Zlatá dvojčata z pláže vypráví: Pletou si nás méně. V Americe nastal nečekaný zvrat

V březnu jste poprvé vyhrály turnaj profesionálního světového okruhu v mexické Tlaxcale. Je to zatím nejvíc, čeho jste dosáhly?

Anna Pavelková (A): Určitě, a hlavně to byl hodně nečekaný úspěch. Byly jsme vůbec rády, že si z americké univerzitní sezony můžeme takhle odskočit. Z téhle kategorie je to naše první medaile.

Světový okruh má tři kategorie Elite, Challenge a Future. V Mexiku to byla ta druhá, přitom ještě vloni jste na té úrovni byly rády, když jste postoupily z kvalifikace, že?

Kateřina Pavelková (K): Vloni jsme objížděly hlavně turnaje nižší kategorie Future, v kategorii Challenge bylo fajn, když jsme prošly kvalifikací, a skvělé, pokud jsme pak postoupily ze skupiny. Takže rozhodně jsme nepočítaly s tím, že hned na prvním turnaji letošní sezony dojdeme až na vrchol.

Jaké to bylo? Prý se na turnaji bojovalo s vedry.

A: Tlaxcala je položená docela vysoko, řeší se tam, že někomu nadmořská výška vadí při dýchání, ale nám přišly podmínky docela normální. Přitom na podzim se nám na juniorském mistrovství světa právě kousek odtamtud opravdu hůře dýchalo. Nejspíš nám ale pomohl trénink na univerzitě v Texasu, kde bývá vedro často. Zvykly jsme si, nevadí nám to.

Po vítězství jste ve světovém žebříčku skočily na 38. místo. Je pro vás důležitý třeba jako pro tenisty?

K: Až tak podstatný není, těch žebříčků je vlastně více a nasazování na turnaje funguje trochu jinak. Není to u nás úplně jako v tenise.

A: Směrodatné je spíš to, kdo se dostane na mistrovství světa nebo Evropy, kdo se tam jak umístí. Proto tolik nehledíme na to, které jsme v žebříčku.

Ve finále jste porazily světové dvacítky, Litevky Moniku Paulikienéovou a Ainé Raupelytéovou. Bylo to prestižní i v tom, že jste jim vrátily porážku z loňského mistrovství Evropy?

K: To bylo krásné! Ta porážka na ME byla docela výrazná, dobře jsme si to pamatovaly. Říkaly jsme si, že nemáme co ztratit, že favoritky jsou ony. Trenér nám pomohl udělat dobrou taktiku, podporoval nás v tom, že už tak je náš výsledek nad očekávání. Dopadlo to výborně, povedlo se nám je několikrát ubránit a těsným výsledkem v tie-breaku jsme vyhrály.

Související

Češka poznává divoké Rio: Party každý den, tady se život žije. Spoluhráčku postřelili

Ve sbírce máte zlato z evropského šampionátu do 18 let, evropský bronz z kategorie U20 a navrch zlato plus stříbro z ME do 22 let. Je triumf z Tlaxcaly cennější?

A: Vážíme si jakékoliv medaile, každého vítězství. Teď nám spíš ten výsledek z Mexika ukázal, že jsme snad na správné cestě. To, že už jsme schopné vybojovat medaili i mezi dospělými, přináší další motivaci, protože ty mládežnické turnaje už v budoucnu hrát nebudeme.

K: Souhlasím. Juniorské úspěchy jsou prostě jen na začátku kariéry, nejtěžší je pak potvrzovat ty výsledky v dospělé kategorii, když se tomu chce člověk věnovat naplno. Takže přeci jen to vítězství z Tlaxcaly trošku větší váhu má.

Ve 20 letech jste právě v té fázi přechodu do dospělé kategorie, která je složitá v každém sportu. Jak ji vnímáte v beachvolejbalu?

K: Je to těžký krok, ale my jsme se snažily hrát s dospělými co nejdříve. Jakmile to šlo, hned jsme začaly objíždět turnaje kategorie Future a sbírat zkušenosti. Samozřejmě je to rychlejší, nedělá se tolik nevynucených chyb. Je to více o taktice, zápasy jsou vyrovnanější než v juniorkách. Všichni to dělají naplno a jdou si za tím, rozhoduje se v maličkostech. Důležitá je i mentální stránka, jestli to chce člověk dělat opravdu na vrcholové úrovni.

A: Pomohlo nám i to, že jsme jako nejmladší dvojice nastoupily do reprezentačního projektu pro olympiádu 2028 v Los Angeles. Trénujeme se staršími a zkušenějšími holkami, hodně nás to posouvá.

