Jak vypadá vaše příprava?
Po sezoně jsem měla asi dva týdny úplnou pauzu. Na začátku května jsme odjeli na ledovec na Kaunertal, kde jsme se věnovali technickým drilům. Moje technika byla víceméně pořád stejná a nikam jsem se neposouvala.
Jaké jste měli na Kaunertalu podmínky?
Skvělé! Český svaz lyžařů tam má vlastní skútry, ty nám v tréninku moc pomáhaly. Jezdili jsme brzy ráno společně s juniorskými reprezentanty a Ester Ledeckou. Sice jsme museli vstávat ve čtyři ráno a lyžovali jsme od 5:30, ale měli jsme opravdu luxusní podmínky a byli jsme sami na kopci.
Teď už pracujete na fyzičce. Co bude následovat?
Jsem ve fázi silové a vytrvalostní kondiční přípravy pod vedením Petra Klofáče. Ještě uvidím, jestli pojedu během června na ledovec do Francie, ale to bych musela jet sama s mámou a k někomu se připojit na trénink. V červenci budu mít kondiční soustředění a snad i dovolenou. Zatím vůbec nevím, co bude v srpnu a dál na podzim. Všechno se to bude odvíjet podle možností ostatních, sněhových podmínek a počasí.
Baví vás letní příprava, nebo je to spíš nutné zlo?
Na letní přípravě mě baví teplo, i když si tedy někdy stěžuju, že je šílené vedro. Baví mě překonávat tu bolest na trénincích a pak sledovat, jak se zlepšuju a jsem šikovnější, silnější a rychlejší a lépe ovládám své tělo. Co opravdu nemám ráda, jsou dvouminutové výběhy ostře do kopce a jiné vytrvalostní běhací tréninky.
Co vás motivuje do příští sezony?
Příští rok máme deaflympiádu a na ní budu obhajovat pět zlatých medailí, což nebude jednoduché. Zatím se ale ani neví jistě, kde a kdy to bude, což není pro sportovce ani trenéry ta nejlepší situace. Pak bych se chtěla nominovat na FIS mistrovství světa do švédského Aare. A samozřejmě klasicky se snažit vylepšovat FIS body a úplně se neztratit mezi všemi těmi nabušenými Rakušankami, Italkami, Němkami a tak.
I přes handicap jezdíte se zdravými lyžaři. Jaký je rozdíl mezi závody neslyšících a běžnými závody alpských lyžařů?
Já se na obou závodech cítím stejně, nijak je od sebe nerozlišuju a snažím se podat co nejlepší výkon. Neřeším, jestli je tam nebo tam menší či větší konkurence, jsou to pořád závody, kde každý chce vyhrát. U neslyšících jezdím jen na ty největší akce - deaflympiáda a mistrovství světa či Evropy a je pravda, že třeba na deaflympiádě bývám víc nervózní než normálně, jde přece o pěkné a cenné zlaté medaile.
Vnímáte vůbec při lyžování sluchový handicap?
S handicapem jsem se už narodila a nepoznala jsem nic jiného. Netuším, jestli mě to třeba nějak ovlivňuje, nebo ne. Handicap vnímám akorát při komunikaci přes vysílačky, nebo když jsou slyšet zprávy z trati z vysílaček ostatních. Někdy třeba taky neslyším pípání hodin na startu, takže přesně nevím, kdy mohu odstartovat. Jinak mi to, že neslyším, ani nevadí, aspoň mám svůj klid.
Jak moc těžké je obstát v konkurenci zdravých lyžařů?
Ve světovém lyžování je těžké se udržet, konkurence se zlepšuje a zrychluje mílovými kroky a v našich podmínkách je těžké se jim vyrovnat. Tohle jsem si uvědomila ve sjezdu Evropského poháru v Crans Montaně, kde je trať technicky velmi náročná s členitým a vlnitým terénem. Tam jsem si řekla, že ty Švýcarky, Rakušanky a další na takových těžkých sjezdovkách jezdí odmalička, kdežto my krouháme oblouky na rovných sjezdovkách typu Stohu.
V Česku ale jednoznačně patříte k těm nejlepším, z jakého výsledku v uplynulé sezoně máte největší radost?
Nejvíc si asi cením třetího místa ve slalomu na mistrovství republiky. Tím jsem sama sobě dokázala, že se v českém lyžování ještě úplně neztrácím a držím se mezi nejlepšími pěti holkami.
Mrzí vás, že nevyšla nominace na olympiádu?
Samozřejmě nejdřív to zamrzí, ale nebyl to konec světa a existují podstatně horší věci. Už se mi to stalo podruhé, do Vancouveru 2010 jsem byla taky první pod čarou.
Start minulé sezóny neproběhl úplně podle vašich představ, ale závěr vám vyšel skvěle. Jak byste shrnula minulý ročník?
Po skvělé podzimní přípravě jsem se soustředila na závody, které by mi mohly zajistit nominaci na olympiádu, což znamenalo zabodovat ve Světovém nebo Evropském poháru. Prosincové Evropské poháry v Norsku mi ale nevyšly, podmínky tam byly hodně těžké. Bojovala jsem s rozbitou tratí, mlhou a deštěm, který namrzal na brýle. Jelikož více využívám zrak, byly tyto podmínky pro mě frustrující. Navíc se mi mezitím vážně zranila moje kamarádka a týmová kolegyně Pavla Klicnarová, což mi po psychické stránce rozhodně neprospělo. Závodění mi nešlo tak, jak bych chtěla, a to zrovna v období, kdy se uzavírala nominace na olympiádu. Nakonec jsem skončila první pod čarou.
Ke konci sezony jste ale měla skvělé výsledky. Kdy se to otočilo?
Ve druhé polovině února jsme se domluvili s Honzou Kvasničkou (trenér Pavly Klicnarové), že by se mnou jel na závody Evropského a Světového poháru do Crans Montany. Tam mi hodně pomohl i s psychikou a už se to postupně začalo lámat k lepšímu.
Jste tedy s uplynulou sezonou spokojená?
Jsem docela spokojená s výsledky na jejím konci. Byla jsem třetí na mistrovství republiky, druhá na mistrovství Slovenska a Slovinska, a měla jsem dobrý bodový výsledek na velmi slušně obsazeném německém mistrovství, kde startovala i světová jednička Viktorie Rebensburgová. Spíš jsem ale na sebe hrdá, že jsem se nenechala zlomit neúspěchy a bojovala jsem dál. Samozřejmě jsem v tom boji nebyla sama, ale měla jsem ohromnou podporu všech mně blízkých lidí.
Vedle vrcholového sportu stíháte ještě studium. Někdy ale musíte i odpočívat, jak nejraději relaxujete?
Když můžu, tak koukám na různé seriály. U filmů většinou usnu, protože jsou dlouhé. Doma v Harrachově chodím ven do lesa nebo na louku s naší belgickou ovčačkou Bertou. Jen tak sedíme a pozorujeme naše údolí a Čerťák. Ráda taky chodím v Praze ven posedět s kamarády.
Kam se chystáte v létě na dovolenou?
Zatím ještě nevím přesně kam, ale určitě někam k moři. Líbí se mi v Chorvatsku, nejvíce na jachtě v osamělých zátokách.
