reklama
 
 

Štovíček: Kolektivní tresty za doping jsou špatné. Ale boj s mafií za sportovci musí pokračovat

30. 12. 2015 16:03
Rozhovor s elitním českým právníkem Janem Šťovíčkem o boji sportu s dopingem i korupcí. K obojímu by měl od ledna přispět z nové své pozice - rozhodce u Mezinárodního arbitrážního soudu v Lausanne (CAS).

Praha – Na začátku ledna začne právník Jan Štovíček novou část svého profesního životopisu. Stane se prvním českým rozhodcem u Mezinárodního arbitrážního soudu v Lausanne (CAS).

Muž, který vysekal z problémů spojených s dopingem mimo jiné olympijského medailistu Jana Štěrbu a Romana Kreuzigera, se tak ve sporech o výklad sportovního práva postaví do zcela nové role. "Soudce stojí nad účastníky řízení, je tím, kdo rozhoduje, takže je to trochu jiná pozice," vysvětluje Šťovíček, který pracuje mimo jiné v Autoklubu ČR, ČOV a také rozhoduje spory FIA (Mezinárodní automobilová federace), v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz.

V něm se nebojí mluvit nejen o své nové práci, která jej čeká, ale také korupci a především dopingu. Právě CAS v dalších týdnech, měsících a také letech čeká velká reforma, která by mohla pomoct sportu toto podvodné chování co nejvíce omezit.

Chystají se "World Beach Games"

Kolik práce máte nyní kolem svátků? Máte vůbec čas na rodinné věci?

Mám přítelkyni a malá dvojčátka, na které si čas udělám, protože to budou jejich první Vánoce, takže sháním dárky. Měli jsme poslední Výkonný výbor ČOV, setkání neolympijských sportů, kde jsem měl krátké vystoupení, ale jinak už se věnuji rodině.

Nějaké novinky ze zákulisí českého olympijského sportu?

Žijeme přípravou olympijského parku na Lipně, poslední zprávou je, že zastupitelstvo Jihočeského kraje nám na něj schválilo 39 milionů korun drtivou většinou hlasů, což je rozhodně skvělá zpráva. Kromě toho bude ještě další park v Ostravě, Plzni a Pardubicích, takže se olympijský duch dostane skutečně k velkému množství lidí, což je jen dobře.

Novinkou je také to, že od roku 2017 bude ANOC (Asociace národních olympijských výborů) pořádat tzv. "World Beach Games". Poprvé se budou konat v San Diegu v Kalifornii, kde se setkají všechny sporty konané na pláži a okolí. Mělo by to mít téměř rozměry olympiády nebo Světových her, budou tam i neolympijské sporty jako surfing, takže celkově myslím hodně zajímavá věc. Nejen pro přímořské státy, ale i pro Česko.

Nedopadne to podobně jako Evropské hry? Baku byl obrovský projekt, který ale možná skončil vlastně dříve, než začal...

Myslím, že Baku je určité poučení. Šlo o premiéru, navíc se projekt chystal jen tři roky, což je strašně málo. Budoucí projekty se musí dělat trochu jinak. Ale potenciál tu určitě je. Všechny kontinenty mají své hry, tak proč by měla být Evropa výjimkou.

Je dobře, že se první "World Beach Games" budou konat v zámoří, kde podobné věci umí. Věřím, že se tento projekt pod hlavičkou Mezinárodního olympijského výboru (MOV) rozšíří, mě se moc líbí, je to šance pro další, neolympijské sporty.

Hodně se mluví také o Olympijském kanálu, na kterém pracuje na 250 lidí. Cílem je, aby zasáhl generaci Z, tedy mladé lidi, které nezajímá lineární vysílání a klasická média. A hlavně bude kanál fungovat průběžně po celou dobu olympijského cyklu, využije obrovskou sílu sportu a přitom se neomezí jen na 14 dní, kdy se konají olympijské hry. MOV se zaměří na YouTube, sociální sítě a vlastní digitální platformy.

Docela rozdíl proti Pekingu 2008, kde se tehdejší šéf MOV Jacques Rogge opřel do vycházející globální hvězdy Usaina Bolta za jeho gesta před závody, že jsou urážlivá a nevhodná.

Myslím, že Thomas Bach začal řídit MOV jinak než předchozí vedení, hodně ho v tom podporuje šejk Al-Sabah, který je velmi vlivnou postavou ve špičkové sportovní politice, a má také hodně novátorské myšlení. Mimo jiné Bach ohlásil úplně nový systém boje proti dopingu, což je jen dobře. Je to právník, na svoji funkci relativně mladý a progresivní, já osobně mu hodně fandím.

Je to životní výzva

V lednu budete definitivně zapsán na listinu rozhodců sportovního arbitrážního soudu v Lausanne (CAS). Co to pro vás znamená?

Bylo to na rok odložené kvůli kauze s Romanem Kreuzigerem, po jejím ukončení se půl roku vše řešilo na diplomatické úrovni. Hodně pomohla i lepší pozice Českého olympijského výboru v mezinárodní sportovní diplomacii a úsilí předsedy Jiřího Kejvala a šéfa komise zahraničních vztahů Romana Kumpošta. Pro mě to je vrchol sportovně-soudcovské kariéry. Pokud se chcete věnovat sportovnímu právu, tak vlastně nic více neexistuje, takže jednoznačně kariérní vrchol.

Zastupoval jste sportovce, nyní budete rozhodcem CAS. Lze tento vrchol kariéry chápat i tak, že nyní budete na druhé straně barikády?

To zase tak úplně ne. Někteří kolegové to tak sice udělali, že se nechali najmout od mezinárodních federací a stíhají dopingové hříšníky, jako například švýcarský profesor Antonio Rigozzi. Ten nejdříve zastupoval Alberta Contadora proti UCI (Mezinárodní cyklistická unie), poté se nechal UCI najmout a stíhal například Romana Kreuzigera. Soudce stojí nad účastníky řízení, je tím, kdo rozhoduje, takže je to trochu jiná pozice.

Chápu ale z případu Romana Kreuzigera dobře, že nyní už u tribunálu vy sám sportovce zastupovat nebudete?

Ano, je to tak, posunul jsem se výše a budu soudit.

V čem vaše nová funkce tedy spočívá? Co si představit pod pojmem rozhodce CAS?

Soud v Lausanne je vrcholným sportovním soudem. Řeší se tam všechno, disciplinární záležitosti, třeba i korupce ve sportu, přestupy hráčů a pochopitelně i doping. Ten primárně řeší národní, nebo mezinárodní federace, odvolání ale pak posuzuje CAS. Proti jeho rozhodnutí už není odvolání, z velmi omezených prakticky procesních důvodů se sice dá odvolat ke švýcarskému soudu, ale naděje na úspěch je minimální.

Jiným případem je německá rychlobruslařka Claudia Pechsteinová, která rozhodnutí CAS napadla u německých soudů a celkem úspěšně, což je ale trochu jiný příběh a týká se zmíněné reformy CAS, kterou oznámil pan Bach.

Musíme boj s dopingem změnit

Povídejte...

Jde podle mne o naprosto zásadní věc. Všechno odstartovala právě Pechsteinová, jejíž kauzu zpackali žalobci ISU (Mezinárodní bruslařská unie), kde ji upálili jako čarodějnici a vůbec nedomysleli důsledky. Všechno zlé je ale pro něco dobré. Za ni se postavili v Německu jak soudy, tak národní olympijský výbor, špičkoví němečtí olympionici osobně, ale třeba i FIFPro (mezinárodní organizace zastupující fotbalové hráče), která jí poskytla na soudní spor peníze.

Bach pochopil, že ten případ je hodně důležitý a asi i díky němu ohlásil zamýšlenou reformu, která spočívá v jediném: CAS bude jediná instance, která bude rozhodovat v dopingových případech sportovců, už to nebudou federace, ale bude to jen CAS, nezávislý soud, kam budou jmenovat rozhodce jak národní a mezinárodní federace a olympijské výbory, tak také sportovci. Toto všechno chce Bach podpořit uzákoněním do státních legislativ všech států sdružených pod MOV. To znamená, že každý stát bude mít zákon, jenž stanoví, že CAS je jediným soudem, který může řešit tyto případy. To zatím chybí, nejdále jsou v Německu, kde už mají zákon připravený.

To by dalo ale do vašich rukou, ale i do rukou vašich kolegů, obrovskou moc.

Určitě, proto je třeba, aby byl CAS úplně nezávislým soudem. Řízení funguje tak, že sportovec si vybere jednoho rozhodce, druhá strana přidá svoji volbu a o třetím členu panelu rozhodne vedení CAS. Takže máte tři lidi, kteří mezi sebou nemají žádné pojítko.

