Kamion mu nedal přednost, po nárazu ochrnul. Teď Sýkora pomáhá dalším vozíčkářům sportovat

Jan Pudich
25. 1. 2017 16:13
Životní příběh Zbyňka Sýkory výrazně ovlivnila dopravní nehoda, po které skončil na vozíku. Na neblahý osud však nežehrá a dál se aktivně věnuje nejen sportování, ale i práci, rodině i výrobě speciálních vozíčků pro hendikepované.
Foto: Archiv Zbyňka Sýkory

České Budějovice – Jízda na motorce mu změnila život. Po nehodě Zbyněk Sýkora ochrnul na dolní část těla a dal se na sport všeho druhu. Přes atletiku a basketbal se dostal až k florbalu. Ten se stal jeho srdcovou záležitostí a díky němu si našel manželku, se kterou má synka. Teď se v Českých Budějovicích stal sportovní ikonou. Zkrátka po nehodě zjistil, že život na vozíku nekončí, ale teprve začíná.

Jak došlo k nehodě, po které jste skončil na vozíku?

Před 16 lety jsem to na motorce vpálil do náklaďáku, který mi nedal přednost při vyjíždění na komunikaci. Pár dní po nehodě jsem ještě hýbal nohama, ale pak se něco zvrtlo, upadl jsem do bezvědomí, a když mě lékaři probrali, byl jsem ochrnutý.

V čem byly začátky nejhorší?

Nejdříve jsem ani bez pomoci nedokázal dýchat, takže nejtěžší bylo to všechno rozdýchat. Ale nejtěžší doopravdy bylo asi vidět, jak se trápí rodina z toho, co se mi stalo. Hlavně rodiče a prarodiče. Snažil jsem se rychle vrátit zpět do života hlavně kvůli nim.

Florbal je Zbyňka Sýkoru nyní sportem číslo jedna.
Florbal je Zbyňka Sýkoru nyní sportem číslo jedna. | Foto: Archiv Zbyňka Sýkory

Co bylo klíčové při smiřováním se s novým životem?

Tak hodně mě držela právě rodina a nejbližší kamarádi. Klíčové ale bylo, že jsem hned z nemocnice odjel do Kladrub a tam jsem začal čerpat od ostatních lidí na vozíku. Zjistil jsem, že svět na vozíku nekončí, ale v některých směrech začíná.

Jak dlouho po úrazu jste začal sportovat?

Zhruba po roce. První kontakt proběhl právě v Lázních Kladruby. Dali mi tam do ruky disk a řekli "na, hoď si“, tak jsem si hodil… Pak za mnou přišel Štefan Danko, paralympionik a atletická vozíčkářská ikona, a pozval mě na soustředění, tím odstartoval mou sportovní kariéru. Dva roky nato jsem byl nominován do reprezentace.

Je známé, že jste takový sportovní všeuměl. Jakými sporty jste si prošel?

Začal jsem atletikou, konkrétně hod diskem a vrh koulí, díky tomu se mi otevřel nový svět, poznal jsem spoustu kamarádů, ikon, vzorů a nabral spoustu inspirace. Po pěti letech házení mě zlákal basket. Atraktivní, akční hra, plná adrenalinu, tak jsem začal jezdit jednou týdně na tréninky do Prahy. 

Později se k basketbalu přidal florbal, přišlo to tak nějak samo, jednou jsme to byli s kamarádem Fandou Šindelářem vyzkoušet v Plzni a už to jelo. Pamatuji si dodnes. Ruce plné puchýřů, protože jsme neuměli skloubit pohyb na vozíku s držením florbalky, ale nadšení bylo veliké. S naší pomocí tak vznikl florbalový oddíl v Českých Budějovicích. Od té doby se snažíme rozvíjet florbal vozíčkářů, je to taková naše srdcovka.

V Budějovicích pravděpodobně vznikne ragby tým vozíčkářů. Budete se angažovat i v tomto sportu?

Jasně že budu, jakýmkoli způsobem klukům rád pomůžu. Moc dobře vím, jak těžké začátky jsou, a tak jako mně kdysi pomohli tehdejší sportovní matadoři, tak i já chci pomoct novým klukům. Beru to jako normální přirozenou věc, tak to prostě má být.

Kam do světa vás sport dostal?

Procestoval jsem hodně zemí Evropy, a nejen Evropy. Navštívil jsem i Asii, anebo Afriku. V tom je sportování super. Něco samozřejmě člověku vezme, ale tolik mu toho dá. Jsem za to moc rád.

Se spoluhráči z Českých Budějovic jste začal vyrábět nové sportovní vozíky. Co vás k tomu vedlo?

Vedly nás k tomu naše aktivity. Před dvěma lety jsme s kamarádem Ivanem uspořádali Aktivity kemp, což je sportovně aktivizační kemp pro mladé "začínající“ vozíčkáře, který měl velký úspěch. Na závěrečném večírku jsme si uvědomili, že nám pro kluky chybí to nejdůležitější – sportovní vozíky. Začali jsme kalkulovat a zjistili, že nám chybí řádově statisíce korun. Tehdy se zrodila myšlenka výroby vlastních vozíků. Na našem plánu jsme začali intenzivně pracovat. Dnes už máme hodně práce za sebou, ale ještě více před sebou.

Florbal seznámil Zbyňka Sýkoru s jeho manželkou a nyní spolu vychovávají syna, kterého také vedou ke sportu.
Florbal seznámil Zbyňka Sýkoru s jeho manželkou a nyní spolu vychovávají syna, kterého také vedou ke sportu. | Foto: Archiv Zbyňka Sýkory

V čem jsou vaše vozíky jiné od těch, které se do ČR dováží?

Od konkurence nás odlišuje přístup k věci. My si na to nehrajeme, my to žijeme. Všichni kluci z našeho týmu jsou aktivní vozíčkáři, sportovci, úspěšní lidé, nebo lidé s nejužší vazbou na vozíčkáře. Nesčetněkrát jsme řešili nebo řešíme do noci nejmenší detaily, co a jak udělat a vyrobit lépe. Sdílíme své nadšení pro věc a radujeme se z každého krůčku. Je to prostě náš život.

Sport vám jistě bere hodně času. Máte k němu ještě nějaké další koníčky?

Můj největší koníček je moje žena s naším synem Zbyňkem juniorem. Oni jsou pro mě číslo jedna. Na druhé místo samozřejmě patří sport a vše kolem něj. Třetí příčku bych přiřadil svému povolání. Pracuji jako manažer IT podpory v energetické společnosti, kde se z podstaty náplně práce neustále učím novým věcem a potkávám nové tváře. Mám štěstí, má práce mě baví.

Foto: Archiv Zbyňka Sýkory

Díky florbalu jste také potkal svoji ženu. Jak přesně jste se seznámili?

Ano, i tady byl na začátku sport. Míša (moje žena) hrála florbal za ženy ve stejném klubu. Jednou přijala pozvánku od spoluhráče na náš trénink a ihned mezi dveřmi mi padla do oka. Začali jsem se scházet a za pár měsíců jsme spolu chodili. Naše svatba byla plná florbalistů!

Máte spolu syna. Plánujete ho také vést ke sportu? Stane se budoucí florbalovou generací rodiny Sýkorových?

Zbyněčka určitě povedeme ke sportu, vlastně už vedeme. Minulý týden byl poprvé na bruslích. Věřím totiž, že pomocí sportu se dá lépe vyvíjet charakter osobnosti. Finální rozhodnutí ale bude vždy na něm, pokud bude chtít být třeba sochař, nebudu mu bránit a podpořím ho.

 

Právě se děje

Další zprávy