Praha - Letos pětatřicetiletý vystudovaný filmový producent Kristián Hynek už pěkných pár let patří k absolutní světové špičce v maratonských kláních na horských kolech, o čemž svědčí i jeho sbírka úspěchů, v níž můžeme najít zlato z evropského šampionátu nebo bronz z šampionátu světového.

Díky těmto zářezům si vysloužil angažmá v elitním světovém týmu Topeak-Ergon, v jehož dresu skoro přesně před rokem zvítězil v podniku Cape Epic, nejprestižnějším etapovém závodě, jaký svět horských kol zná.

Hynek teprve v sobotu přiletěl z vítězného etapového závodu v Andalusii, doma se však dlouho neohřál, již dnes zase nabírá směr Jihoafrická republika, kde mu v cestě za obhajobou titulu z Cape Epic budou stát kromě olympijského šampiona Jaroslava Kulhavého také například jedovatí hadi či drzé opice. Jak sám popisuje v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Formu naladili v Andalusii

O víkendu jste s Albanem Lakatou ovládli etapový závod dvojic Andalusia Bike Race, jak byste krátce popsal vývoj toho závodu?
Pro nás byl ten závod v první řadě generálkou a hlavní přípravou na Cape Epic, po téhle stránce to vyšlo perfektně, protože šlo o testování materiálu a naší souhry s Albanem a v neposlední řadě o testování formy, která se ukázala být dobrá.

Ale musím říct, že portugalská a španělská dvojice měly navrch, speciálně v dlouhých výjezdech byly lepší. Ke konci těch šesti etap jsme ten handicap ale začali smazávat. Oni pak udělali pár chyb a měli i nějaké technické problémy, takže jsme ten závod vyhráli.

Ono i z vývoje vašeho umístění v Andalusii bylo znát, že se ta forma pořád zlepšovala.
Snad ano. Naše výkonnost byla konzistentní po dobu těch šesti dnů, možná se dá říct i vzrůstající minimálně v porovnání s ostatními týmy. My i v závodech používáme měřič wattů, takže máme nějaká objektivní data a i to jsou údaje, které nám potvrzují, že snad ten směr k Epicu je správný.

Takže příprava letos proběhla bez komplikací? Do JAR vlastně v tomto roce taky nepoletíte poprvé, že?
Ano, v prosinci jsme byli na Mallorce, tam jsem byl pak ještě v lednu sám a na přelomu ledna a února jsme jeli do Jihoafrické republiky trénovat i z důvodu aklimatizace na tamní klima, protože tam je teď parné léto, a abychom okusili tamní traily (jezdecké stezky, pozn. red.), protože tamní terén je oproti Evropě trochu jiný. Byli jsme tam nějakých 18 dní a myslím, že příprava proběhla naprosto podle plánu. V JAR jsme dokonce jeli i jeden přípravný závod, který Alban vyhrál a já jsem byl třetí.

Výměna partnerů byla jasná

Cape Epic je závod dvojic, což je poměrně specifická věc, je i z tohoto důvodu důležité se sehrát nebo „sjet“ se závodním parťákem? Hraje sehranost důležitou roli?
Určitě hraje velkou roli. Já si myslím, že zásadní je, aby ta dvojice byla pokud možno co nejvyrovnanější. To věřím, že je jedna z našich velkých výhod, s Albanem jsme docela vyrovnaní, oba jsme takoví komplexní maratonci. Nejsme jenom dobří vrchaři, ale i vzhledem k naší tělesné konstituci jsme schopní jet dobře i tempově po rovině.

Na nejprestižnějším bikovém etapovém závodě obhajujete vítězství, už loni jste měl jet s Lakatou, ale kvůli jeho zranění s vámi jel Robert Mennen. Zvažovali jste v týmu dodržení známého pravidla o tom, že se vítězná sestava nemění, nebo bylo jasné, že pojedete v tomto složení?

Myslím si, že to bylo víceméně jasné. I když samozřejmě bylo těžké z toho Roberta vyšoupnout, protože je to obhájce vítězství a najednou má jet v záložním týmu. Nicméně i jedním z hlavních důvodů mého příchodu to týmu Topeak-Ergon bylo, že se hledal někdo k Albanovi, čili už od počátku mého působení zde jsem měl být jeho partnerem pro etapové závody a jenom ta okolnost, že se Alban zranil, to změnila. Teď jsme se vrátili k původnímu plánu.

