Pchjongčchang - S týmem už trénuje v dějišti zimních paralympijských her. A stejně jako jeho spoluhráči, sní i Zdeněk Šafránek o medaili z velkého turnaje. "Je to moje třetí účast na paralympiádě. Cítím se na ni výborně připravený a nabuzený. Chci dát maximum do každého zápasu," říká kapitán české sledge hokejové reprezentace.
Za jeho stálou pozicí v týmu však stojí tvrdá dřina. Před odletem kromě víkendových reprezentačních soustředění trénoval s pardubickým klubem, do kterého přestoupil ze Zlína. A doma si pak přidával v posilovně.
Kromě sledge hokeje se reprezentant věnuje i handbiku, občasně lyžování a nasadil i boxerské rukavice. "V Česku je bohužel zatím malá boxerská základna. Zatím jsem tedy svedl pouze dva paraboxerské profesionální zápasy. Oba s kamarádem, který mi tento sport ukázal," vysvětluje Šafránek, který v obou zápasech zvítězil. K srdci mu přirostl terénní handbike, ve kterém je i držitelem titulu mistra republiky.
A přestože zkoušel například i basketbal nebo florbal vozíčkářů, nejvíce si oblíbil právě sledge hokej. Jeho začátky na saních však nebyly jednoduché. Poprvé si do nich sedl v Poděbradech, když se byl podívat na trénink kolínského týmu. "Překvapivě mi to docela šlo. Na saních jsem nepadal a hned jsem si začal hrát s pukem. Opravdu mě to chytlo," problém byl v tom, že při této první zkušenosti prochladl, onemocněl a čtrnáct dní musel brát antibiotika.
Po uzdravení se na led vrátil a scénář se opakoval. "Říkal jsem si tehdy, že sledge hokej asi není sport pro mě. Měl jsem navíc starosti s rekonstrukcí domu, a tak moje sledge hokejová příležitost vyšuměla," vzpomíná. Po dvou letech se však nechal zlákat, zkusil to potřetí a vyplatilo se. Svou aktuální úroveň však nezískal zadarmo. Především v prvních letech si několikrát týdně platil led v Poděbradech, aby mohl individuálně trénovat a zlepšovat se. A hojně využíval i posilovny.
To vše až po rehabilitacích, které po úraze absolvoval. Zlomový moment jeho života se přihodil v lednu roku 2003. Tehdy na něj spadla špatně zajištěná plošina, kterou právě opravoval, a nezvratně mu poškodila páteř. "Když jsem po operaci otevřel oči, necítil jsem nohy. A myslím, že jsem se s tím smířil právě už v tomto okamžiku. Za těch patnáct let se mi nestalo, že bych upadl do deprese," líčí Šafránek, který s manželkou vychovává tři děti.
Rodině i sportu se může kapitán s mírnou nadsázkou věnovat "na plný úvazek". Firma, ve které pracoval, byla pojištěna, tudíž je mu vyplácena renta. "Dopoledne jsem doma s dětmi, a když se manželka vrátí z práce, mám čas na sport," prozrazuje. Občasně je zván i na přednášky, kde přibližuje život na vozíku a parasport studentům nebo pacientům rehabilitačních center.
Ve svých šestatřiceti letech si je vědom, že v Jižní Koreji s největší pravděpodobností zasáhne do paralympiády naposledy. A fanoušci českého sledge hokeje budou od neděle fandit, aby se se spoluhráči probojoval do semifinále. A popřípadě i k vysněné medaili.
