Dobrodruh Jan Herman poznal Zéland z karavanu i raftu a nyní by rád objel Island na handbiku

David Nebor
9. 1. 2018 12:16
Do sportovních statistik se vozíčkář Jan Herman zapisuje při florbalových startech za budějovické Štíry. V posledních letech zažil dvě výpravy na Nový Zéland, z nichž se při té druhé "propádloval“ několika místními řekami. Po nenaplněné pouti na Gibraltar vyhlíží dokončení studia práv a další dobrodružství, kterým má být poznání krás Islandu ze sedla handbiku.
Nadmíru spokojen byl Herman s bezbariérovostí Nového Zélandu. I kemp uprostřed lesů měl jeden ze dvou záchodů bezbariérový.
Nadmíru spokojen byl Herman s bezbariérovostí Nového Zélandu. I kemp uprostřed lesů měl jeden ze dvou záchodů bezbariérový. | Foto: Archiv Jana Hermana

Strakonice/České Budějovice - "Jedete ze Strakonic?" ptám se Hermana po tom, co dorazil na domluvený rozhovor. "Až z Plzně, studuji tam," odpovídá. V tu chvíli mi nebylo jasné, jak dokáže sedmadvacetiletý vozíčkář stíhat studium v jiném městě, než kde hraje florbal. Na rozpacích jsem byl o to více při uvědomění si, že je Herman vášnivým cestovatelem a sotva se vrátí z jedné cesty, už přemýšlí, co dál.

Nový Zéland jste navštívil v posledních letech dvakrát. Za čím jste tam letěl?

První návštěva této ostrovní země byla úplně jiná než ta druhá. Při té první jsme ve čtyřech lidech projeli karavanem prakticky celý severní ostrov. Když jsme po dvou měsících spočítali kilometry strávené na cestě, vyšlo nám číslo asi 10 tisíc. Moc jsme Zéland neznali, navštívená místa jsme hledali na mapě, stejně jako kempy, ve kterých jsme přespávali. Navštívil jsem také sestru, která zde bydlí už několik let. Po druhé nás na Zéland přilákaly ryby.

Ryby? Jak to myslíte?

Na Zélandu se daří kromě pstruhů i lososům. S bratrem jsme si při plánování řekli, že bychom si mohli půjčit raft a při sjíždění řek lovit ryby. Po příletu na jižní ostrov jsme si koupili auto - což je na Zélandu mimochodem velice jednoduchou záležitostí - a poté se nám podařilo sehnat i raft. Vytipovali jsme si první most, od kterého se dá dostat k řece. Tam jsme se nalodili a naložili do raftu věci, které jsme byli schopni uvézt, a pluli až k poslednímu mostu před ústím řeky do moře. Na každé řece jsme najeli okolo 100 kilometrů.

Pádlování Herman spojil s rybolovem. Těšil se na lososy, těm však naneštěstí zrovna příroda nepřála.
Pádlování Herman spojil s rybolovem. Těšil se na lososy, těm však naneštěstí zrovna příroda nepřála. | Foto: Archiv Jana Hermana

Jak jste tedy s bratrem každodenně fungovali, když jste proplouvali místy odříznutými od dopravních cest a měst?

Nejlépe to asi mohu vystihnout slovem "punk". Spali jsme přímo u řeky ve stanu. Vzhledem k tomu, že tři měsíce před tím bylo v těch místech velké zemětřesení, tak byly břehy místy utržené nebo jsme se vyhýbali spadaným stromům. Momentální stav přírody se nedá vyčíst z mapy a my prakticky nevěděli, co nás čeká. Okolo čtvrté hodiny odpolední jsme vždy začali vyhlížet místo na spaní. Po vylodění jsme se najedli, ještě chvíli chytali ryby a poté se uložili ke spánku.

Rozhodně to nebylo jako při sjíždění Vltavy. Jsou tam široké, divoké a neupravované toky a na raftu to nebylo vůbec jednoduché. Když nás míjeli nějací rybáři na lodích s motorovým pohonem, ťukali si na čelo a nechápali, že pádlujeme.

A živili jste se tedy ulovenými lososy?

Měli jsme to původně v plánu, no zanedlouho jsme zjistili, že bychom vyhladověli. Bohužel se právě při naší návštěvě sešly nepříznivé přírodní podmínky pro lososy, přestože byla půlka února, kdy se jim na Zélandu daří nejlépe. Hovořili jsme s místními rybáři, kteří mluvili o nejhorší situaci za deset let. Konala se v té době na Zélandu například několikadenní rybářská soutěž, při níž 650 účastníků chytilo asi jen čtrnáct lososů. Je ale pravdou, že se nám dařilo lovit krásné pstruhy.