Ale předpokládám, že se navzájem znáte. Zase tolik právníků, kteří se věnují sportovnímu právu, není.

Hodně se známe, ale jsou to velmi kolegiální vztahy. Mám mezi sportovními rozhodci hodně přátel, ale často se nám stalo, že jsme se neshodli, navzájem jsme se nepřesvědčili a nakonec musel být spor rozhodován hlasováním, kde zvítězil většinový názor.

Jak dlouho myslíte, že zmíněné uzákonění bude trvat?

Pan Bach si myslí, že to bude otázka několika málo let, já až tak úplně optimistický nejsem. Myslím, že to klidně může trvat pět deset let, než se tento zákon dostane do práva všech států pod MOV. Je třeba nejdříve nastartovat velké státy, Německo, Anglii, Francii, Rusko, Čínu, Spojené státy, a jakmile se to povede tam, tak ostatní půjdou už rychle.

Podle mne je to ale nápad, který je třeba dotáhnout. Boj s dopingem dospěl po třech desítkách let do nového bodu. Dříve to bylo o hormonálním dopingu východoněmeckých sportovců atd., nyní jsme úplně jinde. A to jak společensky, tak i co se týče technologických a vědeckých metod. Generace, která s tímto bojem začala, už pomalu odchází a přicházejí noví funkcionáři, kteří chápou, že se musí začít bojovat jinak. Proto jsem rád, že jsem se dostal do CAS nyní, protože je velká šance na změnách participovat.

Na jak dlouho jste vlastně volení? A je to placená funkce?

Na čtyři roky, po této době vedení CASu, což je dvacet právníků, zhodnotí vaši práci a rozhodne, zda budete ve funkci pokračovat další čtyři roky, nebo nikoliv. Placený je čas strávený rozhodováním jednotlivých případů, celkové náklady vždy hradí účastníci sporu. Hodně záleží na doporučení a pomoci různých organizací. Mě vlastně doporučilo ČOV a Mezinárodní motocyklová i automobilová federace, což už má velkou váhu a za což jsem rád.

Korupce v CAS se nebojím

Zmiňujete, že v pozadí CASu je hodně lobbing a doporučení od různých lidí. Pan Bach chce na vaše bedra uložit ještě větší zodpovědnost. Nemůže se někdy v budoucnu stát, že by CAS jednou dopadl jako FIFA, že by se v organizaci rozhodující o dopingu a korupci právě ta korupce rozbujela? Protože čím více bude CAS důležitý, tím více lidí jej bude chtít ovlivňovat.

Řeknu to takto: Jsem v CAS krátce, vlastně jsem ještě nezačal svoji práci, takže zatím nemohu říct. Uvidíme, až tam začnu pracovat. Máte ale samozřejmě pravdu, ani toto se vyloučit nedá. Mohu za sebe říct jedinou věc: Už třináct let soudím ve FIA (Mezinárodní automobilová federace) i kauzy týmů z Formule 1, které mají rozpočty v řádech miliard korun. Pořád jsem čekal, až mi zavolá někdo třeba z Ferrari a řekne mi, že pokud jim zatlačím, tak dostanu nové auto, a ono pořád nic. (úsměv)

Budete stíhat k této funkci ještě práci ve své právní firmě a v Autoklubu ČR?

Letos jsem udělal už změnu v tom, že jsem prodal podíl ve své advokátní kanceláři mladšímu šikovnému kolegovi Martinu Dolečkovi, o kterém vím, že tu práci bude dělat ještě lépe než já. Takže tam funguji už jen coby poradce a plně se chci věnovat práci ve FIM, FIA, CAS, ČOV a hlavně Autoklubu ČR. Byl čas na změnu, ve světě advokacie se přece jen pohybuji už více jak dvacet let.

Už víte, co vás čeká za kauzy?

To je zatím předčasné, uvidíme, kdo si mě zvolí poté, kdy mě v lednu oficiálně zapíší na seznam.

Funguje to každopádně tak, že když se o někom ví, že se věnuje dopingu, tak že bude dostávat i v pozici soudce především dopingové kauzy?

Určitě to tak funguje, každý soudce má u CAS svůj životopis, můžete dohledat případy, které řešil, takže předpokládám, že budu nominovaný především v dopingových záležitostech, a také se mě budou nejspíše týkat kauzy kolem motorsportu.

S dopingem bojovat lze

Pojďme tedy na doping. Před časem mi pan Chlumský z českého Antidopingového výboru řekl, že tento boj nelze vyhrát, že s tím ani nepočítá, ale že s ním lze bojovat a trestat alespoň ty, kteří se proviňují proti pravidlům.

Do značné míry má pravdu. Je v tom hodně peněz a ty budou vždy hlavně na straně podvodníků, protože úspěchy sportovců pak generují peníze pro mafii, která za nimi stojí. Boj proti dopingu je financován především z neziskových organizací a veřejných prostředků, což je problém.

Proč to tak ale je? Proč státy, sportovní organizace nevěnují tomuto tématu více času a hlavně peněz, když je dle jejich slov boj proti dopingu tak důležitý?

Je to otázkou priorit veřejných rozpočtů. Těžko říct, tenhle boj není výdělečný, a tak není tak zajímavý. Druhá strana na podvádění vydělává, a proto má i lepší zázemí a možnosti. Je to nerovný boj. Chápu, že pan Chlumský, kterého si mimochodem velice vážím a věřím, že svoji práci dělá velmi dobře, může být svým způsobem frustrovaný, ale nezbývá než bojovat. Přirovnal bych to k trestnímu právu, kde třeba pašeráci drog jsou také vždy o krok napřed než policie. Na to ale nelze hledět, je třeba bojovat, brát to, jak to je. Jde o snahu nikdy nekončící, ale musíme dělat to nejlepší, co můžeme.

Jenže ne vždy se sportovec proviní vlastním přičiněním. Co dělat ve chvíli, kdy uvízne v dopingových sítech i nevinný člověk, tak jak je to opět i v trestním právu, kde se kvůli tomuto vlastně od nepaměti řeší otázka trestu smrti?

Děkuji vám za tuto otázku, protože celá řada lidí si ne vždy uvědomuje, že i něco podobného se může stát, a v dopingu tomu tak je poměrně často. Ideální je příklad Romana Kreuzigera, u kterého jsem stoprocentně přesvědčený, že nedopoval. Potvrdil to i pan profesor Pavel Kolář, který ho mnoho let pravidelně vyšetřuje, ví, co jí, co pije a jak jeho organismus funguje, a ten prohlásil, že je přesvědčen o Romanově nevině. A to mě zbavilo jakýchkoliv pochybností.

Přesto byl Roman malý kousek od toho, aby dostal trest naprosto devastující jeho kariéru. Nechci spekulovat, co za tím stálo, každopádně jde o něco, co mě strašně štve. Současný systém tak umožňuje „uvařit“ čistého sportovce, který se někomu znelíbí, třeba bude mít jiné politické názory a podobně. Byl jsem překvapený, jací lidé na podobných případech pracují. Například jistý pan Schumacher, předseda znaleckého panelu UCI, se musel před rokem vzdát své profesorské hodnosti na univerzitě ve Freiburgu, protože se zjistilo, že ve své habilitační práci opisoval z  prací svých doktorských studentů... Tohle je potřeba vymýtit.

Protože to má ještě druhou stranu mince: Pokud lze teoreticky odsoudit nevinného, pak je dost dobře možné, že je tu hodně hříšníků, kteří mohou naopak uniknout, což je nepřípustné. Proto si myslím, že je třeba udělat naprosto nezávislou instituci, kterou by měl být právě CAS. Podle Bacha by měl být CAS i nad WADA (Mezinárodní antidopingová kancelář). Vezměte si případ Ruska, kde do značné míry WADA selhala...

Peníze nejsou všechno

Zase na druhou stranu jsme zpět u peněz. Jak má WADA se svým rozpočtem v řádech milionů dolarů hlídat jeden z největších států světa? Protože doping v Rusku nebyl jen o sportu, ale byl řízený státem, jak se ukázalo.

To máte pravdu, ale to není omluva pro nikoho, aby nedělal svoji práci svědomitě a naplno. Nevím, co se v Rusku přesně stalo, ale hlídat laboratoř a hlídat národní antidopingový program, to je přece práce WADA. A to podle mne prostě nezvládla. Proto by měl být CAS nejvyšším orgánem, dle mého je to jediná cesta.

Když už jste nakousl Rusko. WADA dle vás selhala, na druhou stranu v posledních zhruba 12 měsících to byla de facto jediná organizace, která s tímto problémem bojovala. Trvalo to dlouho, ale přišlo se na řadu zajímavých věcí a dle všeho Rusové nebudou jediným státem, který má problém.

