reklama
 
 

Největší životní výzva, říká Jan Krauskopf o své cestě na vozíku do Himalájí

19. 6. 2017
Jan Krauskopf je jedním z těch, kterým život na vozíku nebrání žít aktivně. Možná dokonce aktivněji, než v době před úrazem. Tehdy by ho totiž nenapadlo vypravit se na tři týdny do Himalájí. Cestu do oblasti Malého Tibetu podnikl loni společně se studenty plzeňského gymnázia. Heslem výpravy bylo "Veškeré limity vznikají v našich hlavách.“

Plzeň - Jan Krauskopf je na vozíku od roku 2011, kdy se vyboural na motorce. Přestože musel zanechat některých svých dřívějších sportovních aktivit, rozhodně nezahálí.

Fotbal nakonec vyměnil za florbal, který hraje od roku 2013 za SKV Praha ComAp Team. V roce 2015 si také zatančil ve Stardance v rámci speciálního dílu na podporu Centra Paraple. V loňském roce pak přijal svou dosud největší výzvu - v rámci projektu No Limits plzeňských gymnaziálních studentů se vydal na jedenadvacetidenní expedici do Himalájí.

Jak vznikl nápad na cestu do Himalájí?

Úplně první nápad přišel od Štěpána Pastuly, který s námi jel. Ten se kamarádí s Antonínem Kolářem, což byl v tehdejší době učitel na Masarykově gymnáziu v Plzni. Napadlo ho vydat se se studenty Masarykova gymnázia do Himalájí. A jelikož Antonín Kolář i Štěpán Pastula mají rádi velké cíle, tak si řekli, že s sebou vezmou vozíčkáře, ať to má nějaký drive. Bylo to v rámci projektu Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu, během kterého studenti plní cestovatelské nebo dobročinné úkoly. Rozhodli se tedy, že vezmou se studenty i tři vozíčkáře. Oslovili mě, jestli bych jel s nimi. Sešli jsme se, řekli mi, jaký mají předběžný plán, představu cesty. Dopadlo to nakonec tak, že jsem jel jako vozíčkář jediný.

Co všechno bylo potřeba předem naplánovat s ohledem na váš handicap?

Víceméně jsem si jen upravoval svůj vozík. Pak mi firma Otto Bock půjčila jejich speciální stabilní vozík, který se také upravil do terénu - přidala se k němu velká kola a přední kolečko. Druhá věc byla ta, že jsem se musel naučit jezdit na koni. To pro mě byla nejtěžší věc, protože mám z koní strach. Bylo to důležité, protože jsem se tam měl pohybovat jednak na tom speciálním upraveném vozíku, jednak na koni. První challenge tak pro mě byl překonat strach z koní. Díky Veronice Máslové, která pracuje ve společnosti TOTEM, jsem ten strach překonal, za to jsem jí nesmírně vděčný. Veronika má skvělou kobylku a na té jezdím doteď. To bylo z té přípravy všechno. Samozřejmě studenti si museli zvyknout na vozík, jak s ním zacházet. Ale někteří už měli zkušenosti.

Kromě skupiny několika studentů a dospělých s vámi jela také fyzioterapeutka. Jak moc vám na cestě pomáhala?

Nepomáhala jenom mně, ale všem, fungovala tam spíš jako zdravotník, než fyzioterapeut. Úplně všichni jsme měli nějaké zdravotní problémy. Ale pomáhala samozřejmě i s fyzioterapií. Když jsme se po náročných pěti dnech dostali do oblasti Zanskar, do městečka Padum, tak jsem říkal, že jsem nějaký rozlámaný. Ona přišla, že mě trochu srovná a protáhne. Říkal jsem, to je dobré, jsem jenom trochu zkoprnělý. Sáhla na mě a mně vytryskly slzy, jak mě to bolelo. Došlo mi, že mě bolí zápěstí, lokty, ramena. Přičítal jsem to tomu, jak vysoko jsme se pohybovali, kolem 4000 metrů nad mořem, trochu taky nevyspání. Ale příčina byla jiná. Přemisťovali jsme se tam mikrobusem, denně jsme v něm strávili hodně hodin. A ty cesty tam nejsou asfaltové, jsou štěrkové, plné kamenů. Jak jsem v tomu autobuse seděl a musel se držet, tak jsem byl z těch cest vydrncaný a bolely mě ruce. Fyzioterapeutka mi pak hrozně moc pomohla, protáhla mě. Starala se tam ale o všechny. Myslím, že to byl nejlepší nápad, co mě mohl napadnout, že jsem ji oslovil, aby jela s námi.

Objevily se v průběhu cesty nějaké překážky, které na vozíku nebylo možné překonat?

Jak jsem říkal, jezdil jsem tam na vozíku a když to nešlo na vozíku, tak jsem jel na koni. A když to nešlo ani na koni, tak jsme byli připraveni, že si sednu do sedáku, po kterém se leze na stěně. V něm mě přetáhli přes místo, přes které se jinak nedalo dostat. Pak jsem si zase sedl zpátky do vozíku nebo na koně, podle situace.

Těsně před koncem naší cesty se pak naše expedice rozdělila. Zjistili jsme, že ten poslední trek vede přes srázy, nad řekou, v horách. A že to není pro koně. Opravdu to bylo nebezpečné. Bylo to vidět i na tom, že tam na několika místech byly čerstvé mrtvoly koní. Proto jsme to zavrhli. Studenti šli jednou cestou a já s Honzou Sedlákem, který s námi jel jako skaut, jsme se vydali jinou cestou, oklikou pod nejvyšší trekový bod naší cesty, který měřil 5100 metrů.

Napadlo by vás před úrazem vydat se na takovou cestu, nebo bylo podnětem právě "překonávání limitů" života na vozíku?

Přesně tak. Jedna věc je ta, že mám cestování rád. Vždycky jsem rád cestoval. Ale přiznám se, že na vozíku cestuji víc než když jsem chodil. Moje cestovatelské úmysly před úrazem byly takové, že jsem měl rád divokou vodu. Jezdili jsme sjíždět řeky, autobusem do Slovinska, Rakouska. Nejdál jsem byl ve Francii. Cesta do Himalájí pro mě byla největší výzvou a největším zážitkem v životě.

Plánujete nějakou další dobrodružnou cestu?

Mám další cestu v plánu, ale nerad bych o tom mluvil. Jsem přesvědčený o tom, že když člověk o něčem mluví, tak toho nikdy nedocílí. Tak se o tom snažím moc nemluvit, ví o tom jen pár lidí. Navíc se se mnou od února trochu táhly zdravotní problémy. Ale teď se to už zlepšilo.

Vaším velkým koníčkem je také sport, zejména florbal. Jaké jsou vaše sportovní ambice?

Kvůli zdravotním problémům jsem musel odložit i florbal. Ale co se týče sportovních ambicí… Nepotřebuji dosahovat vítězství, pro mě je vítězstvím kolikrát překonat sám sebe. V osobním životě i ve sportu. Nemám asi sportovní ambice. Ve florbalu bych se chtěl zlepšovat, být týmu oporou.

Účastnil jste se také Stardance…

Mám rád tanec. Už před úrazem mě jedna slečna přivedla k závodnímu tancování. Ale tancoval jsem jenom s ní a chvíli. Taneční ambice mám takové, že mě to baví, je to pro mě zábava. Teď jsem se účastnil tanečního workshopu v Plzni s Martinou (Martina Henrichová je vedoucí tanečního oddílu Sportovního klubu vozíčkářů Praha - poznámka redakce), i proto, že mám rád lidi a společnost.

autor: Veronika Skalecká | 19. 6. 2017

Související

    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama