Síla party, hovory na rovinu a chyba jako kamarád. I to pomůže dětem ke sportu

1. Dejte dětem svobodu rozhodování

Ukažme si sílu tohoto bodu na příkladu. Jeden čiperný klučina chtěl odmalička hrát fotbal. Jenže maminka o tom vůbec nechtěla slyšet. „Fotbalisti jsou většinou hlupáci. A ty hloupý nejsi a nebudeš. Proto se budeš učit a ve volném čase budeš chodit na hodiny flétny,“ rozhodla. Tatínek souhlasil.

A tak pohybově nadaný chlapec začal z donucení dvakrát týdně chodit na flétnu. Jak to dopadlo? Kluk zlobil doma i na flétně. Ale když měl v tělocviku možnost si kopnout do míče, byl nejšťastnější na planetě a sekal latinu.

Rodiče i tak trvali na svém. Že by jejich synáček třeba flétnu zkombinoval s fotbalem? Ani náhodou. A tak se doma stupňovalo dusno, což mělo neblahý vliv pro obě strany.

Každý z nás přece prahne po tom, aby mohl dělat to, co baví jeho samotného a ne druhé. Pokud si můžeme navrch ještě sami určit, kdy budeme vybraný sport nebo jiný koníček navštěvovat a jak ho budeme trénovat, je to ideál.

2. Neodměňujte za výsledky

Určitě jste se s tím setkali taky: syna čeká hokejový zápas a tatínek mu předem vypisuje prémie za vstřelený gól. Je jedno, jestli klukovi slibuje pětikorunu, stovku nebo tisícovku, všechno je kontraproduktivní.

Proč? Řada studií z posledních let potvrzuje, že externí odměny, ať už se jedná o finanční bonusy nebo obyčejná lízátka, snižují vnitřní motivaci. Vědci ze Stanfordu to doložili na pokusu s holčičkami, které rády kreslily.

Když jim začali učitelé za obrázky rozdávat lízátka, už nekreslily s takovou radostí a invencí. Šlo jim pak hlavně o to, aby dostaly lízátko. Přestaly se zajímat o samotnou činnost a pozornost upřely na odměnu a na to, jak s ní naloží.

Odměňujte za proces a aktivitu. Podívej, jak jsi se zlepšil v tomhle a v tamtom, takže si zasloužíš novou hokejku.

3. Netrestejte za chyby

Prosím tě, co jsi to tam zase vyváděl? Vždyť jsi netrefil z metru prázdnou bránu! Takže dneska žádný PlayStation. Jakmile se začnete chovat podle tohoto mustru, ubíjíte nejen vnitřní motivaci svého miláčka, ale také jeho kreativitu.

Výsledkem totiž bude upevňování strachu z chyby. Ale chyba je kamarád. Bez ní se nikdo nepohne vpřed. Přehmat ukáže, co je třeba příště udělat lépe.

Když někdo v hokejové akademii v Salcburku zkazí přihrávku a soupeř ji využije ke skórování, trenéři si po zápase svolají celou pětku, která byla v ten okamžik na ledě, a společně se pídí po tom, co měli učinit, aby kiks nenastal. Jestli třeba spoluhráči vytvořili chybujícímu dostatek možností pro přihrávku.

Děti se samy poučí a v dalším zápase mají šanci přenést do hry lepší provedení. Chyba prostě není tragédie, ale pomocník.

4. Přistupujte konstruktivně ke zpětné vazbě

Nezačínejte hodnocení výkonu výčtem seznamu, co všechno bylo špatně. Nejdříve naopak vyzdvihněte, co se podařilo. A pak vytaste plejádu otázek, co mohl dotyčný udělat jinak, aby jeho představení sneslo samé superlativy.

Nemyslete si, že děti jsou hloupé a samy necítí, v čem byly ve sportu, který provozují, v danou chvíli mimo. Je dobré, abyste je zvídavými dotazy dovedli k odpovědím, proč si myslí, že se tak stalo a jak tomu příště předejít.

5. Budujte otevřenost

Vzájemná důvěra je živnou půdou pro vnitřní motivaci. Pokud dítě ví, že se po něm rodiče, trenéři, učitelé nebudou vozit, když se mu něco nepovede, ale že ho vyslechnou a postrčí ho dál, pookřeje.

Otevřená debata je k nezaplacení. Aby mohla vzniknout, a nejen v rodině, ale i v klubu, nesmí se nikdo bát mluvit o všem a na rovinu. Aniž by pak někdo s někým nemluvil. V takové atmosféře je snazší přiznat si vlastní chybu. Nikdo z nás přece není neomylný.

6. Pozitivní víra

Když se někdo do něčeho pustí a už si předem říká, že to nemůže dopadnout dobře, může to rovnou zabalit. Protože to v 99 % opravdu skončí neúspěchem. Síla podvědomí našeho mozku je totiž enormní.

Když vaše ratolest fňuká, že něco nezvládne, zeptejte se: Proč si myslíš, že to nezvládneš? A společně se doberte k tomu, co je třeba natrénovat, aby se vše zvládlo. Když se pak špunt vrhne do tréninku a vytrvá v něm, překážku, která se jevila být nepřekonatelná, většinou přeleze. A jeho sebedůvěra v sama sebe vzroste.

A když se to nepovede? Nevadí, zítra zase vyjde sluníčko. Možná by ale bylo lepší zkusit přelézt nejdřív nižší překážku a pak si laťku zvýšit. Co ty na to?

7. Oceňujte drobné pokroky

Včera jsem byl schopen udělat jen pět kliků, dnes už sedm. I to je důvod ke konstatování: „Jsi dobrý, jen tak dál!“ Nebojte se děti (nebo i sebe) chválit za sebemenší pokrok. Když se postupně nasčítají malé krůčky vpřed, může najednou být na obzoru veleskok. Proto je dobré systematicky si měřit to, v čem se míníme zlepšit.

8. Parta dělá divy

Mami, tati, mně se nechce na trénink. Pokud má váš miláček kolem sebe při sportování dobré parťáky, tyhle nářky neuslyšíte. Ve dvou a více se to prostě táhne líp. Co říkají fotbalisté nebo hokejisté na sklonku kariéry? Nejvíc nám bude chybět každodenní pobyt v kabině. Sdílená radost je dvojnásobná a naopak dřina, když ji podstupujete v týmu, se zdá být poloviční. Takovou moc má zdravá sounáležitost.

9. Představujte si úskalí

Nikdy nic nejde jednoduše. I Cristiano Ronaldo, Jaromír Jágr nebo David Pastrňák museli čelit různým těžkým momentům. Nemyslete si, že jim šlo všechno samo. Není tedy od věci se v hlavě předem chystat na tahle úskalí a představovat si, jak krize překlenete. Když se totiž poté do té situace opravdu dostanete, mozek si řekne: Aha, to už tu bylo, a nebude panikařit.

10. Ptejte se proč

Motivace nabírá grády, když sami víme, proč něco děláme. Jakmile jízda na kole nebude přinášet děckám potěšení, dlouho šlapat do pedálů nebudou. Ale pokud se tím baví, i ty největší vrchařské prémie se pro ně stanou radostí a požitkem.

Související

ADHD, strašák 21. století. Jak mu také čelit? Zásobujte pohybem centrum odměn v mozku