Fojtík v roce 2009 sjel na lyžích z osmitisícovky Dhaulágirí (8167 metrů) a i když část cesty musel kvůli kamenitému terénu slanit, nikomu se od té doby nepodařilo jeho odvážný čin ani napodobit, natož překonat. "Bez nějaké sebechvály je to výkon, který pořád nikdo nezopakoval," tvrdí rodák z Nového Jičína.
Právě na jeho dramatickém počinu lze ukázat, v čem tkví jedinečnost a také nebezpečnost sjíždění velehor na lyžích.
Boty z krámu před omrzlinami neochránily
První komplikací je samotný výstup na vrchol, který je náročný i pro "obyčejného" lezce, natož pro extrémního lyžaře. Dlouhé lyže připevněné k batohu při výstupu všelijak překáží, jsou těžké a také se do nich opírá vítr, který ve velehorách umí nabrat dramatickou rychlost.
Další potíž je s obuví, protože místo expedičních bot stoupá lyžař v klasických přeskáčích. "Ve výškových botách jste v teple, i když je venku minus 50 stupňů. Jenže lyžáky takovou izolační vlastnost nemají. Takže si musíte dát pozor na omrzliny," líčí Fojtík, jenž právě kvůli mrazu přišel po svém sjezdu o prsty na pravé noze.
Výrobce bot, které pocházely z běžného lyžařského krámu, však ze své ztráty neviní. "Nesehnal jsem neoprenové návleky, které by mi stoprocentně fungovaly. Ale na horách mi nikdy zima nebyla, tak jsem si řekl, že to není Everest, že to je o řád nižší hora, že to nebude tak hrozné. Ale bylo to horší," vypráví Fojtík, jenž Everest (pěšky) zdolal v roce 2006.
Neohrabaným výstupem a potížemi s mrazem ale problémy lyžaře ve velehorách teprve začínají.
"Sestup je neúměrně těžší na lyžích než pěšky. Z hlediska dovedností na lyžích i zvládání stresových situací, protože je tam rychlost kombinovaná s podmínkami," vysvětluje Fojtík. "Jako pěšák máte víc času na reakci."
U mrtvého si uvědomil, že to není dobrý nápad
Samotný sjezd z vrcholu dolů totiž rozhodně nevypadá jako idylická jízda nadýchanými závějemi, kterou se obvykle chlubí zimní střediska. Zásadní komplikací je pestrost terénu, v němž se střídá vše od ledu až po prašan a všechno mezi tím.
V případě Dhaulágirí začíná jízda dolů úzkým vrcholovým kuloárem, jenž se nachází pár desítek metrů pod vrcholem hory a má extrémně strmý sklon. Začátek nejtechničtějšího místa celého podniku navíc poněkud morbidně "označuje" zmrzlé tělo německého lezce, který zde skonal v devadesátých letech.
"Když jsem si vedle toho mrtvého těla nasazoval lyže, tak jsem si upřímně řečeno nemyslel, že byl dobrý nápad to sjíždet. Ale v tu chvíli jsem si taky řekl, že když už jsem si ty lyže tam donesl, tak prostě jedu," vzpomíná Fojtík.
Dále se přidávají problémy s orientací, kterou ještě může ztížit počasí, takže ve finále jezdec jede velice blízko trasy, jíž sám vyšlapal při cestě nahoru. Podmínky přitom alespoň podle Fojtíkových slov ovlivňují celou akci minimálně z poloviny, zatímco druhou polovinu výkonu tvoří výkon sportovce.
Zdatnost jedince ať už na lyžích nebo bez pak samozřejmě ovlivňuje nadmořská výška, z níž plyne omezený přísun kyslíku. Většina z těch, kteří zónu smrti (bez kyslíkového přístroje) zažili, hovoří o tom, že nedostatek kyslíku vytváří enormní nápor na psychiku i fyzičku.
"V podstatě ještě než nasadíte lyže, je váš tep někde na 160 a tlučete jak králíček azurit. A jste strašně zadýchaný. Navíc je také vaše myšlení pomalejší. Některé věci vám vůbec nedochází, že by se mohly stát. Je to jako dát si pět piv a pak jít sportovat," popisuje český lyžař.
Trhliny a strach
Minimálně v tomto ohledu ale sjezd na lyžích z velehory přece jen jistou výhodu má. Člověk na lyžích se dostane ze smrtící zóny o něco rychleji než pěšák.
Další výhodou rychlosti je také fakt, že lyžař má menší šanci zapadnout do trhliny, jimiž je například Dhaulágirí proslavená. Ostatně v den, kdy Fojtík pod osmitisícovku dorazil, v jedné z nich zahynul slavný polský horolezec Piotr Morawski. Délka lyží a rychlost v tomto ohledu hrají v lyžařův prospěch, protože některé trhliny zkrátka bez následků přejede.
O nebezpečnosti trhlin pro pěší horolezce se ostatně přesvědčil i sám Fojtík, který ledovou pasáž mezi třetím a druhým výškovým táborem slaňoval s lyžemi na zádech. A do jedné z nepředvídatelných prasklin v ledu spadl.
"Tam jsem měl strach, že už se nevyhrabu. Jste sám, visíte na laně, dotýkáte se kraje trhliny, na zádech máte ty zatracené lyže a stmívá se. Prostě blbá situace," vrací se český lyžař k osudovému okamžiku. "Štěstí ale bylo, že jsem se mačkami mohl rozepřít a s vypětím všech sil jsem se vyšplhal na okraj té trhliny."
David Fojtík (49)
Český lyžař a horolezec
V roce 2006 vylezl na Mt. Everest (8848 m)
V roce 2009 jako první a dosud jediný sjel na lyžích Dhaulágirí (8167 m)
Zakladatel společnosti Humancraft, která poskytuje firemní vzdělávání
V kritické situaci ale Fojtík kupodivu strach o život nepociťoval, vůle k přežití byla v extrémní situaci silnější. "Tehdy jsem neměl strach, prostě jsem věděl, že se vyhrabat musím," vzpomíná.
Sám přitom považuje strach za dobrou motivaci k výkonu, ve velehorách navíc může mít zdravý respekt k podmínkám a vlastním možnostem tu nejvyšší hodnotu.
"Strach je pozitivní věc. Musíte si dávat většího bacha. Měl jsem spoustu kamarádů, kteří strach neměli, a už je nemám. Musí to být ale motivující, ne ochromující strach. Ten si uvědomujete hodně, když si nasazujete lyže vedle mrtvého horolezce, kde vidíte ty možné důsledky velice zřetelně. Nesmí vás to ochromit," říká Fojtík.
Everest bez kyslíku je šílený
Sám Fojtík už kvůli rodině i vlastní práci se zdoláváním velehor na lyžích skončil, nicméně jak přiznává, výkony svých následovníků bedlivě sleduje. Například letošní neúspěšný pokus Francouze Mathieu Maynadiera o zopakování jeho sjezdu z Dhaulágirí.
Zatímco ke sjetí už zbývá jen poslední osmitisícovka (třetí nejvyšší hora světa, Kančendženga), další úroveň celého sportu představuje sjíždění velehor bez pomoci kyslíkového přístroje. Což sice sám Fojtík při své jízdě z Dhaulágirí zvládl, ale rozhodně to u extrémních lyžařů není pravidlem.
Přelomovým úspěchem byl v tomto ohledu sjezd Poláka Andrzeje Bargiela z K2 (8611 metrů) v roce 2018. Letos se stejný lyžař pokoušel i o Everest, ale tentokrát na rozdíl od karákóramské velehory neuspěl.
"Zkusit sjet Everest bez kyslíku je neuvěřitelně obtížné, všechna čest. Lyžařsky by se to jižní stranou dalo, ale ta výška je bez kyslíkového přístroje šílený problém," říká Fojtík. "Tam by mě v životě nenapadlo nandat lyže. Takový výkon je kvůli výšce o třídu nebo o dvě výše než (moje) Dhaulágirí."
Takto Bargiel jako první člověk na světě sjel K2 (8611 metrů):