Přinese titul z Mexika novou dávku sebevědomí?

K: Rozhodně. Jak říkala Anička, je to takové ujištění, že snad jdeme správně, a to člověk vždycky rád slyší. Víme, že na to máme.

Prvním rokem hrajete a studujete na univerzitě v Austinu v Texasu. Když je řeč o sebevědomí, změnila vás Amerika nějak v tomto ohledu?

A: Je v tom rozdíl. Mentalita Američanů je taková pozitivnější, vnímáme to i při trénincích. Vždycky před ním máme krátkou meditaci, abychom byly soustředěné na to pozitivní, abychom si věřily. Trénuje nás dvacet, směřují nás k tomu, abychom se navzájem podporovaly a nekoukaly na to špatné. Takový přístup může pomoct.

Jak se vám na univerzitě líbí obecně?

K: Nemůžeme si stěžovat, máme tady všechno - fyzioterapeutku jen pro náš tým, krásnou posilovnu. Trénujeme ve dvaceti lidech, což je velký rozdíl oproti čtyřem nebo šesti hráčkám v Česku, ale máme více trenérů, více kurtů, delší tréninky. Není to tak, že bychom se nudily nebo měly málo pozornosti. Univerzita je na naše poměry hodně bohatá, až si někdy připadáme, že si takový luxus ani nezasloužíme.

Související

Příběh zlaté Lu. Život pestrý tak, že mívá v hlavě kaši. Rodiče prchali před rasismem

Jak se stalo, že jste se vydaly touto cestou, a jaký je výhled dál?

K: Dostaly jsme nabídku studovat tady ještě před tím, než nás v reprezentaci zařadili do projektu pro Los Angeles. I s rodinou jsme byli na návštěvě a rozhodli jsme se to zkusit, zlepšit si angličtinu, nabrat zkušenosti do života. Jsme za to rády, ale už je docela veřejné, že nakonec tady pokračovat nebudeme. Máme to jen jako roční zkušenost.

A: Jsme vděčné, že jsme tady mohly a ještě můžeme být, ale rozhodly jsme se, že dál budeme studovat vysokou školu v Česku. A budeme celý rok trénovat s naší skupinkou pro Los Angeles.

To je hlavní důvod? Že se studium a zápasy na univerzitě těžko kombinují s turnaji na profesionálním okruhu?

A: Byl to jeden z důvodů, ale měly jsme i další osobní. Více nám sedí evropská kultura. Ne že by se nám tady nelíbilo, jen nás naše preference táhnou zpátky do Česka.

K: Kombinovat to je náročné. Tady máme univerzitní sezonu, která je docela krátká, hodně nabitá a překrývá se s mezinárodní tour. S týmem na univerzitě trénujeme a trávíme hodně času, chceme mu pomoct, nechceme chybět. Ale těžko to jde spolu dohromady, takže ano, byl to jeden z důvodů, proč dohrajeme univerzitní sezonu a dál se budeme věnovat už jen reprezentační kariéře.

Jak se vlastně na váš odchod do Ameriky dívali v Česku?

A: Svaz i trenér nám vyšli vstříc a nechali rozhodnutí čistě na nás. V ničem nám nebránili. Obecně je pravda, že reprezentační týmy nerady vidí, když jde někdo hrát a studovat do Ameriky, protože to ukrojí nějaký čas z mezinárodní sezony. Nevíte, kdy budete mít hráčky k dispozici.

K: Je pravda, že v Česku ani ta univerzitní liga neměla příliš kvalitní reputaci, ale já mám pocit, že univerzitní sport se v Americe zlepšuje. Chodí tam stále více hráček z Evropy nebo i Austrálie, hrajeme tady těžké zápasy.

A co studium? Nesedlo vám?

K: I tohle hraje svou roli. Do prváku s námi šly i mladší holky a tím, jak je univerzitní systém v Americe nastavený, mi to někdy více připomíná české gymnázium než vysokou školu. Takže látka pro nás byla jednodušší, na druhou stranu jsme aspoň v poklidu mohly zaplout do angličtiny. Na bakalářský titul se tady studuje čtyři roky a řešily jsme i to, že by nám pak v Česku možná neplatil. A při studování magisterského titulu v Americe už bychom zase nemohly hrát univerzitní beachvolejbal.

A: Výšku v Česku jsme ještě nestudovaly, ale myslím, že úroveň doma bude o něco vyšší než v Americe.

Měly jste konkrétní obor? A co budete studovat v Česku?

K: Já jsem si v Americe obor vybrala, ale stejně to bylo hodně obecné. V Česku nás po návratu čekají přijímačky. Podala jsem si přihlášku na fyzioterapii.

A: Já se hlásím na hydrologii na Karlově univerzitě. Amerika nám ale určitě dala takový nový pohled, co se týče té mentální stránky. A tím, jak hodně tady trénujeme, jsme se posunuly i herně.

Jste Češky studující v Americe, v reprezentaci vás zase trénuje argentinský trenér Sebastian Menegozzo. Zajímavý mix, že?

K: Je to pravda. On na nás mluví takovým mixem angličtiny a španělštiny, i když my španělsky neumíme. A my mezi sebou mluvíme česky. Kdyby nás někdo pozoroval a poslouchal, může to být docela vtipné.

Když jste dvojčata, pletou si vás v Americe spoluhráčky a kamarádi?

A: Musím říct, že už méně, byl s tím problém hlavně na začátku. Pro evropské spoluhráčky to bylo jednodušší, možná proto, že jsme se už viděly dříve na turnajích. Já myslím, že opravdu nevypadáme stejně. Máme podobné rysy, podobnou výšku, ale jakmile nás někdo trochu více pozná, už je to jednoduché.

Z některých fotek nebo videí mi to jednoduché nepřijde.

A: Z obrazovky je to možná o to složitější, když jsme při zápase stejně oblečené. Ale mimo kurt se neoblíkáme stejně, takže pak se to rozeznat dá.

Tvrdíte o sobě, že jako dvojčata jste zároveň nejlepší kamarádky. To není u dvojic beachvolejbalistek vždy pravidlem, že?

A: U nás je to velká výhoda. Někdo se diví, že jako sourozenci spolu můžeme hrát, ale jsme stejně vychované, vyrůstaly jsme spolu a máme mezi sebou hrozně silné pouto.

K: Samozřejmě se i pohádáme, ale umíme se zase rychle usmířit. Nebývá to žádné drama.

Dokážete si vlastně představit hrát ve dvojici s někým jiným? Nebo to bude celoživotní pouto i sportovně?

K: Teď si to upřímně neumím představit. Tolik jsme si na sebe navykly a natolik máme hru vybudovanou dohromady, nicméně v životě se může stát cokoliv, člověk nikdy neví.

A: Mám stejný názor. Spolu nás to baví, docela nám to jde. Určitě budeme pokračovat spolu, ale nikdy neříkej nikdy.

Už jste zmínily reprezentační projekt pro olympiádu v Los Angeles. Uteče občas myšlenka tímto směrem? Že by bylo krásné si tam zahrát?

K: V tuto chvíli je to opravdu jen velký sen. Mně k tomu zatím myšlenky úplně neutíkají. Asi jsme na dobré cestě, ale od těch top týmů, které se kvalifikují na olympiádu, jsme pořád daleko. Rozhodně se nedá jistě říct: „Ano, pojedeme na olympiádu.“

S páry Marie-Sara Štochlová, Markéta Svozilová a Martina Maixnerová, Kylie Neuschaeferová jste tak vlastně parťačkami, ale i konkurentkami, že?

K: To ano, ale na tour není žádné omezení, kolik nás může z Česka být. To jsme spíš parťačky než konkurentky. Na olympiádu se mohou kvalifikovat dvě dvojice, ale to je pořád daleko. I v tomto ohledu beru holky jako parťačky, teda pokud zrovna nehrajeme proti sobě.

A: Není to o tom, že bychom si vzájemně nepřály. Jsme ve fázi, že všechny tři týmy se chceme co nejvíce posunout a až se olympiáda přiblíží, tak potom se uvidí, kdo na to má a kdo by se tam mohl dostat. Jsme v prvé řadě parťáci a fandíme si navzájem.

Jak bude dál vypadat vaše letošní sezona?

K: Do začátku května jsme v Americe. Pak doufáme, že se s našimi body dostaneme do kvalifikace v Ostravě, na turnaj kategorie Elite a zároveň největší highlight v Česku. Hraje se na konci května. Dál potom budeme objíždět turnaje Challenge.

A: Já doplním, že z mládežnických turnajů budeme letos hrát už jen ME do 22 let. A co se týče Ostravy, moc se tam těšíme, zatím se nám tam z kvalifikace nepovedlo postoupit. Budeme to chtít prolomit, ale to už je opravdu ta nejvyšší úroveň.

Související

Vesmírně rychlý půlmaraton? Čech vysvětluje a žasne: Většina tak nedá ani 400 metrů