První extrémní překážkový závod běžela před jedenácti lety. Dnes z její medailové bilance ve Spartan Race přechází zrak. Ze světových šampionátů má Kocumová tři zlata, dvě stříbra a tři bronzy. Z evropského mistrovství šest zlatých a jednu stříbrnou medaili.
Minulý týden sbírku rozšířila v chorvatském Hvaru. V neuvěřitelných šestačtyřiceti letech dosáhla na světový bronz v ohromně silné konkurenci.
"Věk pořád přibývá, vrásek a šedin taky, ale nastavení hravého dítěte mi naštěstí zůstává," prohlásila v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Na sociální sítě jste po závodě napsala, že sami organizátoři jej popisovali jako nezapomenutelný, nejtěsnější závod v historii s nejbláznivějším doběhem. Co se ve Hvaru dělo?
Byl to nádherný závod a pro diváky nesmírně napínavý až do posledních metrů. Už start byl nezvykle rychlý. Po prvním ze tří plavání jsem se dostala na druhé místo a to jsem držela i v dalším průběhu závodu. Vpředu jsme byly tři odskočené závodnice, letošní suverénka Elsa Rijpstra, loňská mistryně světa Alisa Petrova a já. Do posledního plaveckého úseku, rozděleného hodem oštěpem na dvě části, jsem šla těsně druhá, ve vodě jsem se dostala do čela. A pak jsem netrefila terč při hodu oštěpem. Ten byl umístěn na pontonech na vodě. Oštěp byl nasáklý vodou, těžký a tím měl i jinde těžiště. Já terč trefila přímo doprostřed, nicméně menší silou a pod špatným úhlem, takže vypadl. Z do té doby vedoucí trojice jsme netrefily ani jedna.
A na velké drama bylo zaděláno…
Ano, za minutý terč následuje trest v podobě třiceti angličáků, což je extrémně časově náročné a vezme vám to spoustu sil. Než jsem trest zvládla, další závodnice trefila, a tak jsem do poslední části ve vodě skákala těsně druhá, těsně před třetí Švédkou Sarou Bâckström. Na výlezu jsem se ještě dostala o kousek do čela, ale cítila jsem, že sil moc nezbylo. Čekalo nás cca 200 metrů a posledních šest překážek, navíc velmi ztížených tím, že máte úplně mokré a kluzké ruce ze slané vody. Já zde už loni přišla o zlatou medaili, když jsem neudržela poslední kruh při ručkování, a tak jsem se snažila ruce co nejvíc osušit. Tím jsem ztratila těch zásadních pár sekund a pak už síly na nějaký drtivý finiš chyběly.
Kolik vteřin vám tedy nakonec chybělo k ještě lepšímu umístění?
Bohužel zlato uteklo o sedm sekund, stříbro o tři. Potom v cíli jsem si pěkně dlouho vyčerpaná poležela.
Jak moc vás s odstupem mrzí, že jste o zlato přišla až v tomto dramatickém finiši?
Já bych strašně ráda řekla něco o tom, že když nejde o život, nejde o nic a je to jen závod. Ale fakt je, že to stále mrzí - a hodně. Jednak by bylo krásné završit desetileté výročí na MS zlatou, navíc v mém věku si každý rok říkám, že je třeba poslední. Třeba ne, třeba tělo bude dál fungovat dobře, zdraví mě podrží, ale samozřejmě že šance bojovat ještě někdy o zlato s každým dalším rokem klesá. A to i přesto, že letos se cítím třeba výrazně lépe než loni nebo předloni.
Kdysi jste mluvila o tom, že jste na poslední překážce přišla třikrát o zlato a že za tím může být nějaký psychický problém. Vnímáte to tak i nyní po letošním MS, nebo se to prostě někdy stane?
Vtipné je, že já osobně to při závodu nevnímám a nemám pocit, že bych to psychicky nezvládala. Na druhou stranu se to už stalo tolikrát, že to asi náhoda být nemůže. Jen jsem ještě nepřišla na to proč a co s tím.
V šestačtyřiceti letech jste nicméně opět vystoupala na stupně vítězů. Dá se říct, že už jste ve světě za legendu Spartan Race? Jak vás vnímají organizátoři nebo soupeřky?
Tohle je těžká otázka, asi by bylo lepší zeptat se jich. Mě osobně prostě jen pořád baví hrát si a naplno si užívat těla, které slouží, a občas to dělat na stejném místě a ve stejném čase jako ostatní stejně postižení, tedy při závodech. V tomhle jsou závody skvělé. Všichni tam jdete se stejným cílem, ve stejném duchu, na chvíli jste myšlenkami jen tady a teď a mně, snad právě kromě posledních metrů, navíc tělo i hlava opravdu v závodě fungují jinak, líp. A to je pocit, který člověka baví.
Když jsme spolu dělali rozhovor před osmi lety, popisovala jste Spartan Race jako "příjemnou a uspokojující demolici těla". Platí to stále? Kolikrát už jste tuhle demolici podstoupila?
To je dobrá otázka, ale vůbec netuším. Mnohokrát. Spartan Race a překážkové závody obecně krásně prověří vaše tělo od hlavy až k patě, a to včetně hlavy. Je to nesmírně komplexní a navíc hravý sport, taková opičí dráha pro dospělé, aby si na dětských hřištích nepřipadali hloupě.
Jak dlouho ještě hodláte takto demolovat tělo?
Na to vám neodpovím. Před deseti lety bych určitě neřekla, že ještě deset let. Ale mezi tím byla mateřská pauza i zdravotní. Takže si to pořád ještě nebo spíš už zase užívám. A samozřejmě že podobné výsledky jsou nejlepší motivací.
Už před rozhovorem jste naznačila, že jste si dřív nedokázala představit, že budete v roce 2025 ještě vrcholově závodit a patřit mezi nejlepší. Jak jste to tedy dokázala? Co vás u toho drží?
Pro mě je sport přirozenou součástí života. Jako malá jsem byla asi docela hyperaktivní. S věkem se to normalizuje… Ale evidentně s tak deseti- až patnáctiletým zpožděním. Díky bohu.
Mají závody Spartan Race pro vás nějaké kouzlo, kterému nemůžete odolat?
Ano, láká a baví mě na tom ta komplexnost. Hravost. Pestrost. To, že se vám při závodě hlava nenudí, jako třeba při běhu na silnici. A navíc jsou většinou v úžasném přírodním prostředí. Hory, moře, poušť.
Nepřibrzdilo vás ani narození syna. Je příprava na tak komplexní a náročný sport v roli maminky složitější?
Jak v čem. Času je samozřejmě míň a hlavně si vždy musíte nechat energii na čas strávený s ním. Nechci ho jen přežívat, už tak to letí strašně rychle. Ale zase on je skvělý parťák, do všeho jde s nadšením, baví ho běhat, vysoké hory, moře. Ano, není to ideální trénink, ale žádný trénink by tohle nevynahradil. A naštěstí to jde i tak a Tomášek je naprosto úžasný fanoušek.
Velmi paradoxně dnes působí fakt, že jste lyžařskou kariéru ukončila v pouhých jednadvaceti letech kvůli vrozené vadě imunity. Zdravotní problémy jste měla i později. Jak to jde dohromady s tím, že nyní stále předvádíte takové výkony? Už nemáte žádné zdravotní potíže?
Možná právě proto? Kdybych od malička v kuse závodila, neměla nucené pauzy, nejspíš bych byla vyhořelá. Takto vždy nemoc fungovala podle hesla: "nevážíš si vody, dokud nevyschne studna". A tím, že jsem dohromady v životě minimálně dvanáct let nemohla, o to víc si vážím a užívám, když to jde.
Nad nějakým koncem kariéry případně odpočinkovějším režimem předpokládám nepřemýšlíte, to není ve vaší DNA, je to tak?
Já to, co je teď, vlastně neberu jako kariéru. Sama pro sebe si říkám, že to je spíš oslava toho, že můžu. Běhám, sportuju, hýbu se pro radost a v rámci možností a zkušeností, když cítím, že pořád mohu být konkurenceschopná, občas přidám trochu speciálního tréninku. Až bude převažovat stres nad radostí, skončím. Nebo si dám aspoň pauzu.
Dá se ve světě Spartan Race uživit? Jaké jsou prize money a jak se jejich výše vyvíjí v posledních letech?
Řekla bych, že reálně tak pro jednoho až dva nejlepší na světě mezi muži i ženami, pokud objedou všechny závody a vždy se umístí na prvním nebo druhém místě. Prize money nejsou špatné, ale oproti dřívějšku jsou na méně závodech a taky jen pro první tři. Na prvním MS třeba byly aspoň nějaké rozděleny pro prvních dvacet.
Dlouhá léta jste také političkou a od roku 2006 nepřetržitě zastupitelkou Liberce. Ten byl dlouhá léta i podle vás Mekkou korupce a klientelismu, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jste vstupovala do politiky. Je to už dnes lepší?
Bohužel. Například Liberecký kraj má v čele prvního odsouzeného hejtmana, byť nepravomocně. Hranice normality se posouvá. Na liberecké radnici před dvěma lety zasahovala Národní centrála proti organizovanému zločinu, jen za poslední tři roky současné koalice byli obviněni dva náměstci. Mimo jiné za přípravu miliardové zakázky na rekonstrukci bazénu. Bohužel propojení politiky a podnikatelské sféry je v Čechách, a nejen v Liberci, naprosto běžným jevem, stejně tak to, že zvolení politici ve svých funkcích daleko víc hájí zájmy spřátelených firem, případně svých bývalých zaměstnavatelů, místo zájmů svých voličů.
Takže i v tomto směru je stále proč bojovat?
Boj to asi bude věčný a nevděčný, protože lidé napojení na zákulisní sítě mají jednak velkou finanční motivaci, daleko silnější finanční zdroje pro sebepropagaci a navíc je pokřivené prostředí nijak nefrustruje.