reklama
 
 

Trenér mládeže i biochemik v armádě. Co dnes dělá bronzová štafeta z Vancouveru?

13. 9. 2017
Na olympijských hrách Ve Vancouveru v roce 2010 si běžci na lyžích Martin Koukal, Jiří Magál, Lukáš Bauer a Martin Jakš dojeli ve štafetě na čtyřikrát deset kilometrů pro bronzové medaile. Tři z nich už jsou ve sportovním důchodu.

Pec pod Sněžkou - Před necelými osmi lety si trojice ostřílených běžců na lyžích a jeden benjamínek splnili dávný sen, že v jinak individuální sportu vydřou olympijskou medaili ve štafetě. Ve Vancouveru si Martin Koukal, Jiří Magál, Lukáš Bauer a Martin Jakš pověsili na krk bronz a dali tak pečeť na kariéry výjimečné generace reprezentantů. 

Po cenném kovu lačnilo české kvarteto už v roce 2006 v Turíně, ale bylo z toho deváté místo. Spravit chuť si chtěli reprezentanti na domácím šampionátu v Liberci, ale snaha skončila blamáží. Úspěch v Kanadě byl pořádnou satisfakcí.

I když zpočátku to vypadalo na další promarněnou šanci. Teprve třiadvacetiletý Jakš na prvním úseku ztratil 27 vteřin na prvního. Ale stačilo to. Zbylá trojice zkušených dostala do čela závodu a Koukal dovezl do cíle bronz. Propukla obrovská euforie, jindy tvrďáci Bauer či Magál neskrývali slzy.

"Vybavím si, že když jsem dojel svůj úsek, byl to chaos, vydejchal jsem se a rychle jsem se převlékl. Jirku Magála jsem tedy neviděl, ale pak jsem s napětím sledoval Martina Koukala v posledním úseku, jestli to doveze na medaili," zavzpomínal Bauer na pátečním setkání celého kvarteta a realizačního týmu v hotelu Horizont v Peci pod Sněžkou.

Znovu se sešli nejen závodníci, ale i trenéři, lékaři nebo servismani, kteří se na běžeckých medailích úspěšné generace podíleli. A že jich bylo. Bauer získal pod pěti kruhy individuální bronz a stříbro. Dvakrát vyhrál Tour de Ski a ovládl i celkové hodnocení Světového poháru. Koukal je zase mistrem světa na trati 50 kilometrů.

Všichni se ale shodnou nic není víc, než olympijský bronz ze štafety. "Štafetový úspěch je pro mě vrchol. Byli jsme dobrá parta, táhli jsme za jeden provaz a medaile na olympijských hrách byl náš velký společný cíl. Ta radost, která vládla po závodě ve Vancouveru, se s osobním úspěchem vůbec nedá porovnat," tvrdí Koukal.

"Rozdíl je v tom, že to je úspěch celého kolektivu. Když se vám povede individuální závod, ostatní vám ten úspěch třeba přejí, ale sami jsou ze svého výkonu kyselí, tady se raduje kompletně celý tým, to je nejvíc," dodává Bauer.

Jakš: V době sociálních sítí je to jiné

I když vzpomínky na detaily ze závodů už se z paměti sportovců vytrácejí, historky ze společných soustředění se zaryly dostatečně hluboko. "Občas si vzpomenu a hned bych jel znovu na soustředění, kde byla spousta srandy, i když se tvrdě makalo," usmívá se Magál.

Jakš jako jediný ze zbylého kvarteta ještě aktivně závodí a zažil tak dvě generace běžců. "Ty party jsou podobné, ale mění se doba, teď hodně fungujeme přes sociální sítě, to tehdy moc nebylo. Jsem teď vlastně v pozici, v jaké byli kluci tehdy, že byli ti zkušení a já ten mladý a v hlavě ničím nezatížený," přiznává nyní jednatřicetiletý lyžař.

Jeho tři parťáci už jsou ve sportovním důchodu, i když někteří nedošli daleko. Bauer, který skončil v reprezentaci letos na jaře, má svůj tým dálkových běžců Pioneer Investments, o který se stará a sám se účastní závodů.

"Proto se pořád udržuju. Kdybyste se zeptali manželky, potvrdí vám, že jsem pořád stejně pryč, jako jsem býval. Pořád něco vymýšlím, aktivní sportovec to tak asi má, nevydrží jen sedět doma, i když už má po kariéře," culí se čerstvě čtyřicetiletý Bauer.

Podobně je na tom i nyní osmatřicetiletý Koukal, který se stará o juniorskou reprezentaci běžců. "Snažím se vychovat zase nějakou takovou partu, která by byla úspěšná i mezi dospělými, i když ani my v juniorech tehdy netušili, kde tohle skončí," přiznává. 

Nejdále od lyžování se vzdálil Magál, který se na závody dívá už jen v televizi. "Teď působím u armády, u 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany v Liberci. Do toho studuju obor nanomateriálů na technické vysoké škole. Sportu už si víc užívám, třeba jezdím na kole," říká Magál.

Spolu s Kateřinou Neumannovou se na přelomu milénia sešla v reprezentaci běžců nevídaně úspěšná parta. "Když jsem k reprezentaci přišel, chtěl jsem vybudovat tým se silným servisním i lékařským zabezpečením. To se nám podařilo a myslím, že v tom jsme trochu předběhli dobu. Navíc jsem byl tenkrát magor a trénovali jsme fakt hodně," hledá základní kameny úspěchu tehdejší trenér národního týmu Miroslav Petrásek.

Ten se už se vrátil zpět do lyžařského klubu v Karlových Varech a podobně jako Koukal se snaží objevit nové hvězdy běžeckého lyžování, které české reprezentaci v posledních sezonách chybí.

"Mám dojem, že dneska se hodně vyhovuje rodičům, málokdo chce jít na hranu trénování. Nemáme tady už od kategorií elitní skupinu závodníků, která by měla perfektní trenérské zajištění a kam by se každý kluk chtěl dostat, aby jednou vyhrál mistrovství světa. Chybí nám i prvotřídní středisko s kolečkovou dráhou, není to jen o těch talentech, ale i o tom, co my budeme sportovcům nabízet," dodává Petrásek.

autor: Miroslav Harnoch | 13. 9. 2017

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama