Před pár dny jste oslavil 47. narozeniny, máte dvě děti a provozujete v Bedřichově rodinný penzion. Jak to vypadá s pokračováním kariéry?
To bude záležet i na tom, jak se vyvine situace kolem koronaviru, ale rád bych si ještě nějaký závod zajel. Tým Slavie, za který jezdím, by snad měl pokračovat, ale smlouvu mám zatím jen do září.
Vaše výsledky jsou i ve vyšším sportovním věku úctyhodné. Stále dokážete prohánět v dlouhých laufech elitu a dokonce jste si z letošního Dolomitenlaufu odvezl bronzovou medaili.
To je sice pravda, ale Dolomitenlauf je spíš menší závod, kde úplně nebyla ta konkurence jako na Visma Ski Classic. Se sezonou jsem ale byl spokojený. Na to, kolik jsem tréninku dal, tak se ty výsledky postupně zlepšovaly a v únoru už jsem byl ve formě. Škoda, že pak přišel koronavirus, ve třech zrušených závodech jsem ještě mohl nějaký dobrý výsledek přidat.
Během své kariéry jste dokázal vyhrát hned několik slavných závodů, včetně tří Jizerských padesátek. Kterého výsledku si ceníte nejvíc?
Té padesátky si určitě cením, protože je to doma. Ze světových vítězství si asi nejvíc cením Marcialongy, která je hodně těžká, to je 70 kilometrů zakončených tříkilometrovým stoupání do Cavalese.
Na legendárním Vasově běhu jste dokonce šestkrát stál "na bedně", čím to, že zlato nikdy necinklo?
Já jsem dřív před Vasovým během objížděl víc závodů a úplně jsem na něj neladil formu. No a když už jsem ho pak chtěl vyhrát a připravoval se na něj, tak už bylo pozdě, protože konkurence byla jednou taková. Také lyže, co jezdím, byly před pěti lety hodně dobré, ale pak to nešlo kupředu, takže jsem prodělával na materiálu. Ale poslední rok mám zase velice slušné lyže, které mohou konkurovat Fischerům.
Takže to ještě přijde?
(se smíchem) Nene, ale kdybych ty lyže měl už před třemi lety…
Hned čtyřikrát jste vyhrál norský Birkebeinerrennet, který se běží na vzdálenost 54 kilometrů. Čím to, že vám tak vyhovoval?
To bylo ještě v dobách, kdy se jezdil klasikou. Birkebeinerrennet je profilově velice těžký závod, ale dá se tam dobře využít klasika, kterou jsem já jezdil už od dětství. Teď už se bohužel jezdí všechno soupaží, což je hlavně o síle a lyžích a s tím já už neměl šanci vyhrát. Tam není žádná technika a nevyužívají se tak nohy. Je to škoda, ta klasika měla své kouzlo.
Ve 47 letech jste stále nejlepším českým laufařem v seriálu a možná běžkařem vůbec. Čím to, že už vás nedohání další generace?
V nastupující generaci je několik dobrých lyžařů. Možná jim chybí zkušenosti, ale možná mají rezervy v přípravě, protože Skandinávci celý podzim, zimu i celé jaro lyžují na přírodním sněhu, a to se v naší republice nedá.
Dá se vůbec tahle "skandinávská" výhoda smazat?
Určitě se s nimi závodit dá, ale chce to najet na systém a držet se ho. Ideální by podle mě bylo v létě trénovat na kolečkových lyžích, pak v září najet na ledovce, lyžovat a dohnat je v přípravě. Obětovat tomu závody v listopadu nebo i prosinci a zaměřit se na ty lednové, únorové či březnové závody.
A pak budou mít čeští běžkaři na to, aby končili ve Světovém poháru mezi nejlepšími?
Zatím tady není jedinec, který by svými výsledky mohl ve Světovém poháru navázat na Lukáše Bauera - nebo v dálkových bězích na mě. Uvidíme, ale bojím se, že bude třeba počkat na novou generaci.
Tedy třeba na vaše syny, kteří se začínají projevovat skvělými výsledky?
Starší Tomáš dělá biatlon a mladší Aleš běžky, ale jestli budou mít nějaké velké výsledky se teď nedá říct, je jim šestnáct a třináct. Mimochodem i syn Lukáše Bauera Mates vypadá, že se docela potatil…