Je otázkou, zda to neodstartovali novináři z ARD a co by se dělo, kdyby oni s tím nezačali. Vážím si Richarda McLarena, právníka, který je v komisi WADA, jež tento případ rozplétá, je to skvělý odborník. Pro mě je největším překvapením fakt, že po Armstrongovi, BALCO a podobných kauzách může nastat něco podobného. Je to obrovský šok, protože jak říkáte, Rusové jsou možná jen špičkou ledovce. Věřím, že očista bude pokračovat, v lednu má být publikována další část vyšetřovací zprávy.

Jaký vy coby právník zastáváte názor ohledně plošného trestu pro ruské atlety? Řadě z nich se to nelíbí a tvrdí, že oni jsou čistí, tak proč musí trpět za ty, co dopovali?

Tomu se říká kolektivní vina a já se obávám, že v dnešním světě ji takto aplikovat nelze. Protože když sto atletů nebude moct startovat na olympiádě, třeba dvacet z nich se obrátí na soud, že nic neprovedli, a budou mít de facto pravdu. Právně je to hodně nebezpečné. Druhé řešení je je značně nepraktické: Bude nutno postupovat případ od případu, tedy vzít sportovce od sportovce, každý případ prošetřit, očistit nebo odsoudit a jít na dalšího.

Na druhou stranu, sám sportujete, víte, jak to v kolektivu chodí. A pokud někdo ze skupiny třeba deseti sportovců dopuje, je téměř nemožné, aby o tom jeho parťáci alespoň nevěděli. A v právu přece zároveň platí, že i toto přehlížení nezákonného chování je trestné.

Samozřejmě, toto chápu. Ale přistupuji k tomu jako právník a jen nějaké podezření nestačí. Potřebujete důkazy. Protože pokud sportovci zakážete nějakou vrcholnou akci, velmi mu tím uškodíte a to nejde bez opravdu pádných důvodů.

A v případě starších sportovců mu de facto můžete zničit kariéru, mnohaletou snahu o úspěch na vrcholné akci. Musíte si být sakra jistý, že něco provedl. Je to nepraktické, je to náročné, ale jinak to nejde. Chce to nějaký disciplinární tribunál, který bude řešit jen toto a pořádně rychle, aby se vše do olympiády stihlo.

Dá se říct, že se zde tluče zdravý rozum s právním světem...

To je demokracie, takto funguje právní stát. Takto jsme si to od francouzské revoluce dotáhli až do současné podoby a musíme se dle těchto pravidel řídit. Vezmete si, že hrajete fotbal, spoluhráče chytí za doping a celý tým vyřadí ze soutěže, tak by vás to také mrzelo.

To určitě ano, ale pokud bych o dopingu spoluhráče věděl, tak úplně čisté svědomí bych neměl...

Chápu. Je to hodně složité a svým způsobem kontroverzní. Každopádně si myslím, že v konečném důsledku Mezinárodní atletická federace (IAAF) Rusy na olympiádu pustí. IAAF vše řeší s MOV, Rusové dostali přesné podmínky, které musí splnit. Potrestat podvádějící sportovce, trenéry, vyčistit laboratoř, vyměnit funkcionáře. Trestem pro ně jistě bude neúčast na halovém světovém šampionátu, ale myslím, že na jaře přijdou, ukážou splněné úkoly a dostanou směrem k Riu zelenou.

Začít od nuly? Nejsou lidé

Není ale tak trochu problém, že tyto změny dělají lidé, kteří také nemají úplně čistý stůl? V Rusku už funkcionáře vyměnili, ovšem ve svých funkcích zůstali státní lidé v čele s ministrem sportu Mutkem, který je v kauze také namočený. A Sebastian Coe, šéf atletiky, má také kolem sebe lidi ze starého vedení. Jak takovým změnám mohou lidé věřit?

Je to problém. A narážíme na to, že vlastně nejsou lidé. Je to podobné jako s Michelem Platinim. Nespadli z čistého nebe, v tomto prostředí se pohybují deset, patnáct i více let. A během té doby, co stoupali nahoru, tak se museli znát, kamarádit s těmi kolem sebe, i s Blatterem, Diackem a podobně. Nemohli by se v těch organizacích prosadit, kdyby byli úplně mimo establishment, tak to prostě je. Ale na druhou stranu, jak jinak to udělat?

Sebastian Coe tyto spekulace může odvrátit jedině přísností. Jak jsem řekl, zřídit nezávislý dopingový tribunál, který bude jednoho sportovce po druhém řešit a případně trestat.

Což znamená, že budete mít v Lausanne celkem plno...

(Úsměv) To se může stát, ale já jsem na to připraven a ostatní rozhodci jistě také.

Znamená to ale také rozhodovat rychle a svědomitě. Jak zabránit právě podobným průtahům, jako jste zažil s Romanem Kreuzigerem? Při vší úctě, řešit podobný případ rok a půl? I když nakonec nebyl potrestán, kariéru mu výrazně ovlivnilo, mimo jiné i tím, že měl zákaz startů na několika velkých závodech.

Určitě máte pravdu, pro mě je to nepochopitelné. Když třeba řešíme disciplinární kauzy ve FIA, tak se nás ptají, kdy máme čas. Já vždy odpovídal, že kdykoliv. To jsou tak důležité věci, že vše ostatní jde stranou. Často jde o titul mistra světa, o seriály, jako je Formule 1, také ostatní kolegové dají vždy třeba sedm osm termínů během jednoho měsíce, i když se třeba jedná o člověka blízkého britské královské rodině. Tady? Během čtyř měsíců jsme dostali dva termíny, z toho jeden z nich byl v den, kdy startovalo Giro d'Italia. To asi není úplně normální.

Takže v tomto konkrétním případě dle vás CAS selhal?

Mohl nepochybně jednat pružněji. CAS je v určitém přelomovém období, mimo jiné i díky kauze Pechsteinové, která touto institucí hodně otřásla. Když to vezmu, tak obchodní arbitráže jsou často daleko složitější a jsou rozhodnuté za měsíc, za tři měsíce, když na to přijde. Tady se případy táhnou i přes rok. Když jste se ptal, co se s tím má dělat, tak jde o tolikrát zmíněnou reformu, kterou řídí šéf MOV Bach.

Už se tedy podnikají konkrétní kroky?

Pan Bach o tom poprvé mluvil před dvěma týdny na valném shromáždění Evropských olympijských výborů v Praze a nyní už se formuje skupina, která bude na této reformě pracovat. Je třeba zmínit i práci pana Kejvala s Kumpoštem, kteří jsou v této otázce hodně aktivní a dělají všechno pro to, abychom byli reformě CAS co nejblíže, případně měli možnost se na ní nějak podílet.

Dá se říct, že vstupujete do CAS v pro vás ideální čas?

Přesně tak. Je to pro mě velká kariérní výzva, nyní se všechno láme, je třeba CAS zreformovat, a pokud budu u toho moct být, budu neskutečně šťastný.

K tomuto ještě jedna otázka: Nekazí tento boj sporty, jako je profesionální box, baseball, americký fotbal, které nespadají pod WADA a kde jsou mnohdy tresty za doping hodně směšné? Jestli je toto de facto vůči atletice, cyklistice a dalším sportům férové?

Souhlasím. MOV se snaží myslím pracovat i na tomto. Přece jen být pod WADA, případně v olympijské rodině má své velké, i finanční výhody. Problémem ale je, že v těchto sportech, zejména v zámořských profesionálních ligách, jsou i bez MOV obrovské sumy peněz. Není to běh na krátkou trať. Je mi atletů tak trochu líto, protože dostali pořádnou ránu, ale mohlo to dopadnout i na jiné sporty.

Věříte, že tedy uspějete? Že nevyhraje celkem častý názor: "Dopují všichni, tak o co vlastně jde?" Stejně dopující sportovci škodí hlavně sami sobě.

Znám ten názor, ale nesouhlasím s ním. To je stejné, jako byste řekl o drogově závislých, že škodí sami sobě, tak ať si fetují dál. Před takovými jevy je třeba společnost chránit. Je to úkolem trestního i sportovního práva. Trestat ty, kteří podvádí, lidi, kteří stojí v pozadí a na těchto sportovcích parazitují, nedopují přece všichni. Většina lidí je slušných, a to platí i ve sportu – většina sportovců je čistých a ty je třeba chránit. Tenhle boj nejde nikdy vyhrát, ale je třeba vytrvat a pracovat. Povolit rozhodně ne.

autor: Antonín Vavrda | 30. 12. 2015 16:03

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama