V šestnácti jsem se teprve hledala, popisuje těžké začátky v cizině parkurová jezdkyně

Už přes čtyři roky působíte v BWG Stables v Nizozemsku. Jak těžké bylo v tak mladém věku odejít z domova, opustit kamarády a zázemí v Česku?

Bylo! Teprve jsem se hledala a vůbec jsem nevěděla, co chci. Na jednu stranu mi velmi chyběl každodenní kontakt s rodinou a přáteli. Byla jsem v BWG čerstvě a příliš lidí jsem neznala. Musím však říct, že místní na mě byli velmi vstřícní a milí. O to jednodušší pro mě přesun byl.

A na druhou stranu?

Věděla jsem, že bych své sportovní kariéře obětovala vše a i přesto, že jsem měla smutné chvilky, věděla jsem, že bych si to nepřála jinak. Krásné sportovní zázemí, tedy stáje v Praze, mám stále k dispozici. Je to nejen kotva, tedy domov, kam se mohu vždy vrátit, ale i místo pro chov nové generace koní.

Minimálně pro vaše rodiče to ale určitě jednoduché nebylo…

Rodina vždy byla a je nejdůležitějším článkem mé jezdecké kariéry. Již od začátků mě rodiče podporovali, jezdili se mnou na závody a často přizpůsobovali své kalendáře mým závodům a tréninkům. Když jsem v šestnácti letech odešla trénovat do Holandska, bylo to pro ně velmi těžké a smutné, i přesto že jsme v každodenním kontaktu a navštěvujeme se.

Co pro vás bylo v profesionálním světě velkého parkuru v cizině nejpřekvapivější? Musela jste hodně změnit mentalitu?

Mentalita lidí je zcela jiná. Jezdci a týmy si mezi sebou přejí, spolupracují, dávají si rady, ale zároveň se soustředí každý sám na sebe. I ti nejlepší nemají problém přijít se vstřícnou radou či pochvalou. Byla to pro mě příjemná změna. Samozřejmě i obtížnost parkuru je vyšší, musela jsem se tedy vrátit o pár kroků zpět a zapracovat na základech.

Jak často se vracíte do Česka? Co vám nejvíc chybí?

Co nejčastěji můžu, snažím se v průměru jednou za měsíc. Nejvíce mi chybí rodina a místní stáje.

Kolik času denně ve společnosti koní strávíte?

Můj běžný den začíná mezi sedmou a osmou hodinou, kdy buď pomáhám s místováním (každodenní údržba koňského boxu) a voděním koní nebo ježděním. To vše se odvíjí od počtu osob přítomných ten den ve stájích. V devět hodin má vždy celá stáj pauzu na kávu, na svačinu a pak opět jezdím až do oběda a poté do patnácti nebo šestnácti hodin. Tudíž odjezdím zhruba osm koní denně. Vše přizpůsobuju plánu závodů. Odpoledne a v podvečer mě čeká posilovna, univerzita a každodenní rutina v domácnosti. Dbám také na dlouhý a kvalitní spánek. Od čtvrtka do neděle zpravidla trávím na mezinárodních závodech.

V čem spočívá největší kouzlo komunikace s koněm?

Spočívá v emoční schopnosti a empatii. Člověk se musí zcela oprostit od vlastních myšlenek a vnímat jen a pouze potřebu svého čtyřnohého přítele. Komunikujete s někým, kdo nemluví stejnou řečí, a přesto se dorozumíte. Je to jedinečné.

Koně jsme probrali. Ale co další koníčky? Zbyde vám na ně čas?

Pro mě je velmi důležité na pár hodin nebo občas spíš i několik dní zmizet z takové té každodenní pracovní rutiny. Odpočinu si, když hraji na piano a zpívám, či když hraji golf, báječná je i třeba taková procházka v lese. Radost mi udělá víkend strávený s rodinou a přítelem. Vždy mě výše uvedené aktivity nabijí a posílí fyzicky či mentálně a získávám novou motivaci. Obzvlášť před důležitými závody mám tendenci se zacyklit do perfekcionismu, jelikož od sebe žádám bezchybný výkon. Odjezdem na víkend do Prahy za rodinou se z toho vytrhnu a vracím se do potřebného flow.

Jak vidíte úroveň jezdeckého sportu u nás? Myslíte si, že mají mladí jezdci příležitost věnovat se svému oblíbenému sportu?  

Vidím obrovský nárůst úrovně českých mladých jezdců. Mnozí odchází do zahraničí, kde trénují s nejlepšími jezdci světa. Také Česká jezdecká federace stále zvyšuje úroveň nové generace, aby se z nás stali nejen dobří jezdci, ale také kvalitní sportovci, kteří znají potřeby jak svoje, tak svých koní. A to vše díky novému programu při reprezentačních soustředěních.