Po životním titulu zlezl šestou horu světa. Splněné sny, vypráví Koukal po 20 letech

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
1. 3. 2023 13:30
Přesně před 20 lety vybojoval Martin Koukal ve Val di Fiemme pro Česko první zlato z mistrovství světa v klasickém lyžování. V Itálii tehdy překvapivě opanoval královský závod běžkařů na 50 kilometrů. V rozhovoru vzpomíná na průběh padesátky i hektické oslavy. O rok později vylezl s Radkem Jarošem na šestou nejvyšší horu světa.
Martin Koukal vyhrál padesátku na MS 2003 před Švédy Södergrenem a Brinkem.
Martin Koukal vyhrál padesátku na MS 2003 před Švédy Södergrenem a Brinkem. | Foto: Martin Koukal

Jak vám sobota 1. března 2003 změnila život?

Výrazně. V ten den se mi splnil dětský sen, stal jsem se mistrem světa.

Ten výsledek byl ale brán jako velké překvapení. S čím jste tehdy do závodu na konci šampionátu nastupoval?

S tím, že chci zajet co nejlépe. Jsem celoživotní bezbřehý optimista, takže téměř do každého závodu jsem šel s tím, že chci vyhrát. I když se to většinou nepovedlo. (úsměv) Ve Val di Fiemme jsem měl ale výbornou formu, v té sezoně jsem měl výsledky do desátého místa. Na MS jsem si největší naděje dělal ve sprintu a skiatlonu, ale možná mi tyto závody nakonec pomohly k vítězství na padesátce.

Ve sprintu jsem byl pátý, ve skiatlonu šestý.

Ano, už to byly v té době životní výsledky. Zároveň jsem věděl, že v obou závodech byly drobné chyby. Měl jsem na víc, což mi dávalo sebevědomí. Padesátka na MS se jela bruslením, to mi vyhovovalo, a dlouhé závody jsem docela uměl. Vlastně jsem měl na MS splněno a v závěrečném závodě jsem mohl jen získat. Nervózní jsem nebyl.

Nakonec z toho bylo docela suverénní vítězství o 15 sekund. Najel jste si náskok a udržoval ho až do cíle. Jaký byl průběh ve vašich očích?

Rozjel jsem to v klidu, půl minuty za mnou startoval Ital Fulvio Valbusa, který to naopak napálil a po pěti kilometrech mě dojel. Vedl celý závod, přes 20 kilometrů jsme jeli spolu a najednou jsem mu začal ujíždět. Rozjel jsem se, propracoval jsem se do špice a udržel jsem se tam. Informace, že vedu, pro mě byla velkou vzpruhou.

Tehdy se padesátka naposled běžela intervalově, nikoliv s hromadným startem, jak bylo běžné na dalších akcích. Jaké to bylo?

Je škoda, že se běhá už jen hromadně. Intervalově je to úplně jiný závod, sám si musíte stanovit tempo a je to náročnější. Pro znalé diváky je to zajímavější, často se pořadí na posledních deseti kilometrech úplně otočí. Teď se o tom docela mluví, snad se to ještě někdy takhle pojede.

Současný trend je ale spíše proti takovým závodům, ne?

Jasně, jde o televizi a diváky, kteří nejsou tak znalí. V hromadném závodě je to jednoduché, první závodník je prostě první. Nicméně s dnešní grafikou by ani toto nebyl problém. Akorát by ten závod byl na televizní přenos hodně dlouhý, tříhodinový. V dnešní zrychlené době by to bylo specifické.

Jak jste si v Itálii vychutnal vítězné pocity po závodě?

Bylo to hektické. Padesátka se jela v poslední den MS, potom jsme hned jeli domů. Užil jsem si ceremoniál na stadionu, pak jsem měl dopingovou kontrolu, načež jsem musel čekat, až mi tým z hotelu přiveze doklady. Chvilku to trvalo, asi 20 minut jsem před dopingovou místností sám seděl na dřevěném zábradlí a užíval jsem si, že jsem mistr světa. (úsměv) To byla jedna část oslavy.

Martin Koukal se zlatou medailí z MS 2003.
Martin Koukal se zlatou medailí z MS 2003. | Foto: Martin Koukal

A co druhá?

Ta byla po návratu domů do Žďáru nad Sázavou. U nás doma byli rodiče a spousta známých, rozjeli tam pěknou párty. Přijel jsem po půlnoci, dal jsem si první přípitek a první drink. Druhou část oslavy jsem si tedy vychutnával doma na gauči.

Byl jste tehdy ve 24 letech skutečně na vrcholu kariéry? Později už jste podobně impozantní výsledek v individuálních závodech nepřidal.

Jeden z těch vrcholů to samozřejmě byl. Ale cením si bronzové medaile z týmového sprintu na MS 2005, na olympiádě v Turíně jsem byl sedmý na padesátce. Tam mě to třeba mrzelo, boj o medaili mi totiž sebral pád, do kterého jsem se před cílem přimotal. Dobrou formu jsem měl i na MS v Sapporu v roce 2007, tam jsem si ale zase poranil rameno.

Lukáš Bauer v rozhovoru před několika týdny tvrdil, že se dodnes mezi sebou trochu popichujete. On svého času naprosto kraloval Světovému poháru, ale na rozdíl od vás mu zlato z MS nebo olympiády chybí.

Lukáš jezdil stabilně celý rok, já jsem se zase oproti němu možná uměl připravit na ten jeden den, na jednu akci. Ale i v mém případě je vidět, že se ke zlaté medaili musí sejít všechno. Nejen forma, ale i štěstí, které jsem měl ve Val di Fiemme, a neměl jsem ho v Turíně nebo Sapporu. U Lukáše je zase otázka, jestli by neměl mít zlaté medaile ze závodů, ve kterých byl za Andrusem Veerpalem, u něhož se hlasitě mluvilo o dopingu. Lukáš si velkou zlatou medaili určitě zasloužil.

Jak nahlížíte na budoucnost českého běhu na lyžích? Zvedá se?

Na probíhajícím MS v Planici jsme viděli, jak Michal Novák ve sprintu sahal po medaili. Reálně o ni jel, skončil čtvrtý. Michal přesvědčil sám sebe, že na to má. Musí pracovat dál, u mě nebo Lukáše to taky neklaplo při prvním zaťukání. Je třeba na tu bránu klepat dál, ono to vyjde. Závodníků, kteří se dostávají do optimálních let, máme více. Můžu jmenovat Terku Beranovou, Katku Razýmovou, Ondru Černého, Báru Antošovou, Katku Janatovou, je to silný tým.

U reprezentace jste působil jako trenér. Pořád ještě se pohybujete v tom prostředí?

Ne, vloni na jaře jsem jako reprezentační trenér skončil. Teď už to sleduju jen jako divák a velký fanda. Jinak mám vlastní projekt, dělám kempy pro hobíky, které učím jezdit na běžkách, aby si to užili. Dále jsem ambasadorem firmy se sportovním vybavením a brzy mě čeká ještě nová práce.

Věnujete se pořád i horolezectví? To vás také provázelo v nejlepších letech kariéry na běžkách.

Už moc ne. Na skalách jsem dlouho nebyl, ale snad ten čas ještě přijde. Když už nejsem reprezentační trenér, jsem častěji doma. Lákají mě vedle toho i skialpy, rád bych se na ně ještě letos dostal.

V roce 2004 bylo svým způsobem kuriózní, když jste rok po titulu mistra světa vylezl s Radkem Jarošem bez kyslíku na Čo Oju (8201 metrů) v Himálaji.

Byl to jeden z mých dalších životních snů. Splnil jsem si to, bylo to tehdy opravdu úžasné. S Radkem jsem byl na výpravách už dříve, na Čo Oju jsem byl zkušenější a moc jsem si to užil.

 

Právě se děje

Další zprávy