Předpokládám, že jediným možným cílem je tak obhajoba vítězství?
To zase nechci takhle tvrdit, protože konkurence je vysoká a podmínky jsou tam dost specifické. Může se stát spousta nepříjemností, takže se nechci rouhat tvrzením, že tam jedeme jenom pro vítězství, myslím si, že budeme spokojení i s pódiem. Samozřejmě v koutku duše nemůžeme chtít nic jiného než vítězství.

Navíc Alban na tom maratonském poli vyhrál už v podstatě všechno, včetně titulu mistra světa a Cape Epic je pro něj zatím závod, který se mu vyhrát nepovedl, přestože jej jel už asi šestkrát. Pro něj je to dlouhodobý cíl a ten závod chce hrozně moc vyhrát, budeme se tak snažit, aby ta obhajoba dopadla dobře.

Záložní tým je nutnost

Už jste zmínil, že Robert Mennen bude v záložním týmu. To je, dalo by se říct, oproti minulému ročníku krok dopředu. Loni jste vlastně oficiálně záložní tým neměli.
Ano, na tom právě málem ztroskotal ten náš loňský výlet. Kdyby to s týmem Vaude nedopadlo tak, jak to dopadlo, a neměli jsme s nimi přátelské vztahy, tak bychom byli odkázáni sami na sebe a ten závod bychom nevyhráli. Tam se ukázalo, že záložní tým je v podstatě nutnost. (Tým Vaude tenkrát pomohl Hynkovi s Mennenem s řešením technické závady, pozn. red.)

Jak vlastně vůbec funguje princip záložních týmů? Specialized bude mít snad dokonce hned dva.
Ano, Specialized má mít dva. Ze strany organizátorů nebo pravidel není přímo žádné omezení ani v tom, že by ten záložní tým musel být ze stejné stáje. Víceméně se můžete domluvit s kýmkoli, kdo má podobné vybavení a je schopný vám pomoci. Myslím ale, že to je možné jen v rámci závodní kategorie, takže dámy nemůžou mít záložní tým z elitní kategorie mužů a podobně.

Hlavní konkurencí Kulhavý

Hlavními konkurenty bude určitě dvojice Kulhavý-Sauser, vítězové z roku 2013, koho dalšího byste ještě zařadil k favoritům?

Druhým týmem, který bych zařadil ke konkurentům, by byli Vaude ve složení Kass-Kaufman, ale Kaufman si teď v Andalusii zlomil klíční kost, takže pojedou v pozměněném složení. I tak budou silní, ale ne tak moc jako v původním složení, což je pro závod škoda. Další určitě Hermida s van Houtsem a případně týmy Bullsu. Tým Specialized, to jsou ale samozřejmě rivalové číslo jedna.

Pořadatelé pro favorizované dvojice natočili krátké medailonky, o vás tam zmiňují, že dobře znáte styl závodění Jaroslava Kulhavého, může tohle skutečně hrát roli při závodě?
No, ono to spíše bylo tak, že se jim to hodilo do toho příspěvku. Roli to úplně asi hrát nebude, protože se všichni tak nějak známe, kdo jak závodí, a nemyslím si, že bych zrovna já měl nějakou větší znalost stylu Jardy Kulhavého, než ji má třeba Alban nebo jiní závodníci. Tohle asi nebude nějaký faktor, který by to mohl ovlivnit.

Biková Tour de France

Cape Epic je považován za nejprestižnější etapový závod na horských kolech, v čem je specifický?
Já bych řekl, že to je jednak specifikem trati, která je těžko popsatelná, člověk tam musí dávat pozor na více věcí než běžně, bývá tam hodně defektů, protože jsou všude trny, ostré kameny a podobně. Další mimořádná věc, se kterou jsem se nikde jinde nesetkal, je organizace a celá atmosféra závodu. To se těžko popisuje, pokud to člověk sám nezažije. Prostě máte pocit, že jste na takové bikové Tour de France. Samozřejmě předpokládám, že Tour de France je ještě o řád jinde, ale na poli horských kol neexistuje druhý závod takových kvalit, co se týče organizační stránky.

To jsou věci od organizace a servisu pro jezdce všech kategorií až po mediální propagaci a pravidla, kdy je jasně nalajnované, kdy se bude po etapě vyhlašovat vítěz, kdy bude tisková konference a podobně. Navíc samozřejmě konkurence, pravidelně se tam sjíždějí mistři světa a olympijští vítězové.

Zmiňoval jste trny, o nich a spoustě defektů mluví hodně závodníků. Řešíte tohle i ze strany výbavy, například upřednostněním spolehlivosti před lehkostí?
Řešíme to poměrně hodně. Dokonce i od Continentalu, který nás sponzoruje a společně vyvíjíme pneumatiky, jsme dostali nějaké prototypy, které testujeme. I na Epic máme v podstatě speciální gumy. Snažíme se jít cestou větší jistoty a oželet váhu. V normálních závodech jde člověk cestou většího rizika, protože chce mít kolo lehké, ale v závodech jako Cape Epic se už ukázalo, že důležitější je projít závodem s co nejmenším počtem technických problémů. Vozíme s sebou i poměrně hodně materiálu – duše, bombičky, multiklíče nebo třeba takové lepivé špunty, které se používají v případě, že proříznete plášť.

Pozor na hady

Jihoafrická republika, kde se závod odehrává, je pro našince poměrně exotická země, potká tam člověk při závodě i nějakou tu divokou zvěř?
Docela se to stává. Dokonce i můj loňský parťák Robert Mennen měl v roce 2013 velkou srážku s nějakou antilopou, to se stalo hned ve druhé etapě a pro Roberta závod skončil, protože si při tom zlomil klíční kost. Pak se tam hodně varuje před hodně nebezpečnými hady, které jsem teda viděl jen párkrát. A pak jsou tam opice, které jsou někdy velmi nebojácné, a asi taky není úplně radno si s nimi zahrávat.

Vy už jste ve své maratonské kariéře taky vyhrál skoro všechno, chybí vám už jen světový maratonský titul, předpokládám, že to bude hlavní cíl zbytku letošního roku?
Přesně tak, to je pro mě absolutní priorita. Letos se to jede ve Val Gardeně a já doufám, že by to měla být trať, která by mi mohla sedět, protože je mimořádně kopcovitá.

Předpokládám, že to bude hodně po šotolině a poměrně málo extrémních technických úseků?
Myslím, že to nebude úplně extrémní. Já jsem ten maraton bohužel nikdy nejel, jen jsem si pár částí závodu projel loni, když jsem se tam jel podívat, právě abych měl nějakou představu o tom, jak to tam vypadá. Myslím, že tam je jen jeden nebo dva takové techničtější sjezdy a bude to závod opravdu hodně o výkonnosti, o tom, aby byl člověk co nejhubenější. Je to tuším kolem osmdesáti kilometrů a pojede se to skoro pět hodin. Poslední vítězný čas tam byl zhruba 4:40, to samo o sobě napovídá, jak je to těžké.

Místo titulů málem pracoval

Když se vrátím pár do minulosti, tak zhruba před pěti lety se mluvilo o tom, že už s vrcholovou cyklistikou asi budete končit, pak jste ale přestoupil do týmu Radima Kořínka a od té doby sbíráte jeden úspěch za druhým, stal jste se evropským šampionem a medailistou ze světového šampionátu v maratonu, vyhrál jste i Cape Epic a další velké závody. Co se tehdy změnilo?
Asi zásadní věcí bylo, když jsem si vnitřně přiznal, že cross-country mi úplně nejde, protože na to nejsem dost výbušný. Já jsem to věděl vždycky, ale protože jsem toužil se dostat na olympiádu, tak jsem to pořád zkoušel. Ono to nebylo tak špatné, byl jsem třeba druhý na mistrovství republiky, ale vlohy mám spíše maratonské, takže jsem se začal více zaměřovat na maratony.

Ty mě začaly i více bavit a přicházely i úspěchy. Ale máte pravdu, že před těmi pěti lety jsem byl připravený skončit, dokonce jsem už byl i na pracovním pohovoru, a kdyby mi tenkrát ta pracovní pozice vyšla, na 99 % už bych s tím kolem skončil a vlastně bych nikdy nedosáhl těch největších úspěchů.