Poprvé poznával Zéland z karavanu. Podruhé se s bratrem rozhodli pro rafting na několika řekách jižního ostrova s tím, že spali na březích ve stanu.
Poprvé poznával Zéland z karavanu. Podruhé se s bratrem rozhodli pro rafting na několika řekách jižního ostrova s tím, že spali na březích ve stanu. | Foto: Archiv Jana Hermana

Co pro vás bylo při takovém dobrodružství nejsložitější?

Překvapivě nejproblémovější chvíle jsem zažil ještě při cestě na Zéland. Letecká společnost, se kterou jsme cestovali, mi nedovolila být v letadle na vlastním vozíku a vyměnili mi ho za letištní, který měl takové rozměry, že se s ním nedalo projet klasickými dveřmi. Ani při delším přestupu v Dubaji mi můj vozík neposkytli. Navíc po mě předem chtěli různé zdravotní prohlídky, jejichž výsledky nakonec ani nečetli. Nepříjemný byl poté osmnáctihodinový let z Dubaje na Zéland.

Jak byste zhodnotil bezbariérovost v zemi dvou ostrovů?

Zkrátka jsem z ní byl nadšený, ač se přiznám, že jsem tak dobré podmínky neočekával. Když jsme podnikali různé treky, i v kempech uprostřed lesa byl jeden ze dvou záchodů bezbariérový, a někdy disponovala bezbariérovostí i sprcha. Díky speciálně upraveným turistickým trasám jsem se na vozíku dostal i do slušných výšek. A i v menších městečkách se vždy nacházelo informační centrum, kde mi poradili a doporučili, co by bylo vhodné.

A co ve větších městech?

I zde jsou Zélanďané dál než my. Cestuji hodně a tak mohu tvrdit, že místní úroveň bezbariérovosti je vysoká. Mohl jsem se například bez problémů účastnit prohlídky parlamentu nebo mnoha muzejních expozic. Všechna muzea jsou zde mimochodem přístupná zdarma. Také spousta obřích památníků měla na okrajích schodiště nájezdové rampy.

Zélandem to pro vás ale neskončilo. Kam jste se chtěl vydat loni?

Dal jsem si cíl vyrazit ze Strakonic na Gibraltar. To se však bohužel kvůli zdravotním komplikacím nepodařilo zrealizovat. Mělo jít o jakousi pouť, při které jsem chtěl využít části svatopeterské poutní cesty. Inspirací pro takovou cestu mi byl například mladý budějovický cestovatel Ladislav Zibura, který chodí pěšky po světě. K výběru cíle mé poutě přispěly dvě postarší ženy, které před námi seděly v letadle při návratu ze Zélandu. Tak vtipně mezi sebou přemítaly o Gibraltaru, že mi to jaksi uvízlo v paměti. Takže když jsem po návratu přemýšlel, co bych dále podnikl, přišel mi na mysl právě Gibraltar.

Tuto cestu jste chtěl podniknout úplně sám. Co ještě si od ní sliboval?

Pouť má člověka především očistit. Tím, že člověk se musí spolehnout pouze sám na sebe, otestuje své limity. Někteří mě odrazovali a já byl reálně smířen s možností, že se to nemusí povést. Myslím si však, že ostuda není něco nedokázat, ale nepokusit se o to. Přál jsem si jít až na dřeň toho, co může člověk na vozíku dokázat. Vezl bych si jen to nejnutnější. To znamená malý stan, spacák, karimatku a oblečení.

Chcete tuto vizi naplnit letos, když to loni nevyšlo?

Popravdě - nechci. Na tento plán jsem byl v tu chvíli fyzicky i psychicky naladěný, ale jakmile se to nepodařilo, ta myšlenka mě opustila. Chtěl bych však letos dojet autem na Island a objet celý ostrov na handbiku. Lososům se zde také poměrně daří, takže bych to opět spojil s rybolovem. Nicméně ještě nevím, zda pojedu sám nebo s někým dalším. Celkově celá tato myšlenka je teprve v začátcích.

Mluvíte o handbiku. Jakým dalším sportovním aktivitám pro handicapované se kromě florbalu věnujete?

Je to nezávodně právě handbike a halové veslování. Aktuálně koketuji i s basketbalem na vozíku, ale je pro mě obtížné se mu věnovat více než rekreačně. Účastnil jsem se také třech ročníku závodů dvojic Survival, kde je jedna z kategorií určena pro handicapovaného s nehandicapovaným. S bratrem jsme v rámci tohoto celodenního víceboje okusili jízdu na kole, na lodi, plavání, potápění, šplhání nebo různé kvízy. To byl skvělý zážitek. Rok po úrazu jsem se také naučil lyžovat, což mě velice baví.

Jan Herman má v Česku zaměstnání, studuje a závodně hraje florbal. To mu však nebrání v cestování. Nový Zéland například navštívil hned dvakrát.
Jan Herman má v Česku zaměstnání, studuje a závodně hraje florbal. To mu však nebrání v cestování. Nový Zéland například navštívil hned dvakrát. | Foto: Archiv Jana Hermana

Co vám po autonehodě před šesti lety pomáhalo vrátit se do každodenního života?

Měl jsem především velkou podporu v rodině. A od začátku mě doprovázel právě sport. Jsme sportovec tělem i duší, a když jsem se začal zotavovat, přemýšlel jsem, jaký sport si vybrat. Už v rehabilitačním centru jsem zkusil plavání a handbike. Sport mi pomohl. Je to potřebná součást rehabilitace, ať už závodně nebo rekreačně. Člověka nabíjí a přináší mu krásné emoce.

Podařilo se vám také navázat na studium.

To ano. Dokončil jsem úspěšně čtvrtý ročník na gymnáziu a dostal se na práva v Plzni. Studoval jsem k tomu ještě marketingovou komunikaci v Praze, ale tam jsem po dvou ročnících z časových důvodů studium přerušil. Nyní mě čekají státnice a poté si budu muset hledat právní praxi, jelikož se mi ji nepodařilo absolvovat již při studiu. V Plzni ani ve Strakonicích však uplatnění nenaleznu. Další možností jsou Budějovice, ale nejschůdnější bude asi přesun do Prahy.

Florbal, studium, cestování, k tomu zaměstnání… Jak se vám tolik aktivit daří skloubit?

Pravdou je, že tréninky se Štíry nestíhám pravidelně. A mám to občas od kluků na talíři. (usmívá se) Moje zahraniční cesty tomu nepřidávají. Snažím se je však plánovat tak, aby to všechno dohromady fungovalo. Někdy se to bohužel i nepodaří. Nemám také tolik času na další sporty, ač bych jich chtěl provozovat více. Sport mě provází celým životem.

Jste také členem výkonného výboru České federace florbalu vozíčkářů. Co je náplní této vaší činnosti?

Vstupoval jsem před třemi lety do výboru s tím, že chci pomoci florbal zprofesionalizovat. Mám na starosti také mediální stránku florbalu, kde mohu čerpat ze svých marketingových znalostí získaných při studiu v Praze. Je pro mě důležité spolupracovat při rozvoji nejen florbalu, ale sportu celkově. Mám pocit, že českému parasportu ujíždí vlak. Ve světě se sporty handicapovaných profesionalizují, u nás však vázne spolupráce, manažerské vedení a propagační stránka, což vede i k nedostatku financí. Není správné, aby si každý sport hrál jen na vlastním písečku. Jinak se základny sportovců budou nadále zužovat a sporty zaniknou. Ještě na přelomu tisíciletí jsme z velkých mezinárodních akcí vozili desítky medailí. Dnes je pro nás úspěchem, když výprava získá jednu.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Frankfurt si v odloženém duelu EL v Salcburku zajistil postup

Fotbalisté Frankfurtu v odvetném duelu 2. kola Evropské ligy v Salcburku, jenž byl přeložen ze čtvrtka na dnešek kvůli hlášenému orkánu, remizovali 2:2 a v součtu s domácí výhrou 4:1 postoupili do osmifinále. V něm se Eintracht 12. a 19. března utká s Basilejí.

Salcburk v odloženém zápase před 29.000 diváky dvakrát vedl, ale hosté pokaždé vyrovnali a pohlídali si postup. Branky domácích vstřelili kapitán Andreas Ulmer a Jérome Onguéné, klid Frankfurtu zajistil dvěma góly André Silva.

Frankfurt se měl původně už za dva dny představit v bundeslize na hřišti Werderu Brémy, vedení ligy ale na neděli plánovaný duel kvůli nahuštěnému programu zatím na neurčito odložilo.

Zdroj: ČTK
Další zprávy