reklama
 
 

Český skok na lyžích míří do sportovního suterénu. Je třeba jednat rychle, říká Ploc

29. 12. 2018 7:50
Skokan na lyžích Pavel Ploc patřil v osmdesátých letech ke světové elitě. Po dvou medailích si přivezl ze zimních olympijských her i ze světových šampionátů v klasickém lyžování a v letech. Zvítězil v několika závodech Světového poháru, třikrát se stal vítězem ankety Král bílé stopy a bronzovou příčku obsadil v žebříčku nejlepších českých lyžařů 20. století. "Pro dosažení pěkných výsledků jsme měli vytvořené velice dobré podmínky. Jen jsme nebyli nadšeni z vyplňování výjezdních doložek,“ smál se hned v úvodu rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Na co ze své bohaté sportovní kariéry nikdy nezapomenete?

Především na hrozivý pád v roce 1985 na harrachovském mamutím můstku, který jsem ve zdraví přežil a už za týden jsem se vydal na další závod. Nejcennější medaile jsem vybojoval na olympiádách. V roce 1984 v Sarajevu jsem byl na velkém můstku po prvním kole devátý, ale 109 metrů ve druhém kole mě posunulo až na třetí příčku. O čtyři roky později v Calgary jsem pak na středním můstku ze sedmé pozice dosáhl ve druhém kole až na stříbro. V paměti mně zůstalo i druhé místo a světový rekord výkonem 181 metrů v roce 1983 na šampionátu v letech krátce po dokončení harrachovského mamuta, což byl tehdy v mých 18 letech první velký úspěch.

Lze říci, jak už jste se zmínil, že pro tyto skvělé výsledky jste měli vytvořeny potřebné podmínky?

Neměli jsme sice tak kvalitní materiál jako třeba Němci či Rakušané, ale jinak jsme celkově podmínky pro kvalitní výkony měli velice dobré. Mohli jsme trénovat na můstcích v Harrachově, v Liberci i v Tatrách, měli jsme zajištěnou lékařskou péči i rehabilitaci a na výborné úrovni bylo i celkové zázemí. A pokud jde o potřebné kontakty se světovými skokany, tak bez nadsázky mohu říci, že v západních zemích jsme v sezoně byli častěji, než doma. Nebyla proto náhoda, že v těchto osmdesátých letech patřili mezi uznávanou elitu také Jiří Parma, Jiří Malec, Ladislav Dluhoš a dokonce i mladičký Vladimír Podzimek, který například v 19 letech na olympiádě v Sarajevu skončil osmý.

Ze vzpomínek k dnešku. Co českému skoku v poslední době nejvíc chybí?

Odpovídající práce s mládeží, což souvisí i s nedostatkem vyhovujících můstků, takže na sebe upozorňuje jen velice málo talentů. Například harrachovský skokanský areál obsahuje všechny můstky - od nejmenších pro žáky až po mamutí a chátrají všechny. Pro jejich současný stav jsou použitelné jen pro žáky.

Co je potřeba k obnovení někdejšího stavu?

Peníze na rekonstrukci. Odhad míří k částce kolem 200 milionů a dalších sto milionů bude pravděpodobně potřeba na zázemí. Tyto peníze má asi jen státní pokladna, pomoci by snad mohla Česká unie sportu. Situace je už velice vážná a pokud v dohledné době nedojde k jejímu řešení, může se český skok, včetně samozřejmě sdruženářů, dostat na mezinárodní scéně až do suterénu.

Blíží se tradiční Turné čtyř můstků. Čím pro vás byla účast na této akci?

Prvním a velice sledovaných vrcholem sezony. Zvládnout čtyři závody jen v několika dnech, včetně cestování, bylo hodně náročné. Navíc třeba při účasti 120 závodníků trval závod od rána do večera, na můstky jsme chodili pěšky, ale i s nejlepšími zahraničními skokany jsme sváděli vítězné bitvy. Na Turné jsem se vydal devětkrát a dvakrát jsem sahal po celkovém prvenství, ale v obou případech mně jeden závod nevyšel. Ještě si pamatuji, že v Innsbrucku jsem vytvořil rekord můstku, který vydržel deset let.

Jaké umístění českých skokanů byste tentokrát považoval za úspěch?

Pokud se Romanu Koudelkovi podaří protlačit se do elitní desítky. Nasbíral už hodně zkušeností a stále je českou jedničkou. Od dalších skokanů jsem čekal víc, než zatím předvádějí. Především od juniorského mistra světa Viktora Poláška i od Vojtěcha Štursy. Oba se představili i na olympiádě v Koreji, ale skončili až v páté desítce startujících. Přechod z juniorské kategorie mezi dospělé je pro ně zřejmě hodně složitý. .

A čím je naplněna vaše současná životní cesta?

Byl jsem trenérem skokanů a politikem, ale obojí už patří minulosti. S manželkou se v Harrachově staráme o provoz pensionu a radost nám dělá tříletá vnučka.

autor: Jaroslav Pešta | 29. 12. 2018 7:50

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama