Ze dna pro zlato. Ten příběh mě pořád dojímá, líčí Češka. Drsná rána jí otevřela oči

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Prý už jako tříletá si jasně vytyčila olympijský cíl a aktuální titul juniorské mistryně světa, který tyčkařka Nicole Krutilová vybojovala před týdnem na šampionátu v Eugene, má být jen dalším krůčkem. Na cestě k němu přitom 19letá atletka překonala tolik překážek, že by to vydalo snad na celou kariéru.

„Opravdu se těším, až budu jednou zdravá a úplně v pohodě, ale je otázka, jestli to v závodě vůbec někdy přijde,“ směje se v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Krutilová skáče o tyči teprve třetím rokem. Pod vedením trenéra Boleslava Patery se však zlepšuje tak rychle, že v červenci v Táboře výkonem 452 centimetrů překonala český juniorský rekord.

Na mistrovství světa v Americe jí k prvnímu místu stačilo 445.

„Tam to nebyly tak kvalitní skoky, umím skákat lépe. Ale vydřela jsem si to v hlavě,“ vrací se nadějná Češka ke zlatému závodu. V hlavě ji posílila především loňská sezona, která byla v několika ohledech kritická.

V Eugene i doma po příletu z MS jste byla hodně dojatá. Došlo na slzy i v dalších dnech?

Došlo na spoustu slz. Jsem emocionálně vyždímaná, ale z toho pozitivního hlediska. Hrozně si to užívám, je krásné sdílet úspěch i s ostatními lidmi.

Takže už jste stihla juniorské zlato oslavit?

Ano, hned po příletu mě doma čekala rodina a mí nejbližší kamarádi. Přichystali mi takové překvápko, to mě dojalo úplně maximálně. A i od té doby se každý den vídám s někým, s kým to oslavuju. Už je to náročné, ale je krásné vidět, že při mně lidi takhle stojí.

Tyčkařka Nicole Krutilová na juniorském MS v atletice 2026 v Eugene

Zobrazit
12 fotografií

Pro celou českou výpravu to byl v Eugene povedený šampionát se dvěma zlaty, jedním stříbrem a jedním bronzem. Jaké to pro vás bylo přímo tam?

Na mém závodě se mnou byla většina našeho týmu, prožívala jsem to maximálně. Po vítězství to byl pak neskutečný pocit, který pořádně ani nedokážu popsat, ale přála bych to každému sportovci. Veškerá snaha se vám vyplatí a je z toho zlato na MS.

Jste na sebe pyšná za to, jaké překážky - hlavně zdravotní - jste zvládla překonat?

Jsem. Je mi to trošku blbé takhle říct, nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale je za tím opravdu kus práce. Nic jsem nevzdala a dotáhla jsem to až do zdárného konce. Za to jsem na sebe pyšná.

Začalo to tím, že tyčku jste si musela na atletice „vydupat“, že? Trenér Daniel Musil ve vás viděl spíš vícebojařku.

Nemělo to hladký průběh, ale nebylo to ani nic dramatického. On viděl, že mám šanci ve víceboji, který mi šel. Nakonec jsme se domluvili. Je ale pravda, že hodně lidí mi říkalo, že v tyčce neuspěju, že to je blbost a že s vícebojem bych to dotáhla dál. Teď je hezké, že jsem se utvrdila v tom, že to v tyči vychází.

Kdy jste se na ni začala specializovat?

Asi po třech nebo čtyřech letech na atletice a letos dělám tyčku třetím rokem. Když se to takhle řekne, tak je neuvěřitelné, že jsem teď mistryně světa. Velký dík patří samozřejmě mému současnému trenérovi Paterovi, který je úžasný. To, kolik úsilí a času do mě dává, teď se to vyplácí… Je to prostě hustý! (smích)

Už předloni jste přitom byla čtvrtá na mistrovství Evropy dorostenkyň a na MS juniorek sedmá. To bylo tedy v první tyčkařské sezoně?

Je to tak. V hale jsem tehdy začala výkonem 330 centimetrů, ale venku jsem dala 415 a trenér se pro to opravdu nadchnul. Začali jsme makat ještě víc a věděli jsme, že to bude lítat vysoko.

Čím vám zrovna tyčka učarovala?

Přijde mi to jako strašně nádherný pohyb, takový ladný. Hrozně mě na tom baví i ten adrenalin. Člověk se rozběhne s tyčí, musí ji zabodnout do kaslíku a vymrštit se. Přijde mi to neuvěřitelné. Pozitivem pro mě je i to, že je tyčka blízká gymnastice, na které jsem začínala a dodnes je součástí mého života. Celkově mi tyčka prostě připadá jako fascinující disciplína.

Je to zároveň nejtěžší technická disciplína v atletice?

Asi ano. Za krátký okamžik se musí stihnout strašně moc věcí. Vůbec si nedokážu představit, kde bych byla bez té gymnastiky. Za to jsem vděčná mamce, která mě tam ve dvou nebo třech letech poslala a vydržela to se mnou.

Hned v první tyčkařské sezoně ale přišly zdravotní problémy. Při zátěži jste omdlévala, někdy vás to potkalo i v tyčkařském sektoru. Neodrazovalo vás to?

Neodrazovalo. V menší míře to začalo už dříve u víceboje a museli jsme to akutně řešit. Ale když jsme našli příčinu, tak jsme věděli, jak s tím pracovat. Zjistili jsme, že to není tak dramatické a že nejsem první ani poslední, kdo to takhle má. Obecně většina sportovců se trápí s nějakými zdravotními problémy, jsme na to zvyklí. K vrcholovému sportu to patří.

Jak to vypadalo v praxi? To jste o sobě po dopadu nevěděla?

Někdy ne. Jak jsem hodně emoční člověk a skoky opravdu prožívám, jdu do každého s plným napětím. Pak se to povede, nebo nepovede, a je to takový hrozně rychlý výbuch emocí. K tomu jdete hlavou nahoru dolů, všechno je to opravdu rychlé. Někdy jsem si toho po dopadu moc nepamatovala. Bylo to nepříjemné, člověk to nechce zažívat, ale stalo se mi to třeba čtyřikrát nebo pětkrát. Omdlévala jsem spíš při intenzivním běhání.

Jak jste to nakonec podchytili?

Nemůžu hned po zátěži skončit, musím mít nějaký doběh. Třeba když běháme pětistovku, tak jdu ještě stovku výklus, aby se mi tělo srovnalo zase do klidového stavu. Změnili jsme v tomto přístup k tréninku a funguje to. Tímhle tréninkem si tělo zvyklo, už se to při skocích neděje. Je důležité o problémech mluvit a nedržet je v sobě.

Mluvila jste o gymnastické průpravě a jejím vlivu. Z gymnastiky vás ale prý trápí zase třísla a přitahovače.

Na gymnastice to byl v dětství velký dril, hodně jsme tam dřeli a trénovali dvoufázově. Podepsalo se to, ale má to rozhodně více pozitiv než negativ. Navíc teď na Dukle máme výbornou regeneraci, skvěle se o mě starají, doháníme to takhle.

V minulém roce jste překonala i další závažnější zdravotní problémy. Jak se teď za rokem 2025 ohlížíte?

Byl to pro mě takový zlomový rok. Uvědomila jsem si, že člověk nemůže jen trénovat, ale musí mít odpočinek a regeneraci jak po fyzické, tak i mentální stránce. Dostala jsem od atletiky takovou ránu, otevřelo mi to oči. Bylo to náročné období, ale sesbírala jsem se, teď jsem silnější a i díky tomu jsem tam, kde jsem.

Začala jste spolupracovat s mentálním koučem Lacem Bittnerem. Pomohlo vám to?

Rozhodně, beru to jako nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat. I teď na MS v Americe nebyly moje skoky až tak kvalitní jako v sezoně, umím skákat lépe… Ale byla jsem odolná a v hlavě jsem si to vydřela. Vidím tam obrovský kus práce, je to strašně důležité. Vloni jsem upřímně nejdříve vůbec nevěděla, jak se s tím vším popasovat, ale teď vím, že všechno zlé je pro něco dobré.

Teď to berete jako hnací motor?

Přesně tak. A ve chvíli, kdy mi oznámili, že jsem vyhrála MS, se mi celý tenhle příběh zase odehrál v hlavě. Dojalo mě to. Vloni jsem taky zjistila, že mám kolem sebe úžasné lidi. Rodina i kamarádi, všichni při mně stáli a v některých chvílích bojovali za mě. Je důležité mít zázemí, kam člověk může utéct, svěřit se a jenom být. I díky nim jsem to zvládla. Snad už je to za námi a bude se blýskat na lepší časy.

Ale když ten seznam zdravotních potíží uzavřeme… Dva týdny před odletem na MS v Eugene jste z tréninku odešla s prošlápnutou nohou od tretry.

(smích) To bylo opravdu nečekané a dneska už je to humorné. Nejdříve jsme mysleli, že je to jen lehká ranka, ale noha natékala čím dál víc a nechtěla splasknout. Blížil se odlet a nevěděli jsme, co dělat. Zázrakem se to začalo lepšit, pak jsem se kvůli noze bála dlouhého letu, ale naštěstí to bylo dobré.

Jak k tomu zranění došlo?

Extrémní náhodou. Potkali jsme se s mým sparingem v cíli. On došel těžký trénink, byl unavený a potřeboval si sednout. Já jsem naboso doklusávala, míjeli jsme se v cíli a on mi při tom šlápl na nohu. Obrovská shoda náhod, tohle člověk fakt nevymyslí.

Musela jste být pořádně naštvaná, ne?

Ale jako neuvěřitelně! Ladili jsme formu, neměla jsem žádné svalové problémy a zase mi do toho někdo hodil vidle. Říkala jsem si, že to není možné, proč se to pořád děje mně. Ale zase… Všechno zlé je k něčemu dobré a aspoň jsem si před šampionátem odpočinula a připravila se právě mentálně. Snažila jsem si vzít z toho to pozitivní, což mě drželo na nohách, nebo vlastně na noze. (smích)

V závodě už jste byla v pořádku?

Při závodě na to člověk zapomene. Pro mě bývá nejtěžší kvalifikace, je to krok před tou hlavní bránou, ale celé to na tom stojí. Tam to bylo dobré, pak to sice nateklo, ale měla jsem dva dny na srovnání. Ve finále už je adrenalin obrovský a člověk na to nemyslí. I kdyby mi nohu usekli, tak to tam odskáču.

Říkáte si někdy, kde může být váš potenciál, pokud vydržíte delší dobu zdravá a v pohodě?

Opravdu se na to těším, ale je otázka, jestli to v závodě vůbec někdy přijde. Sport je dřina a nedokážu si představit, že by někoho někdy opravdu nic nebolelo. Trénuje se na hraně. Teď jsme se ale více naučili i tu kompenzační stránku, dobře jsme vyladili regeneraci. Tak věřím, že jsem si to vyžrala a v příští sezoně by to mohlo být dobré.

Při závodě si přímo v sektoru zapisujete do deníku. Jak vám to pomáhá?

Hrozně moc. Pokud je někdo stresař a dělá technickou disciplínu, ve které si po tom pokusu může v klidu sednout a něco si zapsat, tak to doporučuju. Člověk si utřídí myšlenky, vzpomene si, že musí být v přítomném okamžiku - neřešit skok z minulosti ani to, jaký bude ten další. Je to pro mě změna k lepšímu, na závodech jsem teď klidnější a více sama v sobě.

Takže si nějak zapíšete skok a třeba mrknete na nějaká motivační hesla?

Přesně tak. Mám zajeté nějaké povzbuzující věty a spojení, dodávají mi motivaci. Taky si tam právě píšu skoky. Ve finále MS jsem skočila základ až na druhý pokus a psala jsem si tam, že skok byl technický dobrý, jen jsem měla měkkou tyč, že to nic neznamená. Uklidnila jsem se tím. Tohle mě naučil mentální kouč, byl to pro mě takový záchranný kruh.

V jednom rozhovoru jste říkala, že olympiáda je pro vás cílem od tří let. To jste byla do sportu odmalička tak zažraná?

Extrémně. Sport je pro mě všechno a myslím, že je to dobře. Někdo mi říká, že jsem magor a až trošku robot. Ale nějaké cíle jsem si stanovila, už když jsem byla opravdu malinká. Rodina a všichni mě v tom strašně podporují, věří mi, to mě kope dopředu. Jsem vášnivý sportovec. (smích)

Juniorské zlato je dalším krokem na té cestě?

Určitě. Jsem strašně vděčná, že jsem to dokázala, že mám zlato doma, ale je to jen další krůček k té olympiádě nebo k seniorské medaili. Sám trenér mi řekl, že je to jen začátek. Neuspokojím se tím, jedeme dál!

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj