V osmnácti letech absolvovala Banka Nedvědická svůj první dlouhý běh - Jizerskou padesátku. "Byla to spíše taková recese, co jsme si vymysleli na gymplu," komentuje tehdejší závod.
Tenhdy jistě netušila, kam až to mezi závodníky na dlouhé tratě dotáhne, nebo že Jizerské magistrále jednou bude šéfovat jakožto ředitelka Jizerské obecně prospěšné společnosti. Ta pokračuje v tradici založené právě pořadateli závodu a stará se po celou zimu o úpravu 115 kilometrů lyžařských stop v Jizerských horách.
Z Anapurny přes průvodcovství na dlouhé tratě
Lyže však u ní stále zůstávaly až na druhém místě za horolezectvím. Blanka Nedvědická patřila mezi českou špičku, účastnila se mnoha výprav.
Zlom přišel v roce 1988 při expedici na Anapurnu. Z ní totiž nevrátil jeden z účastníků, Nedvědickou navíc s Leopoldem Sulovským zasypala lavina. "Tehdy jsem si řekla, že jsou na světě i jiné věci a s vrcholovým horolezectvím jsem skončila," vypráví Nedvědická.
Jezdila po nejrůznějších koutech světa jako průvodkyně. Nejraději měla Aljašku, kde působila v dvojroli průvodce a řidiče: "Na Aljašce je vidět v létě i do jedenácti večer, proháněla jsem se tam s hůlkami na kolečkových bruslích."
Body nasbírané u leteckých společností při nesčetných zájezdech jí pak umožnily létat na běžkařské závody. První velkou akci absolvovala až ve 38 letech - byl to italský běh na 70 kilometrů Marcialonga ve Val di Fiemme. "Plno holek, co ve stopě potkávám, by mohly být mé dcery," komentuje věkový rozdíl.
Česká závodnice na tuto akci velmi ráda vzpomíná hlavně díky skvělé divácké kulise: "Běží se vesničkami přes náměstí, kde je spousta lidí. Když stoupáte do kopce, stačí si přečíst vaše číslo, najít si ho ve startovní listině a pak už na vás volají jménem."
S jedním párem lyží mezi elitu
V seriálu dálkových běhů Worldloppet se Nedvědická pravidelně umisťuje v první desítce, občas vystoupá i na stupně vítězů. Letos v únoru na francouzském Transjurassienne skončila první, loni v únoru na kanadské Keskinadě druhá, v Japonsku 2004 doběhla čtvrtá, v Estonsku si připsala páté místo loni i letos, v Rakousku na Dolomitenlaufu obsadila šesté místo.
Zázemí má však téměř nulové. Závody objíždí s jedním párem lyží, které si pochopitelně maže sama: "Kdybych měla víc párů, měla bych před startem větší dilema," bere s humorem skromné podmínky.
Když média hovoří o zázemí Kateřiny Neumannové, zpravidla s oblibou popisují, jak servismani z desítek párů lyží vyberou desítku, tu pak různě namažou a testují. Protože má Blanka Nedvědická jen jediné, její postup je jednoduchý: jednu lyži namaže jedním voskem, druhou jiným a zkouší, co je lepší.
Na tréninkové tratě to má jen několik metrů, neboť Jizerská obecně prospěšná společnost sídlí v Bedřichově: "Tratě si proběhnu před prací, ještě než dorazí první lyžaři."
Vasův běh je jen jeden
Jako správná dálková běžkyně jezdí do švédské Mory, jež je cílem nejslavnějšího, nejstaršího, nejdelšího a nejmasovějšího závodu v běhu na lyžích zvaného Vasaloppet: "Vasův běh je jenom jeden. Jeho atmosféra je neskutečná, Švédové závodem žijí, uběhnout tuto devadesátikilometrovou trať se zde bere za velmi prestižní záležitost," líčí.
K dokreslení, jak moc pro Švédy znamená Vasaloppet, vypráví, jak ji v Brazílii, kde byla jako průvodkyně se zájezdem, nadšeně zdravili dva Švédové. Měla totiž na sobě tričko s miniaturním nápisem www.vasaloppet.se. "Vy jste taky běžela? My taky!" volali prý nadšeně.
Blanka Nedvědická rovněž obdivuje bezchybnou organizaci obřího podniku - 90 km pravidelně zdolává přes 15 tisíc závodníků, samotnému Vasovu běhu předchází týden dalších doprovodných soutěží. Na přípravě se podílí snad každý člen místního oddílu IFK Mora i jeho rodina.
"Bydlela jsem u paní, která pomáhala při závodě s mazáním lyží, své potomky poslala na občerstvovačky. Děti na zastávkách s občerstvením mívají pláštěnku, protože servírují do misek oblíbený zdejší pokrm, borůvkovou polévku a spěchající závodníci je většinou chudáky pořádně ohodí," usmívá se česká zástupkyně.
Na letošním Vasově běhu, jenž se konal v neděli 5. března, se Blance Nedvědické podařilo dosáhnout nejlepšího výsledku českých závodnic v historii tohoto podniku, když doběhla na 14. místě:
"Byl to můj pátý Vasák a paradoxně nejpomalejší čas. Nejlepší výsledek mám z roku 2004 - 5 hodin, 28 minut, což mi ale tehdy stačilo jen na 35. místo. Tentokrát se běželo pomalu, protože napadl čerstvý sníh," komentuje svůj výkon.
Českou vlajku Švédové znají
Skoro celou trať se Nedvědické běželo dobře, má ráda tvrdší podmínky a horší sníh, neboť běhá silově: "Techniku se stále ještě učím. Stejně jako mazání," směje se.
Je soutěžní typ, chce skončit co nejvýše, ale stále bere závodění i jako zábavu a stačí vstřebávat atmosféru: "Podél trati potkáváte spoustu lidí, někteří sedí ve spacácích, jiní si na sněhu rozdělávají ohýnky."
Všichni mohutně povzbuzují, zvláště když běží žluté číslo, což jsou ženy, nebo fialové, s kterým běží veteráni: "Ale přála bych vám vidět reakci mužskýho, když ho předbíhá žlutá," směje se.
Švédové si také všímají vlaječky závodníka: "Českou vlajku znají moc dobře, nadšeně na ni reagují," říká Nedvědická. Známí, kteří znali její startovní číslo, ji mohli díky čipu na noze sledovat on line na internetu .
Tradiční krize na ní přišla na 83. kilometru. Od této mety se prý již všechny cedule udávající počet kilometrů zdály být nekonečně vzdálené: "Toužila jsem, abych už zahlédla 88. kilometr. Pak už je vidět věž kostela v Moře, proběhne se parčíkem a vbíhá se do cíle plného lidí, kteří vás s vervou ženou dopředu."
90 km v sedmdesáti letech
Mezi nejsilnější zážitky české lyžařky patří setkání se starou paní na startu v Sälenu: "Bylo jí přes sedmdesát let a chystala se ve vyhřívaném stanu pro účastníky na závod. Je to obrovská motivace, když vidíte takové lidi. To prostě pak musíte doběhnout!"
Za obdivuhodný rovněž považuje výkon hrázného Josefodolské přehrady Pavla Ševčíka, jenž klasickou trať před dvěma lety dokázal absolvovat, ačkoliv má jen jednu ruku. Mimochodem, kousek od jeho hráze se na Vasaloppet chystal i nejúspěšnější český laufař Stanislav Řezáč a odnesl to natrženou nohou, když ho Ševčíkův pes pokousal.
Letos se Blanka Nedvědická ještě chystá na Engadin, maraton ve Švýcarsku: "Čtyřicet dva kilometrů, to je sprint!" děsí se.
A co další Vasův běh příští rok? "Doufám, že jsem nejela poslední Vasák. Ale s přibývajícím věkem je regenerace stále delší, navíc se v létě chystám na horolezeckou expedici na K2, takže kdo ví, jak to všechno bude," přemítá všestranná sportovkyně. Kromě horolezectví a lyžování se totiž na vysoké úrovni věnuje i horským kolům (v letech 2001 a 2003 vybojovala titul Královna Jizerských hor z kombinace 50 km na běžkách a 100 km na kole).
Problém Nedvědické nedělá ani divoká voda. V Kanadě sjela řeky Nahanni a Stikine, dvakrát jela v zimě ve dvojici přejezd pohoří Sierra Nevada v Kalifornii.
