reklama
 
 

Pešková opět bojuje o paralympiádu. Do každého závodu dá maminka dvojčat vše, ale rodina má přednost

7. 12. 2017
Zatímco nehandicapovaný člověk periferně vidí 180 stupňů, Anna Pešková, rozená Kulíšková, jen čtyři. Po narození jí byla diagnostikována zraková vada, trubicovité vidění. Ani ta ji však neodradila od lyžování, na svém kontě má česká reprezentantka stříbro a bronz z paralympijských her a o další úspěch se chce pokusit v této sezoně. Máma dvojčat znovu rozjíždí boj o paralympiádu.

Patříte k nejúspěšnějším českým lyžařkám, jak vzpomínáte na svou premiéru na paralympiádě v roce 2006?

Turín byla moje první paralympiáda. Bylo mi dvacet, jezdila jsem s tátou. Tehdy jsme byli dobrá lyžařská parta, s klukama "tělesňákama" jsme si užili spoustu legrace. Závodní trať v Sestriere je dnes mou nejoblíbenější, startovala jsem na ní pak ještě několikrát a zkrátka mi nějak přirostla k srdci.

A co následný Vancouver 2010?

Tam už jsem byla s mojí nynější trasérkou Míšou Hubačovou. Už se ode mě očekávala medaile a celkově byla atmosféra více stresující. Kvůli počasí se rušily a přesouvaly disciplíny. Na sjezd, kde jsem měla největší šanci na medaili, a tudíž jsem byla pod největším tlakem, jsem se dokázala psychicky naladit tak, jako nikdy. Trať byla na nás hodně těžká, ale já jsem věděla, že to vyjde. To u mě nebývá zvykem. Bohužel tento závod byl kvůli počasí zrušen. V žádném jiném jsem si potom už tolik nevěřila.

Po dokončení bakaláře v oboru žurnalistika na FSV UK jste vycestovala do Kanady. Co vás k tomu vedlo?

Whistler a Vancouver se mi zalíbil, když jsem tam byla na závodech. Hory, moře, krásná příroda, přátelští lidé… Lákalo mě po škole někam vycestovat, naučit se anglicky, mít možnost lyžovat a poznat jiný kout světa. S přítelem jsme žili ve Vancouveru dva roky.

Jaké to bylo?

Nebylo to vůbec jednoduché, se zrakovým handicapem se práce hledala hodně těžko. Běžné práce, které normální člověk najde hned po příletu, já dělat nemohu. Nakonec jsem našla uplatnění jako masérka. Chtěla jsem tam lyžovat a zajet si pár závodů, abych si udržela body, ale bohužel to nebylo možné. Díky sponzorům jsem mohla pracovat alespoň na fyzičce, trenér mi posílal tréninky mailem, fungovalo to dobře.

O startu v Soči 2014 jste neuvažovala?

Pořád byla paralympiáda ve hře, ale po promarněné předchozí sezoně, kdy jsem navíc přišla o body, už by to bylo hodně náročné bojovat o účast. Musela bych tomu podřídit všechno, vzdát se všeho, co jsme si během prvního roku v Kanadě s přítelem hodně těžko vybojovali a stejně nebylo jisté, že bych si účast na paralympiádě dokázala zajistit. Když nám pak schválili pracovní víza na další rok, což se poštěstí jen 150 Čechům, rozhodla jsem se pro další rok v Kanadě. Ten byl nezapomenutelný.  

Včerejší obří slalom , ačkoliv byl pro holky dost náročný...skončil nakonec úspěchem a Anička s Míšou se radovaly z vítěství. Aničky dojmy hned po závodu : " Tak mame po zavode. Musela jsem jet 3x!!! Prvni kolo mi nezmerili, tak jsem mela opakovanej start. Ta druha jizda se mi povedla nejlip, ale nevim, jestli mi ji uznaj, rikali ze se budou snazit najit ten prvni cas....no hruza!! Kdyztak podam protest. Vysledky zatim nevim. Zadna slava to nebude, ale jsem rada, ze jsem to dala 3x az do cile 🙂 ta treti jizda byla takova rozhozena, i jsem tam bohuzel pribrzdila. Bylo to cely ledovy. Furt se na neco cekalo.... na druhy kolo jsme cekali nahore hodinu. Uvidime jak to dopadne. Zdravim vsechny! Holky moc gratulujeme !!!!!!

Zveřejnil(a) Anička Pešková - Kulíšková dne NaN. undefined NaN

Nelákalo vás zůstat v České republice a pracovat v oboru, který jste vystudovala, tedy v žurnalistice?

Myslela jsem, že v oboru začnu pracovat, až se vrátím. Jenomže po dvou letech mimo, bez praxe a znalostmi ze studia hodně matnými… Kdo by mě chtěl? Navíc opět potřebuju trochu specifické podmínky kvůli handicapu. Nevím, kde by mě mohli zaměstnat, abych práci zvládala. Hrozně mě to mrzí, protože bych se žurnalistice věnovat chtěla. Momentálně jsem tak trošku ve slepé uličce. Ráda bych, dokud jsem na mateřské, udělala nějaké kroky pro to, abych se později mohla v žurnalistice uplatnit.

Už jste zmínila radostné chvíle ve vašem životě, stala jste se maminkou dvojčat…

Když jsem zjistila, že čekám dvojčata, byla jsem z toho hodně špatná. Nedokázala jsem si představit, jak bych to se svým handicapem mohla zvládnout. Díky mojí úžasné rodině jsem se ale brzy začala těšit a věřit, že společně to zvládneme. Děti jsou to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Uvědomuju si, jak výjimečné je, mít dvojčata, holku a kluka. Zažívám s nimi nádherné chvíle, i když je to samozřejmě náročné. Jejich zdraví, spokojenost a úsměv na tváři jsou mým smyslem života. Dneska jim je rok a půl. Jsou to pěkní čerti, o hodných klidných dětičkách se mluvit nedá. Naštěstí nám pomáhají babičky a díky nim jsem si také mohla dovolit už třikrát na pár dní odjet na lyže.

Chystáte tedy i paralympijský návrat?

To je ve hvězdách. Když jsme se letos v březnu s mojí trasérkou Míšou hecly a vyrazily na mistrovství České republiky provětrat z nostalgie výzbroj a výstroj a potkat se se starými známými, netušily jsme, že nás to chytne a že dostaneme možnost to zase zkusit. Zatím jsme absolvovaly dvě soustředění na ledovci a úvodní dva slalomy v hale v Holandsku.

Jak jste si vedla?

Ani jeden z nich jsem nedokončila. Pocit z jízdy nemám špatný, fyzička mi ovšem chybí. Uvidíme, jestli budu mít v závodech trochu štěstí a podaří se vyjet nějaké body, které by třeba i mohly zajistit účast v Pchjongčchangu. Nijak se k paralympiádě neupínám, chci jenom zkusit, jestli půjde zkombinovat lyže a děti. Rodina je ale na prvním místě.

...je tu hezky...

Zveřejnil(a) Anička Pešková - Kulíšková dne NaN. undefined NaN

Co všechno musíte s trasérkou splnit, aby z toho byla účast na paralympijských hrách?

Podle informací, které mám, bychom musely vyjet body aspoň na Evropský pohár. Což není nemožné, ale snadné také ne.

Nedávno jste znovu prošla klasifikací. Co celý proces obnáší?

Jde o lékařskou prohlídku, kde specialisté na daný handicap zjišťují, jak na tom závodník je. Vyšetřují zrakovou ostrost a zorné pole. Podle výsledku ho pak zařadí do příslušné kategorie. U zrakově postižených to jsou kategorie B1, B2, B3. Každá kategorie má svůj koeficient, podle kterého se přepočítá čas, který v závodě zajel. Díky tomu se může mezi všechny zrakově postižené závodníky rozdat jedna sada medailí. Bohužel o spravedlivém přepočítávání času se mluvit nedá, zrakových vad je mnoho, kategorie jen tři. S tím se musíme smířit.

V posledních letech je mezi lyžaři se zrakovým handicapem nadvláda slovenských reprezentantů, čím si to vysvětlujete?

Slováci byli vždycky silným týmem, co já pamatuju. Mají to celkově asi jinak nastavené. Jejich příprava se dá srovnat s přípravou těch nejlepších světových týmů. Na rozdíl od nás mají kvalitní zázemí, podporu státu a sponzorů. I když trénují rozděleni do více skupin, na závodech pak vystupují jako jednotný profesionální tým. Kéž bychom se od nich poučili.

Jaké jsou vaše ambice před nadcházející sezonou?

Na kvalitní trénink bohužel není čas a tak si myslím, že to bude spíš o štěstí, zda se mi nějaký závod podaří. Sama jsem zvědavá, jak na tom v porovnání se soupeřkami budu. Chci mít hlavně z lyžování dobrý pocit, užít si zase tu atmosféru, hory… Do každého závodu dám samozřejmě všechno, jestli to ale bude stačit, to si netroufám odhadovat.

autor: Veronika Macková | 7. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama