupit. Ten se pak neustále zužuje podle výsledků, ale finální sestava je známá až těsně před závodem. Při nominaci se postupuje od lídra. Ti jsou určeni ještě před sezónou. V našem případě to byl Daniel Martin pro celkové pořadí a Marcel Kittel pro hromadné dojezdy. Ke spurtérovi musíte mít rozjížděče, k vrchaři zase někoho do kopců. Takže pak se vybírají klíčoví domestici lídrů, kteří mají nominaci téměř jistou. To je už alespoň pět lidí. Zbytek týmu se pak poskládá podle aktuální formy a uvážení sportovních ředitelů.

My jsme měli dva lídry, takže se volilo mezi závodníky do rozjížděcího vlaku pro Marcela a vrchaři pro Daniela. Měsíc před startem už je tak sedm jmen jistých a o poslední dvojici se rozhodne až po Dauphiné a Švýcarsku (poslední velké etapové závody před Tour de France - pozn. red.). Vloni byla finální nominace známá až den po Švýcarsku, nějakých deset dní před Tour.

Tour má 21 závodních dnů. Jak vypadá jeden takový typický den závodníka na Tour de France?

Budíček je tak tři až tři a půl hodiny před startem etapy. Po snídani se většinou hned odjíždí z hotelu na start. Na Tour se musí vyrážet dřív. Všude je moc lidí i aut, okolo startu jsou silnice zacpané a všechno se oproti ostatním závodům protahuje. V místě startu býváme alespoň 90 minut před začátkem etapy.

Hned na místě probíhá meeting se sportovním ředitelem. Tam se určí taktika do etapy. Dozvíme se podrobné informace o trati, používají se Google Maps nebo si sportovní ředitelé jedou dojezd předem natočit na video, abychom viděli, jak to na důležitých místech etapy vypadá. Udělá se prostě plán na daný den.

Potom se půl hodiny před startem dojedeme podepsat a jde se na to. Po etapě probíhají rozhovory a tiskovky. To také zabere čas. Pak se vracíme na hotel, což trvá průměrně hodinu, následuje masáž, večeře a jde se spát. Vlastně toho během dne moc nestihnete. Jediná volná chvíle přijde, když se střídáme na masáži. Večeře končí po deváté hodině, pak už jen zavoláme domů, občas se jdeme kousek projít a kolem jedenácté zalehneme.

Jak jste to snášel 21 dnů (23 i s volnými dny) pořád dokola?

Člověk si zvykne. Pro mě bylo mnohem horší Giro. První dva týdny jsem se den za dnem cítil pořád hůř. Na Tour se mi jelo lépe. První dva dny jedete v pohodě, třetí a čtvrtý to bývá horší, ale pak už se rozjedete a dny ubíhají velmi rychle. Je to prostě pořád dokola a volné dny jsou jen takovým zpestřením. Tělo si na tu zátěž po pár dnech zvykne, a než se nadějete, půlka Tour je pryč.

Tour de France je největší cyklistický závod světa a jednou z největších sportovních akcí vůbec. Jako závodníci čelíte velikému tlaku. Jak jste zvládal neustálý stres a tlak týmových ředitelů na výsledky?

Prvních pár dní bylo dost dusných. Všechno polevilo až po vítězství Marcela Kittela. On jel ten rok skvěle na Giru (dvě vítězství v etapách a držení růžového dresu - pozn. red.) a všichni čekali, že vyhraje první etapy a poveze žlutý trikot. Jenže Marcel byl první den druhý a pak se nám dojezdy vůbec nedařily.

Dokonce jsme měli meeting celého týmu i s generálním manažerem Patrickem Lefevrem. Tam jsme řešili chyby v rozjíždění spurtu. Ale pomohlo to a hned další etapu Marcel vyhrál. Do té doby byla ale nervozita opravdu velká. Navíc se dařilo Danielu Martinovi v celkovém pořadí. Byl v první desítce, což se v Quick-Stepu už dlouho na Tour nikomu nepodařilo. Těch etapových vítězství se určitě čekalo víc, ale každé se počítá a nakonec byl tým s naším výkonem spokojený.

V Quick-Stepu jste jedním z těch mladších závodníků. Komu jste na Tour naslouchal a pomáhali vám zkušenější závodníci zvládnout celou Tour de France?

Hodně jsme se bavili s českýma klukama mimo náš tým. Ať už na Giru, nebo na Tour. Roman Kreuziger, Leopold König, Jan Bárta a samozřejmě Zdeněk Štybar. Všichni mi pomohli. Na Giru pak vzpomínám nejvíc na Maxima Boueta, se kterým jsem bydlel na pokoji. Na Tour jsem bydlel s Julianem Alaphilippem, oba jsme byli na Tour jako nováčci, a on dokonce debutoval na Grand Tour.

Vesměs jsou ale všichni sdílní. Rádi pomůžou. Na Giru, když jsem prožíval těžké momenty, si pamatuji na grupeto. Podporovali mě i kluci z jiných týmů, i když je prakticky neznám. V grupetu funguje taková solidarita, a když máte krizi, tak vás ostatní povzbudí. To je fajn.

Tři týdny bydlíte po dvojicích. Pořád spolu ve stejném složení. Necítíte už někdy ponorkovou nemoc?

Ne vůbec. Jednak jsem bydlel právě s Julianem. Super kluk. A na ponorku nemáte ani čas. Hned po dojetí etapy se na hotelu vlastně jen mineme. Jeden jde jíst a druhý na masáž. Na pokoji se potkáme až pozdě večer. To taky voláte domů a podobně. Ve finále společně strávíte na pokoji třeba jen hodinu. Ponorka nehrozí.

Profesionální cyklisté mají taková rčení "Tour je Tour" a "Tour je nejvíc". Vidíte pozici Tour de France ve světové cyklistice stejně?

V očích publika je Tour de France určitě nejslavnější závod. Vítězství na Tour je rozhodně cennější než na ostatních závodech. Udělá vás slavným, zajistí kontrakt a je pravda, že vyhrát na Tour je těžší než na ostatních závodech. Pro mě osobně však není výsledek na Tour nadřazený ostatním. Není to tak, že Tour je na úplně jiné úrovni než další závody. Ale samozřejmě se tam chce každý vracet a vyhrát na Tour je snem každého závodníka.

autor: Štěpán Straka | 30. 6. 2017 13:12

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama