reklama
 
 

Bez hor bych si život nedokázal představit, přiznává Patrik Hetmer

15. 4. 2018 21:11
Zatímco minulý víkend ještě náruživí srdcaři lyžovali v Krkonoších nebo Jeseníkách, nejúspěšnější český lyžař z XII. Zimní paralympiády v korejském Pchjongčchangu Patrik Hetmer (35) uložil sjezdovky do sklepa už před měsícem. Jaká pro něj letošní zima byla a co by chtěl zlepšit, aby příští sezony cinkaly medaile?

Kdy vám skončila letošní zimní sezona a kdy jste byl naposledy na lyžích? Čeho si na letošní sezoně nejvíc ceníte? 

Zimní sezona nám v podstatě skončila posledním závodem na březnové paralympiádě. Ještě jsme uvažovali o finále Evropského poháru ve Švýcarsku, ale protože trasérovi se blíží termín porodu jeho ženy, tak jsme již sezonu ukončili. Nejvíce si ceníme určitě výsledků na paralympiádě, šesté místo ve sjezdu je velice příjemné. S paralympiádou jsme nakonec spokojeni, i když nás od medaile dělí spousta tréninkových dnů na sněhu, které nám oproti konkurenci citelně chybí. Hezké jsou také naše první tituly mistrů ČR ve slalomu i obřím slalomu.

Vaše výkony záleží na spolupráci s trasérem. Jaká by měl být?

Jednoznačně je výhodou, když se ti dva znají i dobře osobně, jsou kamarádi i mimo lyže, jako my s Mírou Máčalou. Lyžování zrakově postižených je o vzájemné důvěře, kterou je potřeba dlouhodobě budovat i mimo lyže. S mým trasérem se mi jezdí velice dobře, známe se odmala, vyrůstali jsme na jedné ulici v Luhačovicích a víme, co od sebe čekat. Dlouholeté kamarádství s Mírou považuji za obrovskou výhodu.

Měl jste čas sledovat své kolegy z české reprezentace, kterým se do paralympijských závodů připletlo trochu smůly, například Annu Peškovou, rozenu Kulíškovou, nebo Míru Lidinského, válečného veterána zraněného při zahraniční misi?

Naše reprezentační kolegy bych rozhodně nenazýval smolaři. Lyžování je sport a k němu patří jak úspěchy, tak i neúspěchy. To, že někomu vypne lyže, se bohužel stává, Míra Lidinský jezdí bomby a z toho pramení větší riziko pádu či chyb. Známe se už nějakou dobu, o jeho zážitcích z misí jsme se bavili a je obdivuhodné, jak se dokázal se vším vyrovnat. Anička s trasérkou Míšou se vrátily k lyžování trošku nečekaně a už jejich účast na paralympiádě je úspěchem, protože lyžování šlo za poslední roky hodně dopředu.

Paralympiáda v korejském Pchjongčchangu byla vaší druhou po závodech v ruském Soči před čtyřmi lety. Můžete je srovnat a jel byste do některého z míst na dovolenou?

Bohužel jsme neměli až tolik času místo poznat, pořád jsme se motali kolem lyží, v paralympijské vesnici, na kopci, v posilovně nebo jídelně. Oproti Soči byly mnohem lépe připraveny tratě, i když i v Koreji si s námi hrálo počasí. Stravování a ubytování bylo na podobné úrovni. Trošku horší bylo dojíždění na sjezdovky s velmi brzkým vstáváním, které nám moc nesedělo, ale pro všechny byly stejné podmínky. Naopak příjemná letos byla uvolněnější atmosféra a fakt, že nebyly tak důkladné kontroly. V Soči byli na každém kroku po zuby ozbrojení vojáci, což úplně příjemné nebylo. Navíc Korejky jsou pěkné holky, pro nás Evropany trochu exotika. Jinak bych ale na dovolenou do Koreje asi nejel, protože preferuji moře a vysoké hory.

Kde jste na vrchol sezony trénoval a jaké máte podmínky? Jak vás podporují partneři či Český paralympijský výbor? 

Trénovali jsme především na rakouských ledovcích a poslední tréninkový kemp jsme absolvovali doma ve Špindlu, kde byly vytvořeny ideální podmínky. Našim osobním partnerům jsme velice vděčni, protože bychom bez nich byli asi v háji. Český paralympijský výbor je kapitola sama pro sebe. Byť se možná snaží, jejich finanční prostředky jsou omezené a my sportovci do všeho nevidíme. Jak ČPV s penězi nakládá, fakt nevím.

Jde trénovat se zdravými? Můžete být profesionálem, a co k tomu potřebujete?  

O propojení zdravých a hendikepovaných sportovců se mluví už dlouho, ale konkrétní výsledky neznám. Se zdravými příliš trénovat nemůžeme, maximálně když si možnost domluvíme někde na ledovci sami, tak se k nějakému týmu připojíme. Profesionály bychom rádi byli, ale zatím pro to u nás nejsou vytvořeny podmínky. Je to smutné, protože tím nám ujíždí vlak. Naši soupeři a týmy jedou na profesionální bázi, u nás se vše dělá na koleně, trenéři se nám věnují z vlastní dobré vůle. Všichni chodíme do práce a sport děláme spíše jako zábavu. Jenže tak se na vrcholové úrovni sport dělat nedá a nejde se s tím potýkat donekonečna.

Co říkáte výsledkům Slováků na paralympiádě? V čem je  jejich příprava lepší nebo jiná, že získali medaile? Nemůže trénovat česká a slovenská reprezentace společně?

Zde se jednoznačně odráží výše finančních prostředků, které do tohoto sportu slovenský stát dává a umožňuje sportovcům věnovat se mu naplno a profesionálně. Jejich trenéři jsou placení profesionálové, celou sezonu mají k dispozici fyzioterapeuta a tým funguje úplně jinak než my. Trénovat spolu bychom mohli. Slováci jsou ale na sněhu již od května a my jsme rádi, že se na ledovec dostaneme v září. Navíc musíme řešit v práci, aby nás vůbec pustili, bereme si dovolenou nebo neplacená volna, čímž do sportu investujeme svoje nemalé peníze. Na Slovensku tyhle problémy nemají.

Co vás na lyžování baví, zkusil byste znovu i prkno? Jakému sportu se chcete věnovat v letní sezoně?

Obecně mě baví pohyb na horách, mám rád rychlost na lyžích, což je jistá forma životního stylu. Bez hor bych si život již nedokázal představit. Na prkně jsem jezdil od 13 let až téměř do třicítky, mám k němu velmi pozitivní vztah. Pokud by zrakově postižení na prkně závodili, určitě bych do toho šel. Hodně také jezdím na kole, běhám a v budoucnu bych rád vyzkoušel paratriatlon. Třeba se v něm pokusím i kvalifikovat na letní paralympijské hry do Tokia.

Jaký máte handicap a v čem vás omezuje?  

Moje postižení se jmenuje dědičná dystrofie sítnice, což je nemoc, která způsobuje zúžené zorné pole, tzv. trubicovité vidění. U mě má zorné pole cca 4 stupně u obou očí. K tomu mám ještě i šeroslepost. Nemůžu mít například řidičský průkaz, což je asi největší omezení a s tím souvisí velmi omezený výběr povolání.

Nejen sportem živ je člověk. Čím se tedy zabýváte, když netrénujete nebo nezávodíte?

Učím na Základní škole Emila Zátopka ve Zlíně, mojí aprobací je tělocvik a zeměpis, ale v současné době učím i vlastivědu na 1. stupni a učil jsem také informatiku, výtvarku nebo pracovní činnosti. Mým cílem stále je být profesionálním sportovcem a mít možnosti, abych se na vrcholných akcích mohl porovnávat s nejlepšími a třeba z další paralympiády přivézt placku. Co se týče koníčků, všechny se motají kolem sportu, takže lyže, prkno, kolo, běh, plavání, inline brusle. Rád si ale taky sednu s kamarády, protože jsem společenský tvor a rád se bavím. Občas zajdu ve Zlíně na extraligový hokej nebo na fotbal na Slovácko. Mám skoro čtyřletou dceru Leontýnku, které se snažím co nejvíce věnovat, a žijeme s úžasnou přítelkyní Luckou v Luhačovicích, nejkrásnějším moravském lázeňském městečku.

autor: Radek Gális | 15. 4. 2018 21:11

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama