Poslední hruška ji poslala na vozík. A také na hry v Riu, kde debutovala jako padesátnice

Jan Pudich
13. 12. 2016 14:57
Ve svých 47 letech spadla z hrušky a ochrnula na spodní část těla. Po čtyřech letech už ale reprezentovala Českou republiku na paralympijských hrách v Riu. Kateřina Antošová krátce po úrazu nasedla na handbike a dostala se do světové špičky. Na mistrovství světa skončila na pátém místě a na evropských závodech se pravidelně umisťuje na nejvyšších příčkách. O začátcích na vozíku i závodění na handbiku napsala dvoudílnou knihu, založenou na úryvcích jejího blogu. Paradeník aneb Jak jsem spadla z hrušky výborně vystihuje její těžké začátky i detaily závodu handbiků. Nic z toho by se nestalo, kdyby ji úraz ve sportování zastavil. Jak sama říká: "Nemusíš vyhrát, ale nesmíš se nechat porazit."
Foto: Archiv: Kateřina Antošová

Můžete nám v krátkosti popsat, jak se vlastně stalo, že jste se ocitla na vozíku?

Trhala jsem na zahradě hrušky a ulomila se větev, které jsem se držela. Byla to poslední hruška – člověk nemá být hamoun. Zlomený obratel přerušená mícha... smůla, nebo osud? To neřeším.

Jak dlouho po úrazu jste opět začala sportovat?

S handbikem jsem začala hned, jak jsem opustila rehabilitační ústav. Před úrazem jsem hodně běhala a ten pohyb mi strašně chyběl. Dva měsíce jsem byla jen na lůžku v nemocnici a potom v rehabilitačním ústavu u Kladrub. Tam vyjedete z ústavu a na všechny strany je kopec. Když člověk nemá v ruce ovládání vozíku, není to dobré místo pro začátky. Tudíž jsem ten pohyb vůbec neměla.

Jak často trénujete?

Já trénuji šestkrát týdně. Jeden den si musím dávat pauzu. Zima je trochu specifická. Střídám trenažér, plavání a posilovnu, ale když je nad pět stupňů, vyjedu i ven.

Díky knihám Kateřiny Antošové můžete nahlédnout do života vozíčkářů. Pro ty, kdo na vozíčku jsou, mohou deníky handbikerky sloužit jako inspirace, jak se prát s osudem.
Díky knihám Kateřiny Antošové můžete nahlédnout do života vozíčkářů. Pro ty, kdo na vozíčku jsou, mohou deníky handbikerky sloužit jako inspirace, jak se prát s osudem. | Foto: Archiv: Kateřina Antošová

Kolik kilometrů za rok ujedete?

Já mám letos najeto něco málo přes osm tisíc kilometrů. Oproti profesionálním cyklistům se to může zdát málo. Ti mají najeto minimálně 30 tisíc. Ale ty jim zaberou zhruba stejně času jako mně těch osm.

O jak rychlé jízdě tedy mluvíme?

Při tréninku v okolí Prahy se kvůli terénu průměrná rychlost pohybuje něco málo přes dvacet kilometrů za hodinu. V závodech na trase, kterou mám nastudovanou, to je z kopců občas přes 70 km/h. Potom tu je už ale riziko překlopení. Výhodou ale je, že jsme k handbiku připoutaní a nijak špatně se nevymlátíme.

Byl handbike jasnou volbou, nebo jste po úrazu zvažovala i jiné sporty?

Handbike byl od začátku jasný. Běhání je sport, který vyrábí endorfiny, a toho jsem se chtěla držet. Takže taková lukostřelba nepřipadala v úvahu. A co se týče kolektivních sportů, ty mě moc nelákaly. Ve florbale nebo basketu holky hrají ve smíšených týmech, ale velké zápasy moc nehrají. A i tak u mě vždycky vládly individuální sporty.

Pomohla vám k handbiku i láska k cyklistice?

Kateřina Antošová i Patrik Jahoda mají na svém kontě několik úspěchů na mezinárodních závodech i domácích šampionátech.
Kateřina Antošová i Patrik Jahoda mají na svém kontě několik úspěchů na mezinárodních závodech i domácích šampionátech. | Foto: Archiv: Kateřina Antošová

Na kole jsem před úrazem sice jezdila, ale speciální vztah jsem k tomu neměla. Navíc mě z toho bolely záda. A když teď na handbiku ležím, je to daleko příjemnější.

Po pouhých čtyřech letech po úrazu jste se dostala na paralympiádu. Co to pro vás znamenalo?

Jelikož se na paralympiádu dostane cca třetina až polovina celého startovního pole, jsem strašně ráda, že se mi to podařilo. Navíc tak krátkou dobu po úrazu. A na druhou stranu jsem věděla, že to je jedna z mých posledních možností, jak se pod pět kruhů dostat. Nominace pro mě znamenala strašně moc. Ukázala mi, že moje práce má opravdu velký smysl.

Co vás na samotné paralympiádě zaujalo nejvíce?

Určitě jídelna. Byla to obrovská místnost pro dva tisíce sportovců. A když jsem tam přišla poprvé, nadchla mě ta atmosféra. Na první pohled jsem poznala sportovce. Ti byli neustále pozitivně naladěni a rozdávali to všem kolem sebe. Vždy, když jsem měla špatnou náladu, šla jsem do jídelny si odpočinout a zlepšit si náladu.

Skupina sportovců s různými postiženími si je tedy velmi blízká?

Ano. Ta komunita je neskutečná. Jsme neustále v kontaktu. Dlouho jsem nepoužívala Facebook, a když jsem se po několika letech přihlásila, zjistila jsem, jak je ta handbikerská společnost úžasná. Více než rivalita tam panuje kamarádství. Dokonce si i navzájem radíme do závodů.

Po čtyřech letech od úrazu už závodila na paralympijských hrách v Riu.
Po čtyřech letech od úrazu už závodila na paralympijských hrách v Riu. | Foto: Archiv: Kateřina Antošová

Co berete jako váš největší úspěch na handbiku?

Zatím páté místo z MS. V přicházející konkurenci bude strašně náročné toto umístění vyrovnat, nebo dokonce zlepšit. Potom ještě určitě třetí místo na mém prvním mezinárodním závodě, což byl Berlínský maraton.

Proč jste si vybrala právě Berlínský maraton jako svůj první mezinárodní závod?

Vždy jsem si ho chtěla zaběhnout, a když mi to nevyšlo, vyzkoušela jsem si to takhle. Navíc právě tam jsem poprvé viděla handbiky. Jezdila jsem fandit manželovi. A před běžci vždy vyjížděli handbikeři. A když jsem viděla, jak rychle a blízko za sebou jezdí, utkvělo mi to v paměti.

Jaké to je závodit s o tolik mladšími závodnicemi?            

Závodit těžké, ale ten pocit, když porazím dvacetiletou holku, je nepopsatelný. Horší ale je, když mě porazí někdo starší. V seriálu závodů se mnou jezdí i o dva roky starší Slovenka Anička. Ta má neskutečnou sílu v rukách a do cílové rovinky je to asi nejhorší soupeřka. Až mě bude pravidelně porážet i ona, asi to zabalím.

Máte proti mladším generacím v závodě nějakou výhodu?

Určitě mám výhodu ve vytrvalosti. Mladší holky se hodně soustředí na ty kratší tratě a tam využívají trochu jiné svaly. A potom ještě v respektu z rychlosti. Já holkám hodně ujíždím ve sjezdech, kde je nějaká prudší zatáčka. Ony tam zběsile brzdí a já vím, kolikátkou si můžu dovolit do takové zatáčky najet. Je to hodně o nastudování trati.

Neláká vás si zkusit Tour de France?

Bylo by to hezké, ale cyklistům trvá ta etapa kolem šesti hodin a mně by to trvalo zhruba deset. A kvůli mně by rozhodně nenechali zavřenou silnici. A projet ty serpentiny v horských etapách za plného provozu není vůbec dobrý nápad. Navíc by se ukázalo, jak je handbike v kopcích pomalý, takže to u mě asi nehrozí.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 5 hodinami

Dálnici D11 zablokoval na dvě hodiny kamion, který dostal smyk

Provoz na dálnici D11 byl ve směru na Hradec Králové zhruba od 20:00 přerušený. Na 64. kilometru u Chlumce nad Cidlinou dostalo nákladní auto smyk a stálo napříč vozovkou. Událost se obešla bez zranění, řekla policejní mluvčí Šárka Pižlová. Situaci navíc komplikovala cisterna, která zůstala stát na krajnici a bránila kamionu v manévrování. Provoz byl obnoven krátce před 22:30.

Zdroj: ČTK
před 6 hodinami

Svět je podle apokalyptických hodin stále 100 vteřin před zničením

Vědci dnes ponechali ručičky na ciferníku symbolických hodin posledního soudu na pozici 100 vteřin před půlnocí. Na stejném místě byly i minulé dva roky. Podle dnešního sdělení expertů svět z hlediska ohrožení jadernou válkou a klimatickou změnou není o nic bezpečnější, než byl loni.

"Toto rozhodnutí v žádném případě neznamená, že se bezpečnostní situace stabilizovala. Naopak, údaj hodin je stále nejblíže apokalypse, jaká může civilizaci zničit," uvádí se v prohlášení vědců, kteří byli přizváni jako poradci ke stanovení polohy ručiček. Pomyslný odpočet posledního soudu, který vznikl v roce 1947, je projektem odborného časopisu Bulletin amerických jaderných vědců (BAS). Symbolické apokalyptické hodiny jsou na Chicagské univerzitě.

Hodiny mají být ukazatelem toho, jak daleko je zničení světa nebezpečnými technologiemi, přičemž půlnoc znamená globální katastrofu, například jadernou válku nebo nezvratnou klimatickou krizi.

Časopis BAS založil v roce 1945 Albert Einstein a vědci z Chicagské univerzity, kteří byli při vývoji první atomové bomby v projektu Manhattan. Hodiny posledního soudu vznikly o dva roky později.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 6 hodinami

Exploze v Ghaně srovnala se zemí stovky domů, z místa jsou hlášeni mrtví

Exploze ve venkovské oblasti na západě Ghany srovnala se zemí stovky domů a připravila o život zatím neupřesněný počet obyvatel. Informovala o tom dnes agentura Reuters, podle níž výbuch zapříčinila srážka motocyklu s nákladním autem, které převáželo výbušniny do zlatého dolu.

Na videích, která zveřejnila místní média, je vidět doutnající místo výbuchu a trosky domů, popsal Reuters, jenž zároveň poznamenal, že pravost videí zatím není ověřena. Na jednom záznamu jsou podle něj vidět také dvě bezvládná těla pokrytá prachem.

Zástupce šéfa úřadu pro řešení katastrof Seji Saji Amedonu uvedl, že exploze zničila na 500 domů. Místní pracovník úřadu pro mimořádné události médiím sdělil, že viděl deset mrtvých lidí. Oficiálně však úřady počet obětí neoznámily.

"Veřejnosti bylo doporučeno, aby se v zájmu své bezpečnosti přesunula z oblasti do okolních měst," uvedla policie a dodala, že nedaleká města úřady požádaly, aby přeživším zpřístupnili veřejná místa včetně školních tříd a kostelů.

Ghanský prezident Nana Akufo-Addo mezitím potvrdil, že neštěstí, které se stalo mezi městy Bogoso a Bawdie, si vyžádalo lidské životy. "Je to skutečně tragická událost a jménem vlády vyjadřuji hlubokou soustrast rodinám zesnulých," uvedla hlava státu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy