Jak se vám na polské Grand Prix závodilo, a jak jste spokojený s výsledkem?
Panovalo zde velmi teplé počasí, které moc nevyhledávám, navíc se soutěžilo přes poledne v tom největším horku. Ale s třetím místem jsem spokojený. Měli jsme zde sloučenou kategorii se sportovci, kteří s námi běžně nezávodí. Vítěz z Polska, světový rekordman Maciej Sochal, je úplně někde jinde. Přede mnou pak skončil ještě Marian Kureja ze Slovenska, což je dnes světová špička - medailista z poslední paralympiády v Riu.
Třetí až šesté místo opanovali čeští reprezentanti. Vnímáte tuto disciplínu jako silnou zbraň českého paralympijského týmu?
V současnosti není v žádné jiné skupině v České republice taková konkurence jako v té naší. Jsme čtyři sportovci na světové úrovni. Bohužel na mistrovství světa nebo paralympiádu mohou vycestovat maximálně tři ve stejné disciplíně z jedné země. Máme mezi sebou velkou konkurenci, ale o to větší motivaci na sobě makat a zlepšovat se.
V čem vidíte největší úskalí této disciplíny?
Hod kuželkou je v naší kategorii náhrada za hod oštěpem. Kdo hází kuželkou, má z poloviny ochrnuté i horní končetiny. Klíčové je, že nesmí nebo nemůže vůbec pohnout s prsty u rukou. A tady je to úskalí - hodit něčím 30 metrů, když to nemůžete uchopit, je problém. Proto se používají různé lepivé vosky, které zvýší přilnavost mezi prsty a kuželkou. Bohužel tyto vosky jsou náchylné na změny počasí, proto člověk musí vychytat tu správnou mázu jako v lyžování.
Na co konkrétního se nyní budete zaměřovat v tréninku a co chcete zlepšit do dalších závodů?
Momentálně se nacházím v polovině sezony, za sebou mám letos už deset závodů. Do listopadu, kdy vypukne mistrovství světa v Dubaji, je dlouhá doba, a proto se musí upravit i trénink. Plně v tom, jak bude trénink vypadat, důvěřuji své trenérce Anetě Inochovské, pod kterou letos trénuji. Přestoupil jsem loni do Ostravy Vítkovic, kde mám skvělé podmínky a tréninky mi fázují právě tam. Za půl roku pod vedením Anety Inochovské jsem své výkony posunul opravdu radikálně. Překonal jsem český rekord, který již pár let držel Michal Enge, a to byl jeden z cílů mé letošní sezony.
Jaké další závody vás letos čekají a jaké jsou cíle?
Nejbližším závodem, který pojedu, je mistrovství České republiky v Olomouci. Po šesti zahraničních mítincích chci nyní objíždět závody po Česku. Podle aktuální situace a možností možná zařadíme ještě jiné. Cíl je ale jasný, a sice listopadové mistrovství světa v Dubaji.
Paralympiáda v Tokiu se blíží. Jak to vypadá s plněním limitů?
Limity vypisuje Mezinárodní paralympijský výbor a ve vší skromnosti je splníme všichni čtyři. Potom už bude na nás, jak se o ty tři nebo dvě místa popereme. Rozhodovat se bude až na jaře 2020.
Jaká je v současnosti ve vaší disciplíně konkurence a koho vnímáte jako největšího soupeře?
Svět se hodně posunul dopředu. Je zbytečné povídat o podmínkách v různých zemích, nechci tu brečet a naříkat, to mi není vlastní. Nyní má neohroženou pozici světový rekordman Želko Dimitrijevič ze Srbska a po něm Marian Kureja za Slovenska, oba jsou dnes o třídu výše. Ovšem potom je tady deset závodníků, kteří mají podobnou výkonnost - další borci ze Srbska, Mexika, Indie, Britové a samozřejmě z Česka, kteří můžou mít na světovém šampionátu medaili, ale zároveň se může stát, že nepostoupí ani do finálové osmičky.
Cítíte, že se úroveň neustále zvyšuje a disciplíně se věnuje i více lidí?
Úroveň se zvyšuje raketově. Na každých závodech se objeví někdo nový. Jako příklad uvedu letošní Grand Prix v Itálii, kde se představil úplně nový kluk z Británie, který je už nyní na téměř 26 metrech.
Jste paralympijský šampion, mistr světa i trojnásobný mistr Evropy. Jaká je vaše motivace do dalších závodů?
Motivace je obrovská. Už nejsem nejmladší, ale stále se chci zlepšovat. Vidina účasti na šesté paralympiádě je klíčová. Sport mě velice baví, naplňuje, a pokud zdraví bude sloužit, bude mi ctí prohánět mladší kluky. Mohu upřímně říci, že letos mě hodně posunul přestup do Vítkovic. Pan Urbanec zde vytvořil skvělý oddíl handicapovaných a s trenérkou dělají maximum pro všechny místní sportovce. Je škoda, že nikdo pořádně neocení tuto práci. Vždy jsou vidět pouze medailisté. Proto si vážím práce lidí, kteří jsou tak trochu v pozadí. Tím, že mi dali šanci v tomto klubu a výborném atletickém oddíle působit, je pro mě výhra. A nyní je mou motivací jim toto svými výsledky splácet.
