Hořice - Před úrazem se Miroslav Šperk věnoval lezení. I proto se nejspíš jednoho dne pohyboval po balkonech, když z jednoho z nich spadl. Bylo mu patnáct let a dlouhou dobu mu trvalo, než si uvědomil, že už nikdy nebude chodit.
"Vlastně jsem tu větu od nikoho neslyšel. Postupem času mi to ale začalo docházet. Nejdřív jsem trávil čas v nemocnici, poté jsem rehabilitoval. Nejvíc jsem si to uvědomil v momentě, kdy jsem se vrátil na místa, kde jsem se pohyboval jako zdravý,“ vzpomíná Šperk. Dostavily se první psychické problémy, které trvaly zhruba rok. Situace dolehla i na rodiče.
Pak to převzal do svých rukou otec. "Jednoho dne přišel, dal mi disk a řekl, že budu házet. Ani jsem nevěděl proč, snad kromě toho, že otec zamlada taky házel,“ vybavuje si dnes s úsměvem Šperk. Za domem tak házel diskem a otec mu ho nosil. Šlo o prosté vyplnění času. Později se dostal do sportovního klubu, trénoval organizovaněji, jezdil na soutěže a soustředění, až se jednoho dne ocitl na paralympiádě v Athénách. Z Řecka si přivezl stříbro.
Vozíčkář nesmí zapomenout, že se musí bavit
Sport pro něj ale nebyl jen o získávání medailí. "Seznámil jsem se díky tomu s lidmi jako jsem já. Naučil jsem se od nich, jak vnímat život. Pomohli mi s nandaváním vozíku do auta, chozením do školy, ale i například s intimními věcmi,“ svěřuje se Šperk.
Podle sportovce je právě to způsob, jak se vyrovnat s postižením. "Nemusí to být nutně sport. Důležité ale je, aby člověk začal něco dělat a potkal lidi jako je on sám. Na mysli mám zkušené vozíčkáře, kteří mu pomohou. O to se dnes snažíme i my,“ vysvětluje rodák z Hořic. Vozíčkář by podle něj neměl zapomenout na to, že se musí bavit.
I proto tým WBS Pardubice objíždí handicapované sportovce a představuje basketbal na vozíku. "Bohužel se nám nedaří přivést nové sportovce. Stále se o tom bavíme a hledáme nové cesty. Možná to je tím, že za nás nebylo tolik možností jako dnes. Určitou roli tak může sehrát tříštění činností,“ hodnotí sportovec .
Česko je podle něj pozadu ve srovnání se státy ze západní části kontinentu. Před nedávnem například skončilo mistrovství Evropy hráčů do 22 let. Ti nejlepší by podle Šperka bez problémů porazili český národní tým.
"My bychom ani tým pro tento turnaj nepostavili. Práce s postiženou mládeží je u nás nulová. Nesmíme ale rezignovat, i když je trochu deprimující, jak se stejní lidé točí v několika sportech, aby to fungovalo. Musíme vydržet, i přestože máme co dohánět,“ věří úspěšný paralympionik.
Špatné financování sportu handicapovaných
Problémem je podle něj i financování sportu handicapovaných v Česku. Sám na něj totiž doplatil. Po sedmi letech, kdy se věnoval disku a získal například dva tituly mistra Evropy, se začal věnovat lyžování. Stal se mimo jiné mistrem Rakouska v obřím slalomu či vítězem evropského poháru ve Špindlerově Mlýně.
"Měl jsem to ohromně rád, ale bylo to nebezpečné. Pak jsem narážel na potíže s financováním. Bylo to po téhle stránce dost náročné, nemohl jsem se měřit se špičkou, a tak jsem skončil. Největší událostí pro mě bylo mistrovství světa, kde jsem skončil sedmnáctý. Byl to skvělý zážitek,“ shrnuje Šperk.
Finanční potíže řešil i jako reprezentant basketbalového týmu, který se v roce 2015 senzačně dostal do evropského šampionátu skupiny A v Anglii. Nakonec ale vše proběhlo bez problémů. "Vždy by to mohlo jít lépe a pravda je, že u nás je to dost špatné. Dnes do toho ale nevidím, nepohybuji se v tom,“ dodává.
Basketbalu se nyní věnuje naplno. Čeká ho Euroliga i mistrovství Evropy skupiny C, kde by chtěl tým dát prostor právě mladým hráčům. "Pardubice jsou na vrcholové úrovni. Je radost jezdit na tréninky, které navíc mají úroveň. Věřím, že máme šanci v Eurolize uspět,“ hodnotí basketbalista, který ve volném čase lyžuje a jezdí na kole.
Od roku 2015 bydlí s manželkou v Hořicích. Na tamní střední škole vyučuje angličtinu a informatiku. Žáci podle svých slov problém s učitelem na vozíku nemají a rychle si zvykají. Následující měsíce budou pro Šperka v dobrém slova smyslu náročné i proto, že se svou partnerkou očekávají nový přírůstek do rodiny